Proběhlo a ještě probíhá hodnocení výsledků 38. sjezdu České strany sociálně demokratické z hlediska uplatnění pražského centra a regionů, skupin kolem vlivných jednotlivců, napravených a nenapravených spiklenců a původních sobotkovců, z hlediska ping pongu vzájemných výčitek s politickou formací ANO 2011 a úvah o další pevnosti nebo křehkosti koalice a o šancích koaličního souhlasu do konce vládního období.
Asi to vše patří k politice. Patří to k její pozemské, plebejské, horizontální pozici v životě. Politika není, až na zcela výjimečné přelomové situace řemeslem mudrců a světců. V politice se člověk ušpiní, a jinak to asi nejde. Někteří jsou prostě ochotni to na sebe vzít. Nebo jen mají hroší kůži.
Politika, to je umění možného mezi hráči mocenských šachů. Možná se sledují nějaké cíle, ale jako důležité v situaci vládnoucí nedůvěry a agresivity se jeví spíše praktické prostředky uchopení a udržení moci. Politika se nesleduje jako péče o polis, o občanské společenství, která má důstojné místo vedle péče o duši. Sleduje se jako pokračování války nekrvavou cestou. Důležitá je technologie moci
Zploštění a vulgarizace politiky není nic nového. Skeptickým, až cynickým teoretikem politické praxe byl už Niccolò Machiavelli (1469-1527), který souběžně s kulturní a duchovní obrodou reprezentovanou jmény jako Marsilio Ficino a Giovanni Pico della Mirandola, s raným hermetismem a humanismem rozvíjel své cynické pojetí moci. 
Na sjezdu ČSSD by Ivan Štampach čekal větší přihlášení se k cílům politiky, konkrétně právě politiky sociální a demokratické. Foto Ondřej Mazura, DR
V souvislosti s osobním politickým neúspěchem rozvíjí pojetí, že politika je umění zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni.
Machiavelismus jako klíč k chápání společenských procesů se od té doby uplatňuje v politické vědě. Demaskuje se tak údajně nepoctivé dovolávání se etických motivů. Ale je také inspirací praktické politiky a omluvou toho, že kulturní, duchovní a etický obsah sociálního života je možné přehlížet nebo se mu dokonce vysmívat.
V rovině politické praxe, na úrovni všední strategie a taktiky sotva můžeme čekat o mnoho víc. Přesto by však levice, a k ní se sociální demokracie stále ještě hlásí, etický obsah v rovině cílů neměla přehlížet. Pokud tak bude činit, dá za pravdu těm, kteří tvrdí, že levicovost a pravicovost tvoří jen fasádu a podstata politiky se bez toho obejde. Levice bez humanistického obsahu politiky bude prázdná, její zdar v politice bude vždy jen dočasný. Bude se střídat jen se stejně pragmatickými uskupeními, které používají jiné řečnické obraty.
Nutno konstatovat, že sjezd proběhl předvídatelně, poklidně, bez překvapivých obratů. Možná tam působily i nějaké zákulisní dohody a politické čachry, ale nakonec se reálně hlasovalo a delegáti projevovali své názory. Byl to sjezd úspěšné vládní strany se stoupající oblibou.
Na sjezdu se prosadili i politici, kterým lze věřit, že jim jde o sociálně demokratické programové vize. Na předposledním sjezdu v roce 2011 byl přijat dokument připravený věrohodnou a reprezentativní pracovní skupinou pod vedením Lubomíra Zaorálka pod názvem Sociální demokracie pro 21. století. Na sjezdu před čtyřmi roky neodložili podstatné programové otázky na nějakou budoucí konferenci a nebáli se k tomu vyslovit. Někteří z autorů předlohy byli na posledním sjezdu významní.
Dokument začíná slovy, která by někdo chtěl možná označit za frázi, ale bez reality, jež tato slova vyjadřují, je vše ostatní nepodstatné a pomíjivé: Jsme sociální demokraté. Hlásíme se k soužití v sebevědomí svobody, v úctě k svébytnosti každého a v péči o potřeby všech. Hlásíme se k ideálu demokracie politické, sociální i ekonomické. Nepředstíráme dokonalost, ale hlavou i srdcem se zavazujeme k úsilí o svobodu, spravedlivost a soudržnost našeho společenství. Takový byl nepsaný konsensus českého soužití v dobách naší velikosti.
V dalších kapitolách sjezd 36. neváhal (v kapitole 1.2) přiznat a analyzovat konflikt globálního kapitálu nejen se sociálním státem, ale i s demokracií samotnou, a sice tím, jak vyřazuje a obchází a korupcí znehodnocuje demokratické rozhodovací postupy. Kapitál projevuje tendenci vládnout, zatímco demokracie má být vládou občanů. Dokument rovněž kritizuje privatizaci pracovně-právních vztahů, vzdělání a bezpečnosti.
I na právě skončeném sjezdu bychom byli čekali přihlášení se k cílům politiky, konkrétně právě politiky sociální a demokratické. Čekali bychom přiznání se k cílům evropských socialistů. Čekali bychom jasné slovo k roli globálního kapitálu a k zápasu občanské společnosti s ním ve jménu lidské důstojnosti.
Asi nemálo delegátů a organizátorů sjezdu by namítlo, že to je teorie a že politika potřebuje praxi. Voliči očekávají řešení praktických a konkrétních otázek. V tom bych je podpořil a uznal bych všední, každodenní rozměr politiky. Ale přece jen bych si dovolil dodat to, co v poněkud jiné souvislosti řekl anglický beletrista a sociální myslitel Gilbert Keith Chesterton, totiž, že dobrá teorie je tou nejpraktičtější věcí.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendumm, www.denikreferendum.cz, 16. 3. 2015, foto v textu převzato z Deníku Referendum, úvodní obrázek volně dostupné na internetu.)
2024 ©