Tlusté čáry

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 10. 10. 2009 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1784×
cara.jpg

Debaty s přáteli z poslední doby mi daly podnět zase jednou se zabývat vztahem k osobní a společné minulosti. Jedno pojetí chce minulost stále připomínat, hlavně nezapomenout na příkoří, nezapomenout na hrdiny. Druhé chce za minulostí udělat příslovečnou tlustou čáru, zapomenout a začít znovu. Nabízí se nám tedy prožívat přítomnost s pozorností upřenou do minulosti nebo hledět do budoucna.

Napřed se zdá, že tyto dvě životní orientace přece nemusíme klást proti sobě, že nemůžeme od přítomnosti odříznout minulost ani očekávanou budoucnost. Co by ostatně zbylo? Jak daleko zpět sahá přítomnost a je nějaký přesný moment, kdy se stává minulostí? Je to, co udělám v nejbližších chvílích, budoucností nebo přítomností? Jednat dnes poučen tím, co se už odehrálo, je bezpečnější a  není inteligentní v každé generaci opakovat stejné chyby. Příznivěji hodnotíme jednání, které není pouhým uspokojováním okamžitých potřeb, nýbrž tvoří dílo, které přetrvá.

Nechme teď stranou budoucnost a úvahy, zda na nás jaksi dopadá nebo zda a nakolik ji tvoříme, jsme-li spíše vpleteni do sítí osudu nebo svým svobodným jednáním skutečnost přetváříme a dotváříme.

Zde mi jde o nedávné historické situace, které nás, obyvatelstvo této země netěší, především nacistickou okupaci a českou kolaboraci s ní, po níž jako další ostuda následuje vyhnání nejméně dvou milionů českých obyvatel, kteří se provinili pouze tím, že jejich mateřským jazykem byla němčina. Míním i stalinistický režim s obdobími bezohledné krutosti a obdobími patologické únavy, nudy a úpadku - a  hromadnou pasiviní i  aktivní spolupráci s diktátorským systémem.

Nepůsobí věrohodně, když politici všech možných barev předstírají, že urovnávají stuhy na věncích položených k pomníkům ztepilými vojáky a když potom kladou pravici tam, kde se domnívají, že mají srdce.  Takové vyrovnávání s tou či onou minulostí budí spíš dojem, že je to jeden nástrojů technologie moci  a že cílí spíš do současnosti a blízké budoucnosti, např. do příštího volebního období. Dáme se jimi znechutit a necháme své předchůdce, kteří měli odvahu čelit tyranii, upadnout do zapomnění? Jistě je můžeme oceňovat nezávisle na politicích  a můžeme u nich čerpat poučení pro součanost a budoucnost.

Někdo může trvat na připomínání minulosti i proto, že se odhalují zločiny minulosti a jejich pachatelé mohou být označeni, pranýřováni a trestáni. Co říct na vlnu nových a mladých konzervativců, kteří planou pro právo a spravedlnost? Je vůbec možno vyslovit námitku? Jen si vybavuji ironizaci této vášně pro právo již z římské antiky: Fiat lex, pereat mundus (Nechť platí zákon, i kdyby měl svět zhynout.) Ale chápu, jak se zločiny minulosti mohou dnes hodit. Ve srovnání  s nimi si připadáme čistí a neposkvrnění. Na druhé straně sporu, na politických protivnících žhavé současnosti nezbyde nitka suchá.

Ano, byl bych pro pěstování toho, čemu se vznosně říká paměť národa, kdyby ovšem historické zachycení minulostí nebylo tak selektivní, kdyby se v něm tak k nerozeznání nemísila fakta s interpretacemi. Kolegové historici mi prominou, ale nemohu se zbavit dojmu, že tak řečené politické dějiny jsou souborem lží vítězů. Když čtu a slyším v televizi historiky referovat o době, kterou si pamatuji, zdá se mi, že jsem žil někde jinde, nebo, že jsem byl vtažen do nějakého stroje času. Historici, kteří tak lhát nechtějí, dnes spíše pěstují historickou antropologii, dějiny kultury (konkretizované např. na umění či vědu ap.), mikrohistorii, dějiny mentalit a dějiny každodennosti.

Poučení dějinami je nutné, ale raději bych nežil minulostí, neřešil bych spory dávno vyřešené, nebojoval bych proti nepřátelům dávno poraženým, netrestal bych ty, které už potrestal život, respektoval bych promlčení v případě politických deliktů ještě spíš, než u činů kriminálních, protože ještě žádný právní systém nedokázal  trestat politicky motivované zločiny padni komu padni. Nepokládal bych oznámkování těch druhých, za patřičné vyrovnání s minulostí ale přemýšlel bych, jak bránit dnešním politikům v tendencích omezovat občanská práva, staral bych se o to, aby se pod záhlavím demokracie a svobody potichu nezaváděla tyranie. Vím něco o bývalých nacistech a stalinistech a jejich kolaborantech, kteří přesvědčivě vyrovnávají své zločiny či prohřešky dalším životem a další prací. A vím toho ještě víc o nezištných bojovnících za svobodu, kteří se po změně režimu stali cynickými aparátčíky.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

