Malé naděje na změnu

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 20. 5. 2011 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1819×
x16730461.jpg

Starost o vývoj věcí veřejných v České republice nás někdy vede k tomu, že trochu naivně vkládáme naděje do průzkumů oblíbenosti politiků a volebních preferencí vyjádřených v počtu mandátů nebo v procentech ze všech oslovených voličů nebo z těch, kteří řeknou, že půjdou k volbám. Počítáme procentíčka, o která roste sympatie pro současnou opozici, a zlomky populace, o která klesá volba současné rozvrácené, ale přetrvávající pravicové vládní koalice.

Novináři konstruují hlasy nad polovinu mandátů dosahující dnes blízko ústavní většiny pro „levici“, přestože žádná taková levice neexistuje. Nikdo přece dosud neřekl, že budou spolu vládnout sociální demokraté s komunisty. Diskutuje se o tom. Druhý nejoblíbenější český politik podle STEM Jiří Dienstbier zvítězil v druhém kole senátních voleb díky vyžádané a poskytnuté podpoře komunistických voličů.

Je třeba jasně a srozumitelně říct, že sociální demokraté bez komunistů nemají spojence, protože lidovci dosud podle průzkumů občany nepřesvědčili, že své pokání a svůj návrat ke křesťansko-sociálním programovým bodům myslí vážně. A protože Bursíkovi modrozelení spáchali politickou sebevraždu a Liškovi se resuscitace nezdařila. Nejde jen o klinickou smrt. Je to politický konec. Environmentální politiky se bude muset zřejmě chopit po čase nový subjekt. Sociální demokraté bez komunistů nemohou vládnout. S komunisty by získali přesvědčivou většinu, ale obávám se hysterických projevů, ke kterým by došlo. Pokud by komunisté tlačili sociální demokraty k opravdu levicové politice, vítal bych to, ale obávám se něčeho úplně jiného. Značné členské a voličské síly komunistů jsou spíše konzervativní, nacionalistické a protievropské. Stačí proevropský a evropsky aktivní Ransdorf k pootočení kormidla?

A jakou vlastně má funkci proevropská politika sociálních demokratů, když z Bruselu přicházejí povely vyhovět neoliberálním dogmatům? Naposledy dostalo Řecko pokyn, jak má bez ohledu na voliče vypadat jeho vnitrostátní politika a že musí privatizovat. Nepomůže, když budeme řeckému lidu držet palce a přát mu, aby našel sílu nepodvolit se diktatuře kapitálu. Musíme si také připomenout, že loňské milionové demonstrace a současný odpor proti pokynům evropských finančních institucí by byl odporem proti tamní socialistické vládě.

Ono je totiž asi úplně jedno, vládne-li ODS a TOP 09 s Věcmi veřejnými nebo bez nich, nebo vládnou-li sociální demokracie s lidovci či bez nich, s komunisty či bez nich. Ve všech těchto tak vášnivě probíraných variantách by nakonec rozhodly jiné síly, museli bychom vyhovovat vojenským plánům NATO a neoliberálním ekonomickým plánům Evropské komise a ostatních instancí EU. Nevládnou totiž zvolení lidé.

Sociolog Jan Keller sice popsal tzv. diskrétní elity a moc takové skupiny nelze vyloučit. Kdyby se však zdálo, že taková úvaha je v nebezpečné blízkosti teorií spiknutí, museli bychom nakonec říct, že reálná moc je moc kapitálu, ne moc jeho jednotlivých, často anonymních držitelů. Jak taková moc reálně vypadá? Nemusí to být explicitní pokyny údajných kapitalistů. To je směšný obrázek tlustého ofrakovaného strýčka Sama s cylindrem v amerických barvách z Dikobrazu z 50. let. Jsou to pokyny institucí, které nemají lidská jména a lidské tváře. Jsou to instituce, které nezištně slouží finančním tokům a rozmnožování peněz. Pro ně cílem hospodářství není důstojný život člověka, ale konkurenceschopnost, flexibilita, růst. Jsou to neosobní kvality, je to redukce lidství na ekonomický mechanismus. Lidské produkty se odtrhly od člověka a ovládly ho.

