Po delším váhání a s opatrností vyvolanou předchozí špatnou zkušeností jsem se před více než rokem zaregistroval na jedné internetové sociální síti. Bez velkého uvažování jsem tam uvedl některé požadované údaje o sobě. Do rubriky vyznání jsem napsal křesťan a jako politické přesvědčení jsem uvedl socialista. Po dlouhé době jsem si klikl na vybrané charakteristiky, a byl jsem překvapen, k čemu že se to mám hlásit jako křesťan a co mám zastávat a k jakým zdrojům se mám přiznávat v roli socialisty. Ty dva výklady mluvily o dvou různých osobách, a žádnou z nich nejsem já.
Náboženská i politická charakteristika na síti pracuje s jednoduchými schématy. Zdroje jsou americké a vše je to v angličtině. Být křesťanem tam v podstatě znamená být příslušníkem směru, který je ve Spojených státech nehlasitější a který snad nejmohutněji ovlivňuje i politiku. Popis víceméně odpovídá americkému fundamentalismu, tedy hnutí náboženských konzervativců, které dal dohromady miliardář Lyman Stewart, zakladatel ropného gigantu Union Oil (Unocal). Zejména prostřednictvím série 12 brožur zdarma šířených v létech 1910 – 1915 v milionech exemplářů prosadil náboženskou a politickou agendu, která jde ostře proti směru dějin, který naznačilo americké Prohlášení nezávislosti a které vyjadřuje americká Ústava. Jsou to s překvapivou libovůlí formulovaná náboženská a politická dogmata. Série vrcholí svazkem obsahujícím ostrou kritiku socialismu.
Socialismus je pro americké autory charakteristik kuriozitou. Reálně se s něčím takovým nesetkali. Neumí odlišit demokratický, pluralitní, samosprávný, decentralizovaný socialismus, který se po desetiletí postupně, více či méně úspěšně prosazuje v některých částech světa, zejména ve Skandinávii a nověji v Latinské Americe, od karikatury socialismu, jíž představovaly diktátorské režimy 20. století ve střední a východní Evropě, též v Číně a dalších zemích Asie a od jejích ideologie.
Mohl jsem to tak nechat a spolehnout se, že čtenáři mého profilu na sociální síti dají mým charakteristikám vlastní význam podle znalosti dějin a současnosti. Jenže obě charakteristiky se staly problémem i pro mne. V poslední době vše nasvědčuje tomu, že čas trhl oponou, a že je třeba znovu uvažovat, vybírat, znovu souhlasit a odmítat. A nejde jen o to, že jsem charakteristiky upravil, aby byly aspoň relativně blíž tomu, co si myslím.
V posledních dnech se mi přihodilo něco, co zhuštěně představuje zkušenosti desítiletého politického vývoje. Odehrálo se to kolem zdánlivě nevinné diskuse na téma vztahu Izraele k Palestincům. Zaujal jsem postoj, který mi připadal standardní a normální. Podporuji existenci Izraele a jeho obyvatel různých jazyků a náboženství v bezpečných hranicích a zastávám se práva Palestinců na domov. Tedy snad žádná krajnost. Jeden z diskutujících je novinář, který kdysi opustil dráhu římskokatolického faráře, získal vzdělání v sociologii a osciluje mezi různými mainstreamovými médii. Nepatří však k novinářům, kteří si v nových podmínkách kladou nové otázky. Je mu totálně jasno. Karty jsou podle něj rozdány. Pozoruhodná jsou jeho východiska a závěry. Východiska v náboženství i politice jsou liberální, konce šovinistické. Jeho pohrdání Palestinci vyslovené v této diskusi nejde jen za hranice politické korektnosti, nýbrž hraničí s hanobením a podněcováním nenávisti podle trestního zákona. Kdyby tak vypjatý nacionalismus byl spojen se sociální demagogií, nebylo by to daleko od fašismu. Nedávno se týž diskutující vyslovil proti liberální české konfesní politice, tedy proti důsledně pojaté svobodě vyznání.
Ač srdcem a přesvědčením socialista, jsem také liberál. Pro mne se to nevylučuje. Naopak socialismus (ne jeho zmíněná karikatura) umožňuje převést deklarované ústavní svobody a práva ve svobodu reálnou, dostupnou všem, kdo o ní stojí. Kapitalismus a s ním jakási počáteční demokracie postupně vítězí od revolucí z konce 18. století nad vládou vyvolených, nad starým režimem, jak se už tehdy říkalo, nad despocií či tyranií. Tato emancipace zjevně není dokončena. Demokratický a liberální program vrcholí v programu socialistickém, a k tomu dochází zatím jen experimentálně, metodou pokus omyl a v ohrožení mocným okolím.
