Nikoli na univerzitní půdě, kde se dosud respektuje svoboda slova, ale na tiskové konferenci Policie ČR, jejíž záznam byl zveřejněn 3. srpna, řekl sociolog Jan Keller: „Mnoho lidí, zpráva BIS to ukázala minulý týden, nepříjemně mnoho lidí, sympatizuje s demonstrujícími a kritizuje policii. Myslím, že klíčová věc, ke které tady dochází, je, že z Policie ČR se stává obětní beránek. Policie ČR se mění v hromosvod, do kterého se svádí veškerá naštvanost lidí, kteří jsou sociálně ohroženi. A v této situaci politici nahoře, místo toho, aby policii podpořili, tak na ni útočí ještě z druhé strany a fantazírují o tom, že policie chce přebírat politické pravomoci a podobně.“
Tyto pokusy oslabit orgány činné v trestním řízení a ohrozit jejich nezávislost identifikoval jako cestu k ohrožení parlamentní demokracie. Přitom se ti, kdo parlamentní demokracii takto ohrožují, podle něj absurdně přou o to, kdo je větší hrdina na obranu parlamentní demokracie.
Informace Bezpečnostní a informační služby o vývoji na extremistické scéně ve 2. čtvrtletí 2013, na kterou se profesor Keller odvolává, mimo jiné říká: „Z dlouhodobější perspektivy by se protiromské nálady části veřejnosti mohly stát výraznějším problémem pro bezpečnost státu než sice extrémnější, ale méně početné a relativně dobře zmapované skupinky pravicových extremistů.“
Státním orgánům se situace zdá být jasná. Policie chrání občanské aktivisty pomáhající ohroženým Romům před útoky extremistů. A v této situaci se část politiků řazených k levé části spektra, senátoři Pavel Lebeda a Jaroslav Doubrava a donedávna poslanec, nyní zástupce ombudsmana Stanislav Křeček, vyslovuje anticiganisticky, až rasisticky. Jsou sociální a zároveň nacionálně šovinističtí. To je explozivní kombinace, která je z historie dobře známa. Ve vyhrocené podobě jde o fašismus a o nacionální socialismus.
Je to autoritativní, konzervativní levice, dá-li se v takovém případě o levici mluvit. Tato „levice“ zároveň prosazuje, že vše za člověka řeší instituce, například, jak jsme si zde na Deníku Referendum nedávno přečetli, o mém zdraví rozhodují zdravotní instituce, a já jako jedinec jsem ze hry.
Sociální demokracie stojí v souvislosti s vládní a v jistém smyslu i ústavní krizí před mimořádně závažným dilematem. Jednou z možností je to, že se nechá zlákat vidinou současné provizorní, mimoparlamentní vlády. Tedy uvěří fikci její levicové orientace a vzhledem ke spíše domnělé než skutečné programové podobnosti ji podpoří. V obavě z recyklované pravicové vlády pod novým vedením a s drobnými změnami na ministerských postech (obrana, kultura a možná spravedlnost) zapomene na zastupitelskou demokracii a liberální občanské principy.
Druhá možnost sociálně demokratické politiky staví na parlamentní demokracii s pluralitou politických stran, na občanských a liberálních hodnotách. Někdo by v tom rád viděl opuštění levicového programu a příklon dokonce k neoliberalismu. To je však omyl. Edvard Beneš popsal politický program Tomáše G. Masaryka jako přechod od buržoazní demokracie k demokracii humanitní.
Tudy by se měla i sociální demokracie vydat. Lze mluvit o důsledné demokracii a důsledně liberálních hodnotách. Buržoazní demokracie deklaruje demokratické principy, ale v praxi je nenaplňuje. Humanitní demokracie posiluje pozici pracujícího člověka a tím vytváří ekonomickou základnu občanských a lidských práv, a tím činí tyto svobody a tato práva reálnými.
Spojení liberálních a sociálních témat v politice sociální demokracie je jednou z možností, kam se bude ubírat její budoucí politika. Současná krize je Rubikonem. Lze udělat malý krok ve směru konzervativní, nacionální a autoritativní, třebaže sociální politiky a za čas bude česká sociální demokracie daleko od humanismu, daleko od masarykovské tradice, daleko od svých kořenů. A může se udělat rovněž nenápadný krok, na první pohled pragmaticky pro danou chvíli nevýhodný, ale strana může být v budoucnu schopna přinést alternativu.
Tím krokem jedním nebo druhým možným směrem je v těchto dnech postoj k vládě Jiřího Rusnoka. Ve straně probíhá intenzivní vnitřní diskuse, tak intenzivní, že někteří mluví o jejím rozvratu. Strana čelí dobře míněným radám z obou stran. Stoupenci Zemanova a Rusnokova kabinetu správně poukazují na to, že odepření důvěry této vládě může znamenat další téměř rok otřesné vlády ODS a TOP 09, další pokles výkonnosti ekonomiky, další zadlužování, další asociální politiku vrhající celé nové skupiny obyvatel do chudoby.
Věřím, že se ČSSD nakonec rozhodne pro prioritu parlamentní demokracie, že nepodpoří Rusnokovu vládu a samozřejmě také nedá důvěru vládě Miroslavy Němcové. Že bude důslednou opozicí obnovené pravice. Že bude třeba i za účasti zahraničních spojenců trvat na důsledném vyšetření možných zločinů pravicové politické špičky a že bude hájit policii a státní zastupitelství před pokusy je politicky sejmout.
Nepřeji si kompromisní oranžovou sociální demokracii. Vidím její symboliku třeba jako rudou růži na pozadí české trikolory. Ale o to teď nejde. Jde o humanitní demokracii, o skutečnou, ne pouze iluzorní republiku.
Koneckonců umožnit (ne podpořit) teď vládu opřenou o parlamentní většinu (jakkoli je té většiny dosaženo pochybnými postupy) je pro sociální demokracii i ryze pragmaticky výhodné. Pravice se ve zbytku řádného funkčního období (pokud se nepodaří dříve rozpustit Sněmovnu) dále historicky znemožní. Její preference v posledním roce ještě klesnou. A vítězství sil demokratické levice v květnu nebo červnu příštího roku je velmi pravděpodobné.
(Uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, 5. 8. 2013.)
2024 ©