Řetězová štěpná reakce společnosti

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 18. 3. 2014 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1031×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineindex.jpg

Někteří pamatujeme dobu, kdy pracující lid měl jednotný názor na všechny politické otázky. Různé partikulární zájmy údajně sjednocovala komunistická strana, která nepotřebovala tuto svou vedoucí roli potvrzovat svobodnými volbami. Měla ji zajištěnu ústavou. Pokud se snad někdy o něčem diskutovalo, bylo to za zavřenými dveřmi v politbyru či později v předsednictvu, případně sekretariátu. Prostě závazný názor se stanovil v kancelářích ústředního výboru.

Kdo by snad v minulé éře veřejně vyslovoval názor jiný, než si přála státostrana, byl v lepším případě jako nepoučený svěřen dělnické třídě k převychování, tedy poslán pracovat za trest mimo obor své původní kvalifikace. V horších případech byl potrestán: na počátku i trestem smrti nebo mnohaletým vězněním, později už mírnějšími sazbami let nebo jen měsíců odnětí svobody za údajné pobuřování, poškozování zájmů republiky v cizině, podvracení republiky a podobné delikty.

Po listopadu 1989 jsme si vydechli. Nikdo nemusí své politické přesvědčení tajit. Nic se mu nemůže přihodit. Pokud někdo veřejně nehanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, nebo pokud ze stejných důvodů nepodněcuje k nenávisti ke skupině osob a k omezování jejich práv (§§ 355 a 356 Trestního zákoníku), nebude se stát jeho názory zabývat. Pokud mu nebo jí někdo bude bránit ve svobodném vyjadřování politických názorů, stát se takového člověka dokonce zastane (např. § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech, 3/2002 Sb.).

Každý je v této době bezpečný, pokud tedy, souhrnně řečeno, nepáchá to, čemu se v obecné kriminalistické a právní mluvě říká zločiny z nenávisti (hate crimes). A navíc exekutiva je v prosazování vůle zákonodárců v tomto ohledu velmi opatrná. Policie evidentně nechává známé osoby veřejně hanobit např. Romy, muslimy, někdy i Židy a pod různými záminkami tyto přečiny nestíhá.

Lze tedy říct, že jednoty nutné pro sociální život a pro fungování státu může být dnes dosahováno diskusí různých politických vizí a programů a různých návrhů na řešení jednotlivých otázek. Sjednocení vyjadřuje v demokratickém státě loajalita k rozhodnutím státní moci, která jedná na základě výsledku svobodných voleb a na základě svobodné parlamentní diskuse mezi vládními a opozičními zákonodárci.

Opojení ze svobody vyslovování názorů, jak se v poslední době vícekrát ukazuje, vede po pádu diktátorsky vynucené jednoty k opačnému extrému. K tomu, že je nejlepší a chvályhodné, když se názory trvale liší a trvale jsou v konfliktu.

Z práva vyslovit bez rizika represe svůj názor se udělal nárok na souhlas s jakýmkoli názorem. Kdo vysloví nesouhlas, je hned podezírán ze snahy omezovat svobodu. Na nesouhlas se neodpovídá vysvětlením a odůvodněním, nýbrž poukazem na to, že přece mám právo názor vyslovit.

Vzniká dojem, že názor je přijatelný už tím, že je vysloven. Pokud bychom museli se vším souhlasit, protože přece dotyčný měl právo to říct, museli bychom zároveň souhlasit s protikladnými stanovisky. Museli bychom odsouhlasit tvrzení i jeho opak.

Nejednota a konflikt získávají v západní civilizaci podporu, jsou celebrovány. Sjednotit se na čemkoli se pokládá za nebezpečné. Hledání shody se demaskuje jako snaha získat názorovou dominanci. Oprávněnou filosofickou kritiku všeobsáhlých systémů minulosti jsme si přeměnili v odpor k dialogu, přičemž dialogem míníme hledání shody v rozhovoru s otevřeným koncem a s ochotou dát přednost pravdě před loajalitou.