brusle7 z IP 212.158.134.*** | 8.12.2009 18:01
Zapomenout prý znamená slovo odpustit nás učili mnozí katoličtí kněží - přesto si však myslím, že v mnohých případech je třeba opatrnosti a zodpovědnosti i v dalším pohledu a jednání. smile
ivan.stampach@seznam.cz | 8.12.2009 18:16
Myslím, že lidem, kteří se v minulém režimu dopustili zločinů lze odpustit a pak už záleží na tom, jak se k tomu postaví, zda nabídnuté odpuštění přijmou. Jen tak se může naplnit. To se však děje mezi lidmi. Odpouštět nemůže instituce. Odpuštění se míjí se sférou politiky a práva. Každý komu lze prokázat, že porušil tehdy platné právo, může být prohlášen za vinného a odsouzen. Má-li být i potrestán, nechť se v civilizované zemi rozhodne humánně. I právo umí přihlédnout v tomto směru k věku a zdravotnímu stavu.

Něco jiné však je politicky, občansky a kulturně žít r. 2009 tématy minulého tisíciletí. Ani ti, kdo křičí, jimi nežijí. Zájmy těch kdo dnes hystericky běsní, jsou zcela dnešní a navýsost pragmatické. Jeidným cílem je zneužít tragedií minulosti k dnešnímu úspěchu u špatně informovaných a oblouzených voličů.

Říkat dnes, že za něco, např. za korupci, za globalizované podvádění, za špínu a nepořádek, za masovou náboženskou lhostejnost, za hrubost a nekulturnost může režim z let 1948 - 1989 je stejně rozumná diagnóza, jako když se v r. 1938 někdo odvolával ohledně tehdejších nepořádků na to, že jsme 300 let trpěli po habsburským jhem.

Je trapné hledat viníka za současné nepořádky. Čestné by bylo přiznat je.  Hloupé je žít v minulosti. Hlavní politický spor v současnosti není spor mezi diktátorskou deviací socialismu a obhájci svobody. Dnešní hlavní spor je spor mezi diktaturou kapitálu (jak to nazval jedne křesťansko-demokratický politik) a demokracií.
brusle7 z IP 212.158.134.*** | 8.12.2009 20:49
Naděje a nadšení po roku 1989 se mění u mnohých v lhostejnost a nezájem o volby - objevuje se paušální kritika téměř všech politiků a stran (s občasnými vyjímkami). 
I já se probírám mnohými politickými stranami a třídím a porovnávám a vím, že chci volit křesťansko - pravicový a čestný směr, který bude demokratický, svobodný, spravedlivý.
Najde se mezi současnými politickými stranami? smile
ivan.stampach@seznam.cz | 8.12.2009 21:30
Osobně mám velký problém, koho volit. Chci taky volit směr demokratický a spravedlivý, ba i křesťanský, ale to pak nemůže být podle mého poznání směr pravicový. Takovou komvinaci si neumím představit.

Ovšem, co s levicí? Ta je teď narvaná. Všichni začínají chápat, že to je trend. Všichni se cpou doleva, a to mě netěší. Není to totiž poctivé. Dokonce i ekonomičtí neoliberálové a vysoká šlechta z TOPu se tváří jako (aspoň) středoví a pan kníže výslovně nevyloučil spolupráci s ČSSD (bez Paroubka), lidovci se posunuli doleva ekonomicko-sociálně odchodem Kalouskova křídla, ale kulturně jsou pořád značně vpravo (tradice, píle, disciplína, rodina, patriarchální model, podpora tyranské církevní struktury atd.), o Zelených jejich nový předseda říká, že je chce mít nalevo od středu. A zbývají sociální demokrati, kteří jsou vlevo tradičně, ale prakticky je to strana spíše populistická, pragmatická a technokratická. Podle řešení, která nabízí je stranou pravicově-autoritativní, jen o něco méně pravicovou a o něco méně autoritativní, než krajně pravicová ODS. O komunistech nemluvím, protože to je strana konzervativní a nacionalistická. U nich bych si napřed musel počkat, na to, jestli by se snad nevrátili k socialistickému programu z doby svěžích mladistvých let hnutí ještě před "bolševizací" na V. sjezdu.

Žádná z těchto stran není skutečně křesťanská, ať to má v názvu nebo nemá, žádná není plně demokratická, protože nastolení demokracie místo současné plutokracie by bylo "revolučním" zvratem, a o spravedlnosti škoda mluvit. Sdílím s Vámi rozpaky ze současného spektra parlamentních stran.
brusle7 z IP 212.158.134.*** | 8.12.2009 23:00
Po roce 1989 jsem zpočátku volila křesťanské strany, po radikálním odklonu KDU-ČSL doleva (v závěru působení ještě Josefa Luxe) jsem začala volit už jen  jisté  pravicové strany.
S působením  stran KSČM a ČSSD totiž dost radikálně nesouhlasím a nechci volit stranu, která bude levici (zejména KSČM) přímo podporovat.
Zbývá tedy volba z ostatních tradičních či nových středopravicových či pravicových stran s lidskou tváří.
smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a čtyři