Policejní manévry kolem knihy

Na dvou místech podléhajících Ústředí muslimských obcí provedla policie v pátek mohutný zásah, který pokračoval až do sobotního dopoledne. V noci podle zpráv parkovalo před islámským centrem v Praze na Černém mostě osm policejních aut.

Důvodem podle dosud dostupných informací mělo být vydání knihy Základy tauhídu, k němuž ovšem došlo předloni. Tauhídem se míní Boží jedinost. Autorem knihy je Abu Ameenah Bilal Philips, konvertita k islámu jamajského původu, dnes žijící v Kataru. Bezpečnostní složky některých spřátelených států ho pokládají za extremistu a do některých zemí má zakázaný vstup.

O knize tohoto autora tmavé pleti se tvrdí, že obsahuje rasistické myšlenky, dále se mluví o xenofobii, tedy strachu z čehokoli cizího. Právě xenofobie v konkrétní podobě islamofobie bývá často zaměřena na islám: je to strach z čehokoli islámského, odpor k islámu a někdy protiprávní, dokonce násilné vystupování proti islámským cílům. Možná mají mnozí z většiny obyvatelstva strach z muslimů, kteří knihu napsali a vydali a muslimové (jako autor a nakladatelé) zase mají zase fóbii nemuslimů. Možná se jedni a druzí navzájem v důsledku toho strachu nenávidí. Stačí to na policejní zásah?

Nutno doufat, že knihu poctivě posoudí s pomocí nepředpojatých odborníků orgány činné v trestním řízení. Je jen zvláštní, že se na její zločinný obsah přišlo až po dvou letech od vydání.

České konfesní právo, podobně jako je to v jiných zemích uznávajících demokratické a liberální hodnoty, realisticky uznává rizika náboženství pro veřejný život. Sekulární právo má povinnost chránit občany před extremistickým jednáním církví a jiných náboženských společností. Významný právní dokument, jímž je Zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3 / 2002 rozepisuje všechny tyto možnosti asi na téměř celé stránce textu ve svém § 5.

V zákoně se uvádí okolnosti, za kterých nemohou církve a jiné náboženské společnosti vznikat a vyvíjet činnost. Překážkou působení je např. to, že daný náboženský subjekt, resp. jeho učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a jejich sdružení včetně jiných církví a náboženských společností, ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost.

Jako další problémy uvádí mimo jiné případy, že náboženská společnost popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporuje násilí nebo porušování právních předpisů.

Náboženská uskupení mají nepochybně tendenci se chovat takto zhoubně, a je třeba občany před něčím takovým chránit. Jistá potíž u nás je v tom, že zákon sice deklaruje, že takové subjekty nemohou vznikat a vyvíjet činnost, ale neobsahuje proceduru, jak by stát mohl zabránit jejich vzniku nebo působení. A v demokracii, jak známo, platí, že občan může konat vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, zatímco stát smí konat jen to, co mu zákon umožňuje (přikazuje nebo dovoluje) konat. Nutno tedy říct, vedle mnoha jiných problémů zmíněného zákona, že jeho § 5 je zcela bezzubý.

Lze si představit, že kniha islámského autora je v rozporu s občanskými pravidly, ba dokonce, že vykazuje relevantní znaky, jak říkají právníci, toho, co tvoří skutkovou podstatu některého z tzv. hate crimes (zločiny z nenávisti) definovaných aktuálním českým Trestním zákoníkem, například hanobení národa, rasy, nebo jiné skupiny osob podle § 355 nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356.

Takové texty nejdeme koneckonců i v Koránu. Podobné texty, například vybízející k násilí vůči lidem jiného náboženství najdeme i v Bibli (např. v knize Jozue) a těmto texty se po dlouhá staletí ospravedlňovalo násilí vůči údajným bludařům a náboženské války.

Záleží vždy na tom, jak vykladači Koránu nebo Bible tyto problematické texty pojmou dnes. Když někteří autoři přihlašující se k římskokatolické příslušnosti omlouvají inkvizici a jiné formy historického náboženského násilí, je to podobné, jako když islámští autoři aktualizují texty Koránu o válce s nevěřícími na obranu islámu způsobem, který budí dojem, že by násilí hájili i dnes.

