Už jen trapný byl konec minulé pravicové koalice, nestabilní, stále se měnící vlády, která nebývalým způsobem zadlužila stát a která skončila trestním stíháním nejvyšších státních činitelů, mimo jiné nasazením sledovacích prostředků propůjčených pro tento účel z USA a domovní prohlídkou v bytě, kde v té době bydlel premiér. To vedlo k tomu, že komerční média vzala dočasně levici a její koaliční vládu na milost. Proti vládě sociální demokracie a jejích spojenců se už nevyhlašuje „mobilisace“ a spíše se očekává, jaké kroky vláda podnikne.
Lubomír Zaorálek, jehož se ještě před rokem pravice jako budoucího ministra zahraničí obávala, se pro svůj radikalismus v ukrajinské kauze stal adresátem pochvalných poznámek z opačné strany politického spektra. Umírněnost premiéra ve stejné záležitosti zůstává bez povšimnutí.
Představa, že česká média středního proudu potvrdí historický kompromis představovaný sociální demokracií, však byla lichá. Tato strana sice potvrzuje příslušnost k politickým strukturám Evropské unie a k euroatlantické obranné politice, ale kompromis levice s kapitalismem u ní nejde tak daleko, jako u socialistů a sociálních demokratů, kteří například v dnešní Francii nebo Chorvatsku realizují tvrdou neoliberální politiku.
Sociální demokracie na místo ministryně práce a sociálních věcí vyslala Michaelu Marksovou-Tominovou důslednou zastánkyni sociálních práv garantovaných ústavním pořádkem ČR, obhájkyni práv občanů v takzvaných vyloučených komunitách, tedy lidí zatlačených do ghett a žijících ve zdrcujících životních podmínkách. Tato vládní politička se pohybovala v těsné blízkosti iniciativy ProAlt, která se vyslovovala pro alternativy k neoliberálním reformám a organizovala četné demonstrace, některé za účasti desítek tisíc lidí.
Na místo ministryně práce a sociálních věcí vyslala ČSSD Michaelu Marksovou-Tominovou důslednou zastánkyni sociálních práv garantovaných Ústavou ČR. Foto FB Michaely Marksové-Tominové
Na nenápadné místo náměstkyně ministra kultury se dostala Kateřina Kalistová, která už dávno měla sociální demokracii reprezentovat na nejvýznamnějších postech. Má zvláštní vlastnost na tomto ministerstvu dlouho nevídanou: má ráda kulturu, chce o ni pečovat a sláva ji nestoupla do hlavy. Dosavadní zprávy nasvědčují tomu, že v mezích, které jí stanoví koaliční poměr sil, bude uskutečňovat skutečnou sociálně demokratickou politiku.
Lídrem sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu se stal sociolog Jan Keller, který není při kritice kapitalismu zbytečně opatrný. Mluví otevřeně a jednoznačně a stojí důsledně na straně sociálně slabých. Jeho důslednou levicovou orientaci s obavami sledují pravicoví žurnalisté. Erik Tabery ho měl zařazeného ve svých schématech již těsně před volbami.
V článku ve svém týdeníku „Kdo nejde se mnou, je zmanipulován“ v Respektu z 16. 10. loňského roku označuje Kellera za „stroj na kategorické soudy“. Přál by si podle všeho, aby budoucí europoslanec mluvil zdráhavě a s nejistotou, aby si nebyl jist hodnotami, k nimž se hlásí. Po oznámení kandidátky do Evropského parlamentu však týž autor (v článku „Keller do politiky“ z 18. 1. 2014) už hodnotil Kellera o poznání zdrženlivěji.
Většinou hlasů sociálních demokratů a dalších poslanců byl v březnu Sněmovnou jmenován do Rady České televize filosof hlásící se mimo jiné i ke Karlu Marxovi Michal Hauser. Navrhl jej Filosofický ústav Akademie věd ČR, který je jeho hlavním pracovištěm. Bude reprezentovat občany, kteří ČT platí svými koncesionářskými poplatky a od média veřejné služby právem očekávají nepředpojaté informace a prostor k vyjádření zájmů a názorů.
Sněmovna po delší době splnila to, co ji zákon ukládá, že totiž rada má být zvolena tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Hauser, a spolu s ním Ivana Levá a Vratislav Dostál vyvažují dlouhodobou názorovou hegemonii pravice v Radě ČT.
Komerční média jsou dnes ochotna tolerovat levicově orientované činitele, kteří nejsou levicově orientovaní, a takových je nepochybně dost. Otevřeně rasistické smýšlení některých sociálně demokratických zákonodárců a dalších významných postav se stranou tak či onak spjatých je temnou skvrnou na obraze strany. Nectí ji však ani neoliberální ekonomové, jejichž rozdíl ve srovnání s kalouskovsko-nečasovskou vládní klikou je jen v tom, že stejnou koncepci pocukrují špetkou sociální rétoriky. Ti jsou v pravicovém tisku oblíbení.
Důsledná levice navázaná na současnou středovou vládní koalici zlobí politiky odstavené volbami v říjnu loňského roku a jejich mediální poskoky. Kolem blížících se voleb mají zase tendenci volat národ do boje.
A přitom se neděje o moc víc, než to, že Česká republika se postupně zařazuje do standardního evropského kontextu. Tito kritici nepostřehli, že posuny se odehrály uvnitř systému. Totiž uvnitř demokratického a liberálního ústavního systému České republiky. A pokud jsou jmenované postavy a s nimi spjaté iniciativy protisystémové, jsou proti kapitalistickému systému, jehož ideologové otevřeně kritizují principy demokracie jako občanskou rovnost, plebejský a sekulární charakter státu.
Jmenovaní hájí distanci státu vůči aristokratické a monarchistické minulosti a přiznávají se k demokratickému a sociálnímu myšlenkovému světu, který dal vzniknout samostatnému československému státu a k němuž se svými zákony a praxí hlásí i dnešní Česko.
(Původě v Deníku Referendum ze 14. 4. 2014; www.denikreferendum.cz)
2025 ©