Česká společnost se v poslední době několikrát ostře rozštěpila a stoupenci názorů, v tomto případě nikoli teoretických, ale názorů s nemalými praktickými důsledky, se definitivně rozešli. Mohli bychom z minulých let zmínit případ, kdy se místo předvolební diskuse o politických řešeních vyhlásila „mobilizace“ a vládnoucí moc zneužila policie proti politickému protivníkovi.

Za zvláštní zmínku stojí případy za poslední rok, na začátku loňského roku to byla volba presidenta republiky, zejména její druhé kolo. Předvolební kampaň, která pak pokračovala podivnou a ještě zavilejší „povolební kampaní“. Připomenu, že štěpení probíhalo uvnitř levice i uvnitř pravice.

Levicoví zemanovci si ovšem nerozuměli s pravicovými zemanovci, kteří v dnešním presidentovi viděli hlavně pokračovatele jejich idolu, temné postavy českých politických dějin Václava Klause. Voliči, kteří se hlásí k levici, se vášnivě přeli, a rozštěpili se na zemanovce a schwarzenbergovce. Kdo došel k závěru, že žádný z obou kandidátů druhého kola není přijatelný, se stal nepřítelem všech zúčastněných stran. Visel mezi bojechtivými šiky bez možnosti někde spočinout.


V případě dění na Ukrajině se jen málo politiků nebojí vyslovit jasný názor, ale zároveň se brání jednostrannostem. Foto Vojtěch Boháč

Totéž se děje v současnosti kolem tématu Ukrajina, Majdan a ruská intervence na Krymu. Rád bych napřed potvrdil, že uznávám právo ukrajinského lidu vybrat si společenské uspořádání, vybrat si mezi systémem parlamentním a prezidentským, požadovat předčasné volby, pokud politické reprezentace zásadně neplní, co slíbila. Hájím územní integritu Ukrajiny. To zahrnuje nesouhlas s ruskou intervencí na části ukrajinského území.

Při dalším rozhodování, co podpořit jako volič, jako publicista a co případně podpořit finančně v rámci sbírek, které se pořádají, dál přemýšlím. Zvažuji různé hlasy. Vím o bojovné jednostrannosti účastníků konfliktu a vím, že se na ně nelze zcela spolehnout. Jsem ochoten uznat, že jsou ve hře speciální služby a jejich desinformační kampaně.

Ale přes toto všechno uznávám právo veškerého ukrajinského lidu na sebeurčení, tedy právo těch, kteří se na Ukrajině pokládají za Ukrajince a plně i právo těch, kteří se pokládají na území nejstaršího ruského státu (Kyjevské Rusi) za Rusy. Uznávám, že Rusové či rusky mluvící občané Ukrajiny jako menšina nemají být automaticky ve všem přehlasováni ukrajinskou většinou.

Je to příklad situace, kdy prostá vláda většiny demokraticky neobstojí. Uznávám právo menšinového etnika používat ve veřejném kontaktu vlastní jazyk a zásadně odmítám opatření nové kyjevské vlády, které se pokusilo užívání ruštiny na Ukrajině omezit zakázat a vítám zatím neurčité přísliby, že se snad tento zákaz nakonec nerealizuje.

Přijímám informaci, že značná část zahraničního obchodu Ukrajiny je zaměřena na Rusko a že je v přirozeném zájmu obou stran, Ruska a Ukrajiny udržovat takové vztahy, které by ochránily vitální zájmy obyvatelstva obou zemí a dalších zemí. Otevřený konflikt obou zemí by bylo tragické a zbytečné řešení pro všechny. Zájem Ukrajinců, nebo asi přesněji řečeno části Ukrajinců posilovat vztahy s Evropskou unií nemusí být v rozporu s ruským strategickým zájmem a s přirozenými ekonomickými vazbami Ukrajiny.