Jenže jsem se zhruba před týdnem setkal se skupinou většinou mně už dobře známých, sympatických lidí. Jako obvykle v tomto proměnlivém kroužku prakticky jediným tématem byla politika. Tváře těchto lidí se objevují na pódiích protivládních demonstrací, jména v titulech článků nebo i knih na levicová témata. Respektuji různost odstínů socialistického programu, ale velmi daleko za mou ochotou tolerovat byla více než půl hodiny trvající debata na téma, koho v případě vítězství pověsit a koho zastřelit. Podotýkám, že nešlo o členy a snad ani o voliče komunistické strany. Kdybych se jich na to dodatečně zeptal, řekli by možná, že to nebylo myšleno vážně. Ale mně se ani (polo?)žertovné koketování s představou aktivního násilí nezamlouvá. Nejsem bezbřehý pacifista, ale etika úcty k životu je pro mne základním principem jednání. Za etický cíl pokládám ochranu života, péči o něj a jeho rozvoj, a nejsem ochoten od toho ustoupit. Jsou mi nakonec tito moji myšlenkoví souputníci stejně vzdálení jako zmíněný pravicový žurnalista? A ocitám se mimo připravené bojové linie? Jsem solitér, který nemá žádnou skutečnou niku a bez ní (ideově) zhyne?
I když nenacházím pro své osobní vlastnosti a preference v žádné církvi prostor pro systematické působení, pokládám se stále za křesťana. Neznamená to, že jsem proti nekřesťanům na způsob sparťanů proti slávistům či baníkovcům. Historické snahy uchopit impuls Ježíše Krista jsou pro mne zajímavé jen jako lidské pokusy. Biblické texty, dogmata a církevní struktury a ceremonie mají pro mne jen tuto váhu.
Přesto pro mne v poslední době bylo důležité se identifikovat jako křesťan. Vidím totiž jaký děs a hrůzu produkuje mocenská elita odpoutaná od křesťanských inspirací. Zdálo se, že brutální moc nejbezohlednějších, kteří se prohlásili za aristokraty, vrchnosti a panovníky, máme za sebou. Mohli bychom si myslet, že vnitřně rozporné absolutistické režimy, které se snažily prosazovat pokrok reakčními autoritářskými postupy, jsou už také za námi. Iluzi o pokroku narušily diktátorské režimy 20. století, avšak zdálo se, že jen dočasně. Vítězství pokroku se však stále nedostavuje. Nastoupila a trvá vláda mamonu, moc, prakticky (a někdy i teoreticky) popírá ústavně zaručené (např. podle Listiny základních práv a svobod, čl. 6, odst. 1) právo na život. Je rozvrácen solidární systém. To je situace, kdy je třeba zastávat nepopulární, alternativní postoje. Tady je třeba s Ježíšem stát na straně chudých, slabých a marginalizovaných.
Někdy se ale stydím za to, že jsem pokládán za křesťana. Zázrakem se přihodilo, že na stolec římských nejvyšších pontifiků dosedl křesťan. Papež František není modernista ani liberál, a v tomto smyslu nepřišel vyhovět preferencím současných mocných. Ale vypadá to, že následuje Ježíše. Že uprostřed vatikánského luxusu chce prosazovat to, co prý řekl, když mu před prvním vystoupením na balkón svatopetrské basiliky chtěli na bílou papežskou kleriku dát rudou mozetu lemovanou hermelínem: „Karneval skončil“. A co dal najevo, když se rozhodl bydlet ve dvoupokojovém bytě v domě, kde bydlí kardinálové na návštěvě v Římě, a ne v luxusním apartmá v apoštolském paláci, o kterém řekl, že by tam mohlo bydlet 300 lidí. Pozoruhodné bylo i jeho setkání s reprezentanty jiných křesťanských vyznání a jiných náboženství hned v prvních dnech. Poprvé v dějinách pokládal za možné přijet na inauguraci cařihradský patriarcha a ujmout se role zástupce všech pozvaných.
Reakce na křesťanské projevy papeže z prostředí jeho církve eskalují během pouhých dvou týdnů od údivu přes znepokojení k nepřímému napomínání papeže a ostrou kritiku jeho kroků. V diskusích kolem nového papeže se vylilo tolik sektářské zloby, tolik pohrdání jinými křesťany a příslušníky jiných náboženství, a pak také chudými a potřebnými, že se člověk o nového papeže až bojí. Nebude to tak totiž jen u českých diskutérů nebo polských biskupů, ale i v papežově bezprostředním okolí. S touto zlobou nechci být spojován. Je-li toto křesťanství, nechci s ním být k němu počítán a spokojím se s charakteristikou sekulárního humanisty.
Co tedy s jednoduchými charakteristikami? Někdy je asi nutné zjednodušení a prosté přiznání k určitému programu, myšlence, osobnosti nebo iniciativě. Asi je nutno vyvažovat a doplňovat přiznání ke křesťanství a k socialismu tak, že jedno bez druhého neplatí. A že přednost má život, který se s jednoduchými schématy nesnáší.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, 8. 4. 2013)