Michal Semín, kandidát Svobody a přímé demokracie, tedy politického oddělení firem Tomia Okamury, získal ve sněmovně nejvíc hlasů do Rady ČTK. Avšak ani 83 hlasů nestačilo. Není vyloučeno, že při jiné konstelaci Sněmovny budou hlasy, se kterými může počítat, stačit na nutnou většinu přítomných.
Propočty při tajném hlasování, jak dovozuje z diskuse a z počtu poslanců v jednotlivých klubech Kateřina Šafaříková v Respektu, ukazují, že nestačily hlasy SPD a ANO. Jediný další, kdo padá v úvahu, jsou komunisté. Vzhledem k jejich podpoře je zajímavé se podívat na koncepci, s níž do rady, která má bdít nad neutralitou, nepředpojatostí a objektivitou zpráv poskytovaných českým médiím, jde tento kandidát.
Semín je spoluzakladatelem Občanského institutu, který přiznával financování americkými konzervativními republikány. Jejich preference, zejména podporu současné izraelské politiky, později začal odmítat a předsedou Občanského institutu se stal Roman Joch. Semín pak založil Institut svatého Josefa, spíše náboženský než politický spolek, který se přidružil k ultrakonzevativnímu římskokatolickému směru, který považuje současného papeže, ale i papeže minulé za bludaře. Pro rozepře mezi konzervativci byla činnost i tohoto institutu přerušena.
Michal Semín a Petr Mach. Akce D.O.S.T. spolupracuje s Konzervativní stranou a Svobodnými i s lidmi extremistických uskupení. Foto Dezidor, WMC
Semínova politická angažovanost se pak dále projevovala tím, že se stal spoluautorem manifestu a pak předsedou Akce D.O.S.T. (zkratka za důvěra, objektivita, svoboda, tradice), která se sama charakterizuje jako sdružení vlasteneckého a národně konzervativního zaměření. Iniciativa spolupracuje s Konzervativní stranou a stranou Svobodní, mezi jejími protagonisty jsou však i postavy z okruhu Národní demokracie, Vlastenecké fronty a dalších uskupení považovaných za extremistické. Vytýkají se jí antisemitské projevy.
Semínův zahraničně politický posun od americké podpory má svou logiku. Útok na cíle v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 Semín pokládá za organizovaný americkými politickými elitami. Dřívější příklon ke konzervativcům (dnes bychom řekli Trumpova ražení) a současné ideové přiblížení k putinovskému režimu v Rusku není tak překvapujcí.
Současné Rusko se sice nostalgicky ohlíží po sovětské slávě, zejména po stalinském režimu a jeho vojenských úspěších, ale od komunistické rétoriky přešlo ke zdůrazňování tradice, národa, vlasti a tzv. křesťanských hodnot. Koneckonců moskevský patriarcha Kiril udělil roku 2014 vysoké církevní vyznamenání předsedovi ruských jakoby opozičních komunistů Gennadiji Zjuganovovi. Není divu, že režim vzbuzuje sympatie stejně orientovaných postav a skupin u nás a jinde v západním světě.
Sbližování s komunisty
Za zvláštní pozornost však stojí podpora ze strany českých komunistů. Ti se příležitostně odvolávají na polistopadovou veřejnou sebekritiku a následný zánik Komunistické strany Československa a v některých kriticích současných poměrů budí dojem, že jsou moderní levicovou stranou. Sociální demokracii se nepodařilo zaujmout tuto pozici a některé projevy komunistů mohly budit takový dojem. Působil tak například v raných devadesátých letech z exilu navrácený Ivan Sviták v reformně komunistickém Levém bloku, nebo pak předčasně zesnulý Miloslav Ransdorf.
Politické preference českých komunistů, tak jak se do dneška posouvaly, skončily jinde než u marxisticky inspirovaného demokratického socialismu. Zvítězila nostalgická orientace na svatou Rus. S ní sdílejí její posun od podivné verze zpočátku prozápadního liberalismu za Borise Jelcina (prezidentem 1991–1999) k současnému nacionalistickému, klerikálnímu autoritářství.
Komunistická podpora směrů blízkých vlastně nakonec fašismu je návratem ke spojenectví hitlerovského a stalinského režimu v létech 1939–1941. Podle paktu Ribbentrop-Molotov, včetně jeho dnes známého tajného dodatku, rozpoutaly obě mocnosti postupně 2. světovou válku, Sovětský svaz napadl Finsko, rozdělil si s Německem napůl Polsko a anektoval Pobaltí, Besarábii a různá další území kolem svých hranic. Německo v té době mělo anektované Rakousko, okupovalo Čechy a Moravu, podpořilo vznik vazalského slovenského státu, se kterým brzy navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy.
Hitler na rozdíl od Stalina nebral spojenectví vážně a rozhodl o napadení SSSR 22. června 1941. Dvě totalitní mocnosti se dostaly do konfliktu a následná poměry vynucená vojenská součinnost Sovětského svazu a západních spojenců načas zamaskovala příbuznost stalinského a nacistického režimu.
Dědici komunistické ideologie v Rusku i u nás se různými současnými politickými akcemi vracejí ke svému smutnému dědictví z přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Podpora Michala Semína je toho typickou ukázkou.
(Publikováno 10.6.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, snímel v textu převzat z DR, úvodní foto převzato z internetu.)
2024 ©