Je nutno pamatovat i na to, že náboženských normativních textů bylo rovněž užíváno při prosazování politických cílů. Národní emancipace Poláků vůči třem mocnostem, které si na konci 18. století Polsko rozparcelovaly, tedy vůči Rusku, Rakousku a Prusku, se opírala o polskou římskokatolickou příslušnost.

Emancipace zemí a národů s převládajícím islámem byla podobně násilná jako revoluce evropských národů proti tyranii, a spojovala se s nábožensky reformním, radikálním islámem, například se salafijí. Na akcích radikálních muslimů je někdy těžko poznat, co je boj náboženský a co politický zápas např. chudého Jihu s bohatým Severem. Nelze totéž u jedněch nazývat hrdinným národně osvobozovacím zápasem a u druhých terorismem. Mělo by se všem měřit stejným metrem.

Znám řadu projevů, psaných textů nebo videopořadů vydaných Ústředím muslimských obcí, které podporují demokracii, toleranci a dialog kultur. Pokud přesto kniha, jež měla být příčinou sporu, obsahuje protizákonné texty, které jsou přečinem, pokládal bych za naprosto korektní, aby policejní orgán předvolal odpovědnou osobu nebo osoby nakladatele, vyžádal si vysvětlení, a případně vznesl obvinění a zahájil trestní stíhání. Lze předpokládat, že další orgány, státní zastupitelství a soudy by spravedlivě zvážily možnou vinu a případně potrestaly pachatele.

Bylo by jistě stejně žádoucí, aby stejné orgány státní moci se stejným nadšením pro obranu zákonnosti prověřovaly články Michala Kretschmera, Adama B. Bartoše, Ignáce Pospíšila, Radomíra Malého a dalších extrémně laděných autorů jiného náboženského zázemí, a zasáhli se stejnou razancí u jejich vydavatelů a u firem a institucí, které jim poskytují prostor na internetu, pokud by snad shledali u nich páchání přečinů.

Budeme doufat, že se policie nestala nástrojem jednostranné islamofobie, že se neocitla nechtěně a nevědomky ve službách extremistických antislamistů ze spolku Antimešita nebo místy až rasistického webového portálu Eurabia.

Jsem pevně přesvědčen, že by se policie a navazující instance v takto citlivých kauzách, kde se možná trestná činnost týká náboženství, měly obracet na religionistická pracoviště, která mohou poskytnout nepředpojaté, k jednotlivým náboženstvím neutrální posouzení širších souvislostí.

Neznáme všechny aspekty zásahu, není nám známo možné riziko, které nebylo a nemohlo být zveřejněno, nevíme, co zjistila policie a jaké informace získala třeba od Bezpečnostní informační služby, případně dalších tajných služeb. Mohlo to být něco, co omlouvá radikální zásah na konci minulého týdne. Občanovi, který musí dbát o ochranu občanských svobod a lidských práv však připadá zásah tak, že se šlo s kanónem na komára.

Jaké speciální důvody vedly k zásahu ke všemu těsně před začátkem páteční modlitby, nevíme, ale viděno zvnějšku to budí podobný dojem, jako kdyby policejní úkon proti nějakým pravicovým extremistům, kteří se dovolávají římské (nebo některé jiné) křesťanské církve, proběhl tak, že by policejní jednotka obsadila před nedělní bohoslužbou kostel, do kterého tito lidé chodí.

Jsem přesvědčen, že iniciativy zaměřené na dodržování základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky by měly být v tomto případě velmi pozorné a striktně sledovat právo zúčastněných na spravedlivý proces ve všech etapách od obvinění po případný výkon trestu. A aby dbaly o dodržování stejného metru u všech náboženských či jiných ideových směrů, pokud se snad jejich zastánci dopouštějí něčeho nepřijatelného z hlediska demokratického právního řádu.

Civilizaci je třeba hájit před islámskými a jakýmikoli jinými extremisty a stejně tak před zvůlí státní moci.

(Původně uveřeněno dne 28. 4. 2014 v Deníku Referendum na adrese www.demikreferendum.cz.)