O víkendu jsme se dověděli, že kauza někdejších poslanců za ODS Marka Šnajdra, Ivana Fuksy a Petra Tluchoře po už známém soudním rozhodnutí byla slavnostně završena tím, že pánové byli odškodnění částkami od 507 000 do 847 000 Kč a že se jim stát za trestní stíhání a za vazbu omluvil.
Připomeňme, že šlo o kauzu, kdy v listopadu 2012 chyběla tehdejší vládě většina potřebná k prosazení daňových opatření, což se občas připomíná, a zákona o domnělém vyrovnání státu s církvemi, na což se při této příležitosti zapomíná. Tři poslanci byli důsledně pravicoví, a k tomu patří také nízké daně, pochopitelně spojené s nízkými státními výdaji např. na kulturu, školství nebo sociální péči.
K pravicovému pojetí patří koncepce, podle které ten, koho konkurence na pracovním trhu odhodila do škarpy, tam má zůstat, a ještě je třeba do něj kopnout. Žijeme pochopitelně v civilizované střední Evropě a tuto zločinnou ideologii nelze realizovat naplno. Proto ani tragické sedmiletí pravicových vlád nestačilo na úplné odbourání sociálního státu budovaného dlouhá desetiletí.
Jmenovaní bývalí poslanci byli zřejmě důsledně (neo)liberální, a proto nechtěli podpořit zvýšení daní ani návrat státu k feudálnímu modelu, podle kterého církev financuje své aktivity z výnosu svého majetku. Jakmile se stát začal v době osvícenství emancipovat od církevní moci, zbavoval církev této pozice a spojil svobodu vyznání s důslednou kontrolou náboženských organizací.
Výměna poslanců umožnila většinou jednoho hlasu 8. listopadu 2012 oslavit 392. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře definitivním schválením zákona vráceného senátem, který předosvícenskou pozici církve obnovuje.
Státní orgány odškodněním a omluvou jen dotáhly do konce to, co právní mechanismus vyžaduje. Jsou tu právní normy a jejich oficiální vykladači. Z tohoto hlediska bohužel nelze postupu státu nic vytknout.
Jisté však je, že stát se neomluvil jmenovaným za mne jako svého občana. Nepsal bych to, pokud bych nebyl přesvědčen, že se neomluvil za významnou část svých občanů. Mohl-li francouzský král Ludvík XIV. říct „Stát jsem já!“, mohli bychom v demokracii jako občané říct: „Stát jsme my!“. Ano, je tu pojetí státu jako osoby sui generis, totiž osoby právnické, která je právním subjektem stejně jako osoba fyzická, tedy živý člověk. Ale nemělo by to být v rozporu s demokratickým utvářením státních rozhodnutí.
Stát by se měl omluvit mně jako občanovi a všem, které poslední rozhodnutí urazilo a rozhořčilo. Stát by se měl omluvit za to, že připustil, aby se s poslaneckými mandáty kupčilo. A nic nepomůže odvolání na zákony. Měl by se omluvit, že má tak špatné právní normy, že umožňují, aby se i ze závažného deliktu vyvinili jeho aktéři. A že dokonce machiavelistické cyniky odškodnil a plazí se před nimi jako viník.
Stát by se měl především omluvit za to, že připustil, aby se s poslaneckými mandáty kupčilo. Foto neznámého autora, Internet
Není-li chyba na straně instancí, které omluvu a odškodnění provedly, je nutno říct: „Hanba zákonodárcům a vykladačům zákonů, kteří něco takového umožnili!“ Zákonodárce má být vůči policii, státnímu zastupitelství a soudům chráněn, aby mu nebránily vykonávat svrchovanou zákonodárnou moc. Je pochopitelné, že tedy poslanci a senátoři nemohou být stíháni za hlasování a za názory vyslovené v rozpravě. A to ani v případě, že by jejich vystoupení spadala pod verbální delikty, které zákon stíhá.
Kontinentální právo zná více trestních činů páchaných veřejným vyjádřením. Jen jako příklady lze uvést vydírání (§ 175 Tr. zák), porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182), pomluvu (§ 184), vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci (§ 324), křivé obvinění (§ 345), hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§ 355), podněcování k nenávisti vůči skupině osob (§356), podněcování k trestnému činu (§ 364), schvalování trestného činu (§ 365) nebo založení, podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403).
Je-li však nemožné jakýkoli zločin stíhat proto, že se měl údajně odehrát v prostorách parlamentu, jde o skandální podporu zločinného jednání. Je proti duchu a smyslu práva spravedlnosti prohlásit kupčení s mandáty za jednání pokryté takzvanou poslaneckou imunitou. Je-li něco takového projevem učiněným v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech ve smyslu čl. 27, 2 Ústavy ČR, hroutí se právní jistota a charakter České republiky jako právního státu.
Stát by se nám měl omluvit a my bychom se měli občanskými iniciativami a tlakem na kandidáty v jakýchkoli příštích volbách postarat o to, aby skandální rozpor stávajícího pozitivního práva s právem přirozeným, resp. se základními ústavními principy byl zrušen.
Než se podaří překonat trapný rozpor zákonů a navazujících rozhodnutí soudů a jiných státních orgánů s principy spravedlnosti, je přinejmenším radno poslechnout doporučení právníka a sociologie Jiřího Příbáně, přednášejícího na různých britských a amerických univerzitách, které vyslovil včera v Otázkách Václava Moravce. Kdyby se takto zachovali v mnoha jiných zemích, řekl, stali by se z nich sociální vyděděnci.
(Vyšlo 14. 4. v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, foto v textu převzato z DR, úvodní foto volně přístupné na internetu.)
2024 ©