Vozí mě akcionáři

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 17. 2. 2014 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1098×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineletak-svobodna-evropa-32-titul.jpg

Když jsem chodil do základní školy v malém slovenském městě, byly vzácným pokladem letáky Svobodné Evropy. Ta tehdy kromě rozhlasového vysílání posílala nad naše území balóny s nákladem lehkých tiskovin, které se rozptýlily po krajině. Některé exempláře se zřejmě dostaly do rukou režimních úřadů, ale aspoň část splnila své poslání mimo jiné poskytnout alternativní informace o událostech v zahraničí.

Tajně jsme si letáky ukazovali po cestě ze školy. Byla to druhá polovina padesátých let a mohlo být nebezpečné vytahovat je přímo ve škole. I když by to možná nebylo tak tragické, protože naše soudružka třídní brzy poté, co nás dovedla na konec povinné školní docházky, emigrovala do Izraele. A naše učitelka dějepisu okázale ignorovala učebnice, a nejnovější dějiny nám vyprávěla podle vlastních vzpomínek, prostě tak, jak se to odehrálo.

Živě si pamatuji, že letáky nám nevysvětlovaly, jak skvělý je kapitalismus. Daleko spíše v nich šlo o to, že zdejší režim je karikaturou socialismu. Utkvělo mi přes propast více než půlstoletí, jak se tam na příkladech ukazovalo, že majitelé podniků a pracovníci se ve vyspělých zemích Západu berou jako partneři. Jak je zaměstnavatel spíše prvním z pracovníků podniku a jak mu přirozeně záleží na souhlasu kolegů a na jejich spolupráci. Jak se jich ptá na rady a doporučení.

Při jiné příležitosti byla řeč o podnikových radách, v nichž jsou paritně zastoupeni zaměstnavatelé a zaměstnanci. Pamatuji si také na různé vtipy z té doby, které ilustrovaly, jak málo záleželo na práci soudruhům, kteří se zdravili Práci čest. Například na ten, že diktatura proletariátu není koho, ale komu. Vysvětleno těm, kdo si to nepamatují: že v režimu, který se vydává za socialistický, proletáři nikomu nediktují, ale je diktováno jim. Byla to, jak se tehdy také říkalo, spíš diktatura sekretariátu.

Od doby, kdy se na českých kolejích objevily vlaky konkurující Českým drahám, hlásí na nádražích a ve vlacích, kdo vlak provozuje. A tak se dovím, že akciová společnost České dráhy mne vítá na palubě toho a onoho vlaku a přeje mi příjemnou jízdu. Pak se dovím, která bude příští stanice a případně i plánovaný dojezd a dosud získané zpoždění.


České dráhy. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Kdybych si někde nepřečetl, že stoprocentním vlastníkem akcií Českých drah je stát, představoval bych si, jak jeden akcionář sedí v elektrické lokomotivě a řídí ji. Jiní akcionáři chodí po vozech a kontrolují jízdní doklady. Další akcionáři s červenými čepicemi vlak vypravují ze stanic a jiní se starají, aby koleje pro něj byly správně nastaveny a dovedly ho k nástupištím jednotlivých stanic a nakonec k cíli. Jak šustí akcie v kapsách výhybkářů.

Je pozoruhodné, že jeden ze stoprocentně soukromých dopravců pokládá za potřebné hlásit, jak se jmenuje člověk poskytující servis ve vagónech a jak jeho kolegové a kdo vlak řídí. Tam je ten obchod mezi mnou a železniční firmou jaksi zlidštěn.

Když se berou (aspoň symbolicky) vážně ti, kdo se o mne jako cestujícího starají, jsem ochoten uznat, že někdo také musel mít odvahu to risknout a vložil do nákupu souprav, do jejich údržby a obsluhy prostředky a kdo bdí nad organizací práce. A je mi jedno, je-li to jeden soukromý majitel, nebo společníci s ručením omezeným či akcionáři.

