Nevíme, co vlastně máme od prezidenta chtít. Nemálo spřízněných duší vyslovuje rozčarování z politické orientace obou postupujících. Přitom však ucelený politický program Miloš Zeman ani Jiří Drahoš nepředkládají. Prezident má koneckonců na běžný chod parlamentní a vládní politiky malý vliv. Zrovna teď, po volbách do Sněmovny, kdy se hledá možnost funkční a aspoň jakžtakž přijatelné vlády, se stává hráčem politické scény. Vliv na další osudy země by však případný nový prezident měl, až kdyby se nepodařilo sestavit vládu s důvěrou do březnového konce Zemanova funkčního období.
Podle politického programu, který se u obou dá zhruba vyčíst z dosavadních projevů kandidátů druhého kola (a u Zemana z dosavadního politického působení), bych zcela jistě nevolil Zemana jako nacionálního tradicionalistu občas populisticky využívajícího sociální témata. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, nacionální konzervativismus a přiznané „kreativní“ zacházení s ústavou, to je krok k autoritativnímu režimu, ne-li k fašismu.
Nevolil bych však po seznámení s předvolebními tezemi ani Drahoše, který se mi jeví jako liberálnější konzervativec. Chabě se v sebeprezentaci na webu přihlašuje k solidaritě s těmi, kteří se o sebe z nějakého důvodu nemohou postarat sami. Těší mě „odpovědný přístup ke krajině“. Přitom však i on brnká na strunu českého nacionalismu. Programové části webu dominuje Drahošova fotografie s vojákem. Podpořil například v kontrastu s nejbližším evropským partnerem, končícím slovenským prezidentem Kiskou český, svou intenzitou ojedinělý strach z migrantů, i když ho vyslovuje opatrně.
Kritériem by nemělo být, že Jiřímu Drahošovi padne oblek a že jeho paní nosí kabelku místo igelitky. Foto FB J. Drahoše
Nevolím a nedoporučuji volit podle diagnóz. Obvykle jsou to diagnózy vyslovované bez vyšetření a bez lékařské kvalifikace. Mohu věřit tomu, že sedmdesátiletý Drahoš (o tři roky mladší než Zeman) si ve svém věku udržuje kondici, i když toto sdělení mi připadá dětinské. Je snad zbytečné připomínat, že i významní státníci trpěli všemožnými poruchami zdraví. V této souvislosti je často uváděn jako příklad Havel. Připomeňme však také papeže Jana Pavla II. (1978–2005), který celému světu ukazoval, že svou důstojnost má i člověk se závažnou neurologickou chorobou. A vzpomeňme na amerického prezidenta F. D. Roosevelta, který vládl (a v USA prezident skutečně vládne!), ba vedl válku z invalidního vozíku.
Kritériem pro volbu by nemuselo být ani to, že Jiřímu Drahošovi padne oblek, že tedy možná šije u drahého krejčího, ani to, že jeho paní nosí kabelku a ne igelitovou tašku, jak se vážně probírá na sociálních sítích. To by snad spíš mohlo přesvědčit většinu z nás, kteří obleky nenosíme, a když už je musíme občas obléct, dokonale nám nepadnou, protože jsou konfekční. Abychom se natruc elitářům připočetli k oněm dolním deseti milionům, o kterých Zeman kdysi prohlásil, že bude hájit jejich zájmy.
Snad k volebnímu rozhodování nepřispěje ani to, že plzeňský biskup římskokatolické církve Tomáš Holub a po něm pak ještě olomoucké arcibiskupství Drahoše vášnivě hájí před tvrzením, že je svobodným zednářem. Každý soudný čtenář těchto prohlášení se musí zeptat, odkud to vědí. Mají k dispozici seznam českých svobodných zednářů? Mají ho jako svobodní zednáři, nebo jako bojovníci proti svobodnému zednářství, kteří si seznam opatřili nějakou špionážní metodou? A bylo by jeho eventuální členství v tomto úctyhodném řádu takovou vadou na kráse, že by neměl být podpořen?
Dáme-li hlas Jiřímu Drahošovi, a za sebe to mohu prohlásit, nebude to především proto, že se za něj postavily hvězdy šoubyznysu. To, že umí bavit (a my se jednou ubavíme k smrti), je nekvalifikuje k tomu, že dovedou předpoklady kandidátů vyhodnotit lépe než běžný občan. Nejsou přesvědčivější v tak vážné věci, jakou volba je, než ti baviči, kteří vystupují na mítincích nepřiznané předvolební kampaně současného hradního pána.
Východ versus Západ
Jaké hledisko tedy má rozhodnout, když pro sociálně angažovaného, odpovědného voliče nebyl v prvním kole, a už vůbec není ve druhém kole, kandidát, který by prosazoval vlivem své osobnosti a svými omezenými ústavními kroky sociální spravedlnost spojenou se svobodou?
Různé důvody svědčí pro nějakou pragmatickou, ideovou či profesní vazbu Miloše Zemana na současný ruský režim. O Drahošovi je naproti tomu téměř jisté, že je prozápadní, že respektuje naše členství v Evropské unii a v Severoatlantickém obranném společenství. Má tohle být důvod pro hlas Drahošovi, když NATO v posledních desetiletích několikrát krutě, s mnoha civilními oběťmi na životech včetně dětí zasáhlo v případech, kdy bezpečí členských zemí nebylo ohroženo, a šlo spíš o prosazení zájmů vlivných firem?
Má snad být důvodem preferovat Drahoše jeho podpora EU, která před pár lety odporně zatočila s Řeckem a vnucuje sdruženým státům asociální politiku úspor v podobě fiskálního paktu a finanční ústavy, která, tedy aspoň někdy, prosazuje politiku v rozporu s vůlí voličů zemí v Unii sdružených?
Přesto stojí za doporučení podpořit ve druhém kole vyzyvatele a varovat před podporou obhájce prezidentské pozice. Euroatlantická příslušnost potvrzuje naše místo tam, kam po staletí historicky patříme, kde se utvářela naše podoba evropské kultury a navzdory protikladným mocenským zájmům mohla vzniknout česká státnost.
Neměli bychom se lísat k orientálním despociím, ať soft ruského, nebo hard čínského rázu. Měli bychom se jasně distancovat od těchto říší, v nichž jsou lidé práce otroky bez reálné možnosti obhájit svá přirozená práva vyplývající z jejich lidské příslušnosti, ani hájit své zájmy jako občané.
A co je důležité, západní systém je sebeopravný. Umožňuje bez újmy obhajovat reálnou reformu. Umožňuje politicky pracovat pro transformaci chvályhodné, leč slabé a ohrožené demokracie občanské v silnou demokracii rovněž sociální a environmentální. Proto se západní loajalita snese s důsledně reformním programem, ba, chceme-li použít zneužitého výrazu, s programem nenásilné revoluce.
Drahošovo vítězství, které se při mocné převaze protizemanovských hlasů prvního kola volby zdálo jisté, bohužel zdaleka tak samozřejmé není. Chybí mu hlasy, na které se zapomnělo, totiž hlasy těch, kdo před týdnem k urnám nešli a chtějí rozhodnout až při definitivní volbě. Drahoš musí opravdu zvážit, kde ty chybějící hlasy jsou. Sociální tónina bude muset zaznít ve finále jeho předvolební muziky ve fortissimu, máme-li v sobotu odpoledne či večer zapíjet radost, a ne žal.
(Původně 23.1.2018 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, foto v textu převzato z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©