V souvislosti s požadavkem solidárního rozdělení uprchlíků mezi evropskými zeměmi se znovu připomíná suverenita. Tentokrát to nečiní jen uvadlý blok tohoto jména založený kdysi Janou Bobošíkovou. Kritizují se kvóty a říká se „Ne Bruselu!“, aniž by to musela takto formulovat hned fašizující strana, která má toto protibruselské heslo v názvu vedle označení Národní demokracie.
Suverenitu tentokrát hájí ve svorné jednotě sociální s občanskými demokraty a s nimi komunisté. Jistě by bylo přiměřené politické tradici sociální demokracie, která je v čele vlády, kdyby byla ochotna přijmout přiměřený počet běženců.
Na humanitu a solidaritu strana v obavách z rozzuřeného a mizerně informovaného voličstva zapomněla. Proto musela vláda strpět hanbu a podrobit se rozhodnutí Bruselu. Po návratu domů sice ujistili veřejnost, že nepůjdou slovenskou cestou a nebudou se s Bruselem soudit, kvóty se však vládě pořád nelíbí. Sněmovna ji v tom podporuje.
Suverenitou či svrchovaností se míní tradiční vlastnost státu, že jeho moc (zákonodárná, výkonná a soudní) nemá nad sebou žádnou další instanci. Její nositelem býval vladař. V demokracii je suverénem stát, popřípadě lid.
Útvary, které mají území, obyvatelstvo i státní moc, ale jsou aspoň v některých ohledech podřízeny mocenskému centru umístěnému mimo jejich území, nejsou státy v plném smyslu toho slova. Mohou to být závislá území jako Jersey nebo ostrov Man, suzerénní útvary jako Cookovy ostrovy či Andorra.
Proměny svrchovanosti
Jenže suverenita není dnes absolutní hodnotou ani v tak řečených samostatných státech. Demokratický stát jako instituce není suverénní ani vůči svým občanům. Omezuje svou suverenitu systémem závazných mezinárodních dokumentů a ústavního pořádku ve prospěch občana a občanů. Jako státní příslušník demokratického státu nejsem poddaným, nýbrž občanem.
Někdejší poddanství přešlo v pozici občana absolutistického státu. Bylo to tak v monarchiích typu Svaté říše římské ve 2. polovině 18. století s tím, že závislá pozice občana přetrvávala i v postupně vznikajících demokraciích. Pozvolna se prosazoval princip, že občan může činit vše, co mu zákon nezabraňuje činit, kdežto stát může konat jen to, co mu zákon umožňuje (tedy povoluje nebo ukládá) konat.
V demokracii sice patřím jako občan ke státu a stejně tak k němu patří například obce. Ale zároveň jsem partnerem státu. Stát, občan nebo obec jsou právními subjekty a vstupují do právních vztahů. Mohou se ocitnout i v konfliktu se státem a spravedlnost se může ukázat na straně občana proti státu.
Dobrovolně jsme jako Česká republika vstoupili roku 2004 do Evropské unie. Tím jsme jí předali některé státní pravomoci. Některé otázky zůstávají ve výlučné kompetenci členských zemí, ale v unii existuje i rozsáhlá sdílená suverenita. Unie má kompetenci na základě přímého demokratického delegování moci, a i proto musí její rozhodnutí každý členský stát, od nejmenšího do největšího, implementovat, tedy začlenit do svého státního práva.
Tato moc je legitimizována přímo volbou do Evropského parlamentu a nepřímo rozhodnutími demokraticky ustavených nejvyšších představitelů členských států v Evropské radě. Evropská komise je závislá na důvěře Evropského parlamentu. 
Vnitřní štěpení by mohlo oslabit Evropu jako celek. Foto opencanada.org
Pouze jako mohutný útvar se společným směřováním obstojí Evropa vedle takových mocností jako jsou USA, Rusko a Čína. Dokonce i pro nečlenské evropské demokratické země je EU jistou garancí. Proto má smysl další integrace EU a její postupný přechod od dnešního víceméně konfederativního uspořádání k podobě federace. Podle některých politologů i za současného stavu jsou členské státy spojeny těsněji než státy USA.
Nechtěl bych žít ve státě, který byl absolutně suverénní, tedy i vůči občanům. Chci například, aby Evropský soud pro lidská práva (který patří pod jinou evropskou strukturu, totiž pod Radu Evropy) měl možnost přimět Českou republiku, aby respektovala mé občanské svobody a lidská práva, pokud by je náš stát nedodržoval a nedomohl bych se jich ani u Ústavního soudu.
Samozřejmě, že se sdílená suverenita neuskutečňuje vždy ideálně. Může se přihodit, že lid některého státu přivede k moci vládu odhodlanou uskutečňovat demokratické a sociální reformy, ale částečně jednotná hospodářská politika unie bude tyto reformy zpomalovat nebo se je bude pokoušet blokovat.
Jsme-li oddáni myšlence ekonomické demokracie, mohli bychom být v pokušení oslabovat v zájmu tohoto ideálu evropské vazby. Tedy prosadit sociálnější pořádky proti Evropě. Norsko vypadá jako stát, který hájí výjimečnou kvalitu své demokracie v distanci od EU. Přesto však stojí za úvahu, že je lepší prosazovat takovou vizi pomaleji spolu s evropskou osmadvacítkou než rychle bez ní a proti ní.
Kvóty nám nenadiktoval Brusel. Proporční rozdělení uprchlíků jsme si řádně my, Evropané, prostřednictvím svých zástupců odhlasovali v Evropské radě. Většina rozhodla, menšina se musí podřídit. V jiných kauzách zase budeme my součástí většiny a jiné státy budou nespokojeny. Menšina není rozdrcena a může se pokoušet získat pro jakékoli své stanovisko širší podporu.
Ostatně v Evropském parlamentu se všichni poslanci zvolení v České republice nesolidarizují se současnou vládní politikou ohledně migrantů. I zde vedle státní a regionální příslušnosti svou roli hraje politický program a svědomí.
(V Deníku Referendum ze 6. 10. 2015, www.denikreferendum.cz; obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přítomný na internetu.)
2024 ©