Mrzí mě, že lidská práce, fyzická, duševní, včetně práce organizační a koncepční je dnes většinou na vedlejší koleji. Že se kdosi tváří, že část aktivit spočívající v investování jediná stojí za řeč a ostatní činnosti jsou nepodstatné. Potěšilo mne, že jeden z prvních kroků nové vlády byla konzultace o vládním programu se sociálními partnery včetně zástupců zaměstnanců.

Vzpomínám si, jak mi otec, který skončil základní školní docházku na začátku první republiky, vyprávěl, jak vážně se v té době bral Svátek práce. Dnes sleduji, jak je politikům trapně, že máme tento památný den pořád v kalendáři, a kdyby mohli, zrušili by ho nebo přejmenovali.

Překvapilo mne, když jsem se ze stejného zdroje dověděl, že za první republiky se připomínala Pařížská komuna z roku 1871 pod vládou socialistů a s programem mimo jiné zavedení volených a sesaditelných úředníků, sociálních opatření ve prospěch pracujících, bezplatného vyučování, spoluúčasti dělníků při vedení podniku a rovnoprávnosti žen.

Dnes neváhají ani někteří parlamentní politici a žurnalisté v jejich službách zpochybňovat všeobecné volební právo a prohlašovat vzdělání za zboží. Zpochybňují kvalifikaci pracovníků, pokud jde o strategické podnikové rozhodování a přitom o útvaru mnohem komplikovanějším a náročnějším, jako je stát, se obecně předpokládá, že v něm je na místě (podle definice Abrahama Lincolna z roku 1863) vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid.

Vybavuji si zábavný film Vladimíra Slavětínského Dědečkem proti své vůli s Oldřichem Novým v roli tehdy továrníka Ostena připravený na konci samostatné republiky. Syn titulní postavy Jiří (Raoul Schránil) se z důvodů daných milostným příběhem filmu zaměstná u konkurence jako dělník a propracuje se postupně na ředitelské místo.

Samozřejmě šlo o poněkud naivní idealizaci dobových poměrů, ale je tam opět motiv šéfa firmy jako prvního z dělníků. Práce, včetně práce fyzické tam není ostudou. Není, jak se dnes v určitých kruzích říká, tím nejhloupějším způsobem, jak vydělat peníze.

Máme novou vládu s kompromisním programem a s několika výraznými demokraticky a sociálně profilovanými osobnostmi. Můžeme čekat mírný pokrok v mezích zákona, v mezích státního rozpočtu, který vládě připravil někdo jiný, v rámci toho, co vládě dovolí nadnárodní finanční instituce. Je to vláda bez suverenity, protože jejím prostřednictvím nevládne lid (jak nám namlouvá označení systému za demokratický) například nad ekonomikou.

To, čeho by bylo zapotřebí ještě přede všemi vládními programy, by byla obnova demokratického povědomí. Bylo by třeba, aby už normativním chováním nebylo opovrhování člověkem práce, třídění lidí na ty lepší, tedy na vyšší třídu bohatých a na těch už také příslovečných dolních deset milionů, kteří nevlastní o moc víc, než ruce a mozek a pracují za prostředky na jejich údržbu. Přál bych si překonání současné třídní společnosti a obnovu zdravé kolegiality všech účastníků produkčního procesu.

Jsem rád, že přišla aspoň ta vláda, která nám teď chce vládnout, ale ještě raději bych byl, kdyby se třeba České dráhy nestyděly za to, že jsou především velkým týmem pracovníků a netvářili se, že důležitý je nakonec jediný akcionář, protože ten drží v rukou měšec peněz.

Byl bych rád, kdyby normální lidská práce, práce tradičního proletariátu i nové společenské vrstvy, jíž se začíná říkat kognitariát (v proletářské pozici působící vzdělanci), znovu získala čest, která jí náleží.

(Původně uveřejněno v Deníku Referendum ze 17. 2. 2014, www.denikreferendum.cz.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a sedm