Navzdory všem těmto úvahám sleduji jak nejen naivní prosťáčci, ale i lidé, které jsem pokládal na základě četných dřívějších zkušeností za zkušené, sečtělé, přemýšlivé, umírněné a uvážlivé, zaujímají ostrá, jednoduchá, jednoznačná a nekritická stanoviska. A opět, jako už několikrát dříve, jde názorové štěpení napříč politickými směry.

Pozoruji na pravici laciné zjednodušující srovnávání ruské intervence na Krymu se sovětskou invazí do Československa v srpnu 1968, přehlížení nacionalistických, antisemitských a autoritářských sil v současné špičce Ukrajiny, vykreslování celého spektra někdejší ukrajinské opozice a dnes vlády jako demokratické a proevropské.

Toto stanovisko je někdy vystupňováno do vášnivé rusofobie, o Rusech se mluví jako o Rusácích, vyhlašuje se, že nerozumí žádnému jinému argumentu než moci a volá se bezmála po rozpoutání třetí (a nepochybně poslední) světové války.

Zjišťuji ovšem na pravici i obdiv k tomu, jak Putinův režim v Rusku hájí tradiční hodnoty (Petr Hájek), jak Rusko hájí svůj oprávněný geopolitický zájem (Václav Klaus), jak svatá Rus stojí na stráži proti prohnilému liberálnímu západu.

A pokud vrhnu pohled tam, kde bych se rád cítil doma, nacházím tam stejné rusofobní tendence jako na pravici. Lubomír Zaorálek a Jiří Dienstbier mluví stejně radikálně jako ostrá protiruská pravice, aniž by to ovšem (naštěstí) znamenalo sblížení s ní. Konstatuji (bez uvedeních dalších podrobností), že se vzdalují příbuzným levicovým proudům Evropy, například skandinávských zemí.

Proruská část levice reprezentovaná donedávna sociálním demokratem Jiřím Vyvadilem rovněž chválí ruskou politiku vůči Ukrajině a volá po vítězství Ruska nad Západem. Pouze to podle Vyvadilových slov v Parlamentních listech je záchranou Západu.

V tomto případě s prohnilým Západem právem bojuje pokrokové Rusko a diktátorské tendence současné ruské limitované demokracie jsou přehlíženy. Kritizují se antisemitské výroky Majdanu a opomíjí se totéž v ideologii silně ovlivňující ruskou politiku, především v ideologii eurasijství vypracované Alexandrem Duginem.

Šokující svou úporností a jednostranností bylo veřejné a jednostranné přihlášení k Rusku ze strany zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislava Křečka, který musel ze sociální demokracie vystoupit, protože ve své funkci nesmí být v žádné politické straně, ale je s ČSSD propojen po celé po listopadové období.

Jako šafránu je politiků, kteří se nebojí vyslovit jasný názor, ale zároveň přemýšlejí, vyvažují a brání se jednostrannostem. V ČSSD tento hlas reprezentuje její předseda Bohuslav Sobotka. Za odvážné hájení rozumu proti hrubým vášním i ve své straně mu patří poděkování.

Rozštěpení české angažované společnosti na proruské a protiruské pravičáky, proruské a protiruské levičáky by nebylo tragické, kdyby byla ochota k diskusi či dokonce k dialogu. Na různých patrech této diskuse se děje opak. Zabarikádování a likvidace vztahů. Mohu se podělit o to, že se mi přihodila událost, jíž pokládám za osobně tragickou, totiž vypovězení více než dvacet let trvajícího přátelství, protože jsem odmítal jednostrannost v posuzování konfliktu a vytrvale jsem v diskusi volal po vyváženosti.

Pokud toto štěpení bude pokračovat, pokud pluralita nebude znamenat hledání společného řešení, tak se česká společnost rozpadne. Pokud se neuplatní Masarykovo heslo Demokracie, toť diskuse, povede názorové štěpení k řetězové reakci a k sociální explozi, která může být podobně ničivá jako exploze zbraní.

(Původně v Deníku Referendum 17. 3. 2014, www.denikreferendum.cz.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a pět