„Žádné negativní emoce se nespojí se zprávou o rakovině Zemana. Naopak. Samé pozitivní.“ Když jsem si tento status přečetl na Facebooku, uvědomil jsem si znovu, že v českém politickém prostoru je něco zásadně v nepořádku. S autorem bych měl, jak by snad někdo očekával, souhlasit. Jsem přece rozhodným odpůrcem znovuzvolení Miloše Zemana a domnívám se, že by neměl kandidovat. Jeho zahraniční orientace, jeho nacionalismus a populismus jsou pro mne nepřijatelné.
Rakovina, již autor výroku, jak se zdá, přijímá s potěšením, to však je silné kafe. Různé formy nádorových onemocnění, včetně novotvarů zhoubných, jsou dnes zvladatelné. Sám jsem se o tom, co se týče mne samotného, prozatím nechal přesvědčit od lékařů.
Je však smutným faktem, že některé podoby této nemoci zůstávají nevyléčitelné. Jen tak nazdařbůh vypustit zprávu, že Miloš Zeman má rakovinu, zní jako rozsudek smrti. Zvlášť ostré to je, když to není věrohodně doloženo. Jedná se o fámu, kterou prezidentovi lékaři nepotvrdili, která si však žije a bude žít před prezidentskou volbou svým vlastním životem.
Zdraví se pokládá za soukromou záležitost občana. Lékařské tajemství je podobné zpovědnímu tajemství. Nemocnice podávají zprávy o zdravotním stavu jen blízkým příbuzným nebo osobám, které pacient výslovně označí. Je však také pravda, že politikem se člověk stává dobrovolně a s tímto rozhodnutím se vzdává části svého soukromí. Snad i protože některé choroby komplikují, nebo dokonce znemožňují výkon náročné funkce.
Snad stojí za to v éře mimořádně krátké politické paměti připomenout, že Václav Havel v době, kdy byl prezidentem (a kdy se třikrát ucházel o zvolení parlamentem) trpěl různými závažnými nemocemi a procházel radikálními lékařskými zákroky. Jeho tým o tom všem náležitě referoval. Jistě měl ostré a zahořklé nepřátele, ale vzpomínám, že politování a účast tehdy převažovaly nad škodolibostí.
Prezident Havel měl také ostré a zahořklé nepřátele, za jeho doby však politování a účast převažovay nad škodolibostí. Foto archiv DR
Něco jiného než dezinformace o Zemanově zdraví nabídl pořad České televize 168 hodin v neděli 5. listopadu. V prvním bloku pod názvem „Na prezidentovo zdraví“ nabídli reportéři záběry na Zemana unaveného, zpomaleného a konstatovali zkrácené a zjednodušené ceremoniály kolem nedávného devadesátého devátého výročí Československa.
Televize úvahy o prezidentově zdraví (a zdraví kandidáta na druhé funkční období) korektně označila jako spekulace. Nechala rovněž politology, aby se vyjádřili, a ti se klonili k tomu, že zdraví hlavy státu je veřejným zájmem. Ne zcela korektní bylo použití komentáře Jindřicha Forejta, nedávno sesazeného hradního ceremoniáře, který má s kanceláří prezidenta republiky nevyřízené účty. Někteří Zemanovi protikandidáti se vyslovili různě, dají-li k dispozici lékařskou zprávu o sobě.
Zemanovo zdraví jako legitimní politické téma televize může a měla by sledovat. Pokud se v pořadu dala poznat naznačená ironie, netýkala se tolik prezidentova zdraví, jako spíš toho, jak o ní prezident sám a jeho tým informují. Bylo to zřejmé z kontrastu mezi tím, co Zeman říká, když si myslí, že to kamery a mikrofony nezachytí, a tím, co oficiálně přichází od hlavy státu a od prezidentova tiskového mluvčího.
Žumpa
Něco jiného než záběry na reálné situace a úvahy o nich je však tvrzení brněnského komunálního politika Svatopluka Bartíka na Facebooku: „Má rakovinu, metastáze na více místech. Svoji diagnózu zná už cca tři týdny. Léčbu odmítl, prognóza 3–7 měsíců.“ Zde nemusíme řešit, došlo-li k chybě u Bartíka nebo u jeho utajeného zdroje a Bartík byl zneužit. Smutné prostě je, když politický zápas přeroste v hyenismus.
Publikace tohoto neověřeného rozsudku smrti nemá daleko od vulgárních výkřiků na Zemanovu adresu a vůči s ním spřízněné části politické scény, které tu už nelze citovat. Diagnózy se v nich střídají s orgány lidského těla a jejich produkty. Dalo by se pochopitelně použít přísloví „Čím kdo zachází, tím také schází“. Je snad zbytečné probírat náznakové vulgarity samotného prezidenta, naprosto nepřijatelný způsob vyjadřování jeho ředitele tiskového odboru Jiřího Ovčáčka a tím spíš vražednou terminologii jeho obhájců od náměstí a zaplivaných hospod po internet, rozhlas a televizi. Mělo by však také platit: Nejsme jako oni.
Demokracie má aristokratickou variantu. Idealizovaný obraz šlechty vztahuje na občany. Jde tam o občanské ctnosti. Subjekty politické moci jsou tam cives praeclari, osvícení občané, lidé vzdělaní a mravní vládnoucí se svobodným souhlasem ostatních. Kdyby tento sen byl skutečností, vládly by v demokracii ušlechtilé mravy. Demokratické struktury a procedury by doprovázela politická kultura.
Nutno však, s politováním nebo se zadostiučiněním konstatovat, že demokracie má i plebejskou podobu. A k takovému stylu patří i jistý způsob politické pře. Není tam daleko k ostřejším slovům, k podezřením, která vyžadují přesvědčivé vyvrácení, patří k tomu úvahy o politikově motivaci, kde se spíš předpokládají partikulární sobecké zájmy než oddanost obecnému dobru.
Plebejská demokracie je věrohodnější, protože je realistická. Bylo by však zjednodušené mluvit o havlovské aristokratické a zemanovské plebejské demokracii. Na obou stranách jsou korektní diskutující a na obou hrubí polemici. Politická rozprava však má hranice. Nelze sice při zachování svobody projevu nikoho za urážení a znevažování trestat, přání smrti a všelijaké sprostoty z obou stran ovšem zařazují autory do žumpy.
(Publikováno 13.11.2017 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, snímek v textu převzat z DR, úvodní snímek (print screen meztím smzaného facebookového statusu Svatopka Bartíka, volně přístupný na internetu.)
2024 ©