Této totalitní moci anonymních subjektů nelze vzdorovat. Stát, který nebude ožebračovat manuální pracovníky, seniory a nemocné, který nebude měnit vzdělání (rozvoj, kultivaci) v poskytování instrukcí budoucím robotům trhu a technologie, stát který nebude systematicky omezovat ústavně zaručená sociální, např. odborová práva, bude smeten. Bude ekonomicky zcela zničen čínským totalitním kapitalismem pod vládou komunistů.

Nelze vzdorovat, moc kapitálu je neomezená. Nebo lze vzdorovat, zachovat důstojnost a být zničen. Získat morální vítězství, a být politicky poražen.

Tato úvaha se jeví jako výzva k resignaci. Tak to nemyslím. Jde mi jen o ocenění reálné síly protivníka. Nelze-li na skromné české (řecké, irské, portugalské či jaké jiné) úrovni vzdorovat moci kapitálu tím, že vystřídáme barvy poslanců, musí být nějaké jiné řešení. Volba může změnit odstíny rozhodnutí a rétoriku, ne podstatu.

Významná část opozičně naladěných občanských aktivistů nedůvěřuje volbám a opakuje heslo, že kdyby mohly něco změnit, už by je byli dávno zakázali. Domnívají se, že vítězství přinesou zábavné happeningy, při kterých si sympatičtí mladí lidé nasadí masky členů vlády a pochodují na Hrad s fiktivní resignací? Domnívají se, že s něčím pohnou vtipná hesla na transparentech a ohnivé projevy na nádvoří před Strakovou akademií, které policie laskavě toleruje, i když tam je shromažďování zakázáno?

Možná někteří z aktivistů považují tuto metodu jen za průpravu. Za jakousi výchovu k občanské aktivitě pro budoucí případ, kdy už půjde o to, kdo s koho. Neosvědčuje-li se proti asociální politice současné moci střídání politických barev ve sněmovních a senátních lavicích, osvědčí se pouliční boj? Tady bych byl velmi opatrný. To už tu bylo. Marně budeme opakovat mantru, že míru násilí určuje protivník. Je fakt, že i svaté násilí expanduje a obrací se proti všem. Moc vulgárních a primitivních držitelů současné moci by vystřídala moc krutých tribunů lidu. A je otázka, kdo bychom kdy a kde viseli a nad kým by se revoluční komisaři z nostalgie nad někdejšími společnými schůzkami a demoškami slitovali.

Je mi líto, že napíšu něco, co se nebude líbit některým mým přátelům, ale myslím, že změnu lze očekávat jen z masové změny globální životní orientace od konzumu a moci k duchovním hodnotám. Myslím tím hodnoty dovolující překročit mechanické danosti. Pokud eskalující dramatičnost situace takovou změnu hodnot podnítí, je ještě šance na změnu vlastnické struktury a přeměnu demokracie z demokracie pouze občanské v demokracii též ekonomicko-sociální. Pokud nastoupí nové pojetí člověka, i když všichni k tomu nebudou potřebovat teoretické zdůvodnění, získají lidé odvahu a chopí se masově sociální kritiky a sociální kreativity.

Taková změna sotva může přijít na úrovni jednoho státu, musela by to být zásadní změna v globálním měřítku. Je to vůbec možné? Probudí se svobodné a tvůrčí jádro lidství a shodí ze sebe nánosy? Je to možné. Snad ještě podotýkám, že mluvím-li o duchovních hodnotám, nechci tím do levicového diskursu nenápadně propašovat ideologizované, instituční náboženství. S takovou spiritualitou, kterou pokládám za nutnou k probuzení masové občanské aktivity, se setkávám ve stejné míře u křesťanů a Židů, u stoupenců alternativní duchovní scény i u marxistů a jiných sekulárních humanistů.

(Původně uveřejněno v Deníku Referendum www.denikreferendum.cz z 19.5.2011)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Tomáš z IP 77.48.233.*** | 19.2.2012 19:52
Vážený pane, s potěšením jsem si přečetl Váš článek a zjišťuji,že stále jsou lidé Vašeho typu,kteří vidí do budoucnosti i když je patrně neradostná a nalézt v ní světlo na konci tunelu bude obtížné. Škoda,že nemůžete publikovat v širších médiich. Budtě zdrávsmile

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a jedenáct