Nová práva?

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 21. 8. 2012 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1827×
adl2689b4-olympijske-kruhy.jpg

   Když se to hodí, chválíme revoluce, například americkou, ač ji podporovala francouzská monarchie, jíž pak svrhla další uznávaná a připomínaná revoluce. Ta pak ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství nastolila špehování a krvavý teror. Pořád chválíme i retro událost z roku 1989, která sametově svrhla komunistický režim a nastolila po krátké důstojné mezihře současnou kleptokracii. Zastupitelskou demokracii, jak ji v přímém přenosu sledujeme, můžeme vyhroceně chápat jako konflikt, kdo získá víc prostředků na ohlupování voličů. Musíme však přece uznat, že tyto revoluce umožnily veřejnou kontrolu moci. Je to změna k dobrému, i když dnes včerejší demokraté pošilhávají po aristokratických a monarchistických pořádcích.

   Když se řekne demokracie, myslí se i občanská práva a svobody. U nás se ve druhé polovině roku 1992 podařilo proti odporu tehdejšího českého premiéra Václava Klause definovat základní práva a svobody aspoň v doprovodném dokumentu, když už se v rozporu s převládající evropskou tradicí nedostaly do textu ústavy. Politici se přou, nakolik se odpůrcům svobody a demokracie, má demokraticky poskytnout prostor svobody pro to, aby svobodu a demokracii postupně likvidovali. Po desetiletích váhání se v Evropě prosazuje státní odpor vůči extremismu. O právech v liberálním pojetí se snadno shodneme.

   Brazilský arcibiskup Dom Helder Camara (1909 – 1999) se proslavil výrokem: Když chudým dávám jíst, říkají, že jsem světec, když se ptám, proč jsou chudí, říkají, že jsem komunista. Neměli bychom se bát klást takové otázky a neměli bychom se nechat okřiknout. Jde o další, totiž sociální práva. Jde o to, že člověk jako zaměstnanec je aspoň tak kvalifikován spolurozhodovat jako občan. A správa státu je nepochybně těžší než řízení firmy. Zatímco ve státě je alespoň formální demokracie, zaměstnavatelé v podnicích mají obvykle téměř absolutní moc. Sociální práva nacházejí velice pomalu uplatnění v některých evropských sociálních státech a dnes už také ve velké části Latinské Ameriky.

   Zápas o sociální práva je evergreenem politické scény. Jsme svědky pokusů sociální stát prohlásit za nefunkční a omezit ho. Nadšení bylo vystřídáno skepsí. Proto se často s pochybovačným kroucením hlavou a pobavenými úsměvy setká každý, kdo chce jít ještě dál na té historické cestě, která začala odstraněním otroctví, nevolnictví a poddanství. Skutečně nová a spíše mladší generaci srozumitelná je zatím poslední vlna tohoto hnutí. Její strůjci přišli na to, že občanská a sociální práva jsou marná, když jako lidstvo pácháme sebevraždu. Vyčerpáváme zdroje, které jsou skutečně neobnovitelné a je neuvěřitelným ignorantstvím, že se podle toho nedokážeme zařídit. Jsou to především energetické suroviny, uhlí, zemní plyn, ale i uran. Dusíme se ve vzduchu, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností vypouštíme miliony tun zplodin. Přispíváme ke ztenčování ozónové vrstvy a zaděláváme si na  neléčitelné melanomy v dalších letech a desetiletích.

   Lidským právem se stává udržitelný život. Ti, kdo trochu přemýšlejí, jsou ochotni omezit užívání vlastních občanských a sociálních práv v zájmu prostého přežití. Koneckonců hranicí mé svobody je svoboda druhých. Právo obyvatel na ochranu životního prostředí se může ocitnout v napětí s právy, jejichž projevem je ekonomická expanze, ekonomický růst, resp. (jak to rád ironizuje Václav Bělohradský) růst růstu. A může se ocitnout ve sporu i se sociálními zájmy. Může zdražit některé energetické zdroje nebo vzít lidem pracovní místa v odvětvích, která se chovají k životnímu prostředí bezohledně.

   Letní sportovní hry XXX. olympiády nového věku jsou další, bohužel asi marnou výzvou k dobrým mezinárodním vztahům. Za dávných olympiád se udržoval mezi řeckými městskými státy mír, dnes se válčí ve státech, které vysílají sportovní delegace a dokonce i mezi těmito státy. Volně olympiáda souvisí s uspořádanými poměry v členských zemích olympijského hnutí. Tady si můžeme představit novověkého obnovitele olympijské myšlenky a jeho romantický sen o antickém Řecku a jeho kalogathii, spojení duševní a tělesné krásy s dobrem, o čestné soutěži amatérských sportovců, o demokratické funkci sportu, v němž nehraje roli původ, nýbrž jen vlastní schopnosti a vlastní práce. To je bohužel už dnes v pozadí. Diktátorské režimy minulého století používaly olympiády na svou propagaci. I dnešní státy olympijskou myšlenku ignorují, občané si ji mohou připomenout a mohou své státy přimět k jejímu respektu. Hry mohou být příležitostí vzít vážně i nové pojetí práv člověka.

   Olympiáda nám připomene existenci Latinské Ameriky, i když asi nezíská impozantní množství medailí. Na tuto část světa, především na změny v pojetí práv v tomto regionu mainstreamová média zapomínají. Tendence v Evropě jen nesměle vyslovovaná, totiž, že svá práva vedle lidí má i příroda, se tam postupně uplatňuje i v politické realitě. Právníci by se nám asi vysmáli, kdybychom chtěli něco takového tvrdit. Přesto např. ústava Ecuadoru ve svých článcích 71 – 74 uznává a konkretizuje toto právo. Říká se tam, že Příroda neboli Pacha Mama, v níž se projevuje a obnovuje život, má právo na integrální respekt vůči své existenci, jakož i právo na ochranu a regeneraci svých životních cyklů, struktur, funkcí a evolučních procesů. Všichni mají právo požadovat od veřejné moci prosazení těchto práv přírody. Stát podle těchto ústavních článků zavádí preventivní a restriktivní opatření pro případ, že někdo způsobí vyhynutí druhu, destrukci ekosystému nebo trvalou změnu přírodních cyklů. Zakazuje se vytěžení neobnovitelných přírodních zdrojů v chráněných oblastech a pěstování monokultur v zájmu obnovy půdy. Ústava chrání intelektuální vlastnictví týkající se ochrany biodiverzity země. Podobným směrem se rozvíjí ústavní pořádek Bolívie.

   Rozvoj práv od Coubertinova pojetí demokracie, od korektní sportovní a politické soutěže, k ochraně menšin a sociálně slabých vrstev a tím spíše právo na zdravé životní prostředí a právo Matky Země a jejích lidských i mimolidských dětí na ochranu a péči, jde už daleko za rámec původního pojetí. Přesto může olympijská myšlenka či olympijský sen poskytnout příležitost si to připomenout a něco pro to udělat.  

(Publikováno v Mladé frontě Dnes, 18.8.2012.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedenáct