Navzdory tomu, že v několika posledních volbách do obou komor Parlamentu se jako nejsilnější umístila sociální demokracie, navzdory tomu, že se její koaliční potenciál posílil tak, že byla schopna sestavit vládu, pořád někteří pesimisté mluví o konzervativní revoluci.
V politologii směrodatných zemí se pod tímto názvem myslí menšinový proud, který navazuje na politickou filosofii perennialistů, z nichž určujícími jmény jsou dva euromuslimové René Guénon (1886–1951) a v následující generaci Frithjof Schuon (1907–1998). Mají striktně třídní myšlení a za aplikovatelný na evropské poměry pokládají indický kastovní systém (či možná spíše jeho západní interpretaci).
Hledají analogii v západoevropské tradici, kde nacházejí tři oddělené třídy ve středověku označované názvy oratores (modlitebníci, duchovní aristokracie, klérus), bellatores (válečníci, šlechta, panovníci) a laboratores (pracovníci). Třetí stav zahrnoval vedle zemědělců i řemeslníky a dnes vládnoucí obchodníky.
Tito tradicionalisté pokládají současné uspořádání společnosti za zvrácené, protože nejnižší stav vládne, zatímco duchovní a světská aristokracie je potlačena. Totální moc kšeftařů je pro ně deviací. Zdravá společnost naproti tomu je sociální a také, na rozdíl od současných tendencí, ekologicky citlivá.
Jinou složku konzervativní revoluce tvoří směry navazující na to, co se ve Francii označovalo jako Nová pravice, i když dnes už toto zařazení do politických proudů není preferováno. Jejím britským teoretikem byl Nicholas Goodrick-Clarke (1953–2012) a bohatě ji rozvinul Francouz Alain de Benoist (*1943).
První patřil k odvážlivcům, kteří vnesli téma esoterismu a hermetismu na akademickou půdu. Francouzský reprezentant této větve konzervativní revoluce je mimo jiné laureátem Francouzské akademie za jedno ze svých děl. Oba a další se shodují, že západní osvícenský racionalismus se vyčerpal a je třeba se vrátit ke kulturním a duchovním kořenům Evropy.
Benoist je odpůrcem imigrace s odůvodněním, že tyto lidi vyhání z jejich vlasti bída, jíž je třeba jim pomoct překonávat. Kritizuje asimilaci imigrantů a je stoupencem etnopluralismu. Pokládá za pokryteckou kritiku vylučujícího rasismu, když vládnoucí směr praktikuje rasismus pohlcující.
Podporuje ekologický přístup k životu v kontrastu k industrialismu. Inspiraci vidí spíše v klasické antické kultuře, než v křesťanském rovnostářství. Podporuje myšlenku federalizované Evropy, ve které národní státy jsou již překonány a ustoupily regionální identitě a zájmům společným celému kontinentu.
S konzervativní revolucí bývá spojován rovněž ruský myslitel, profesor moskevské univerzity Alexandr Dugin (*1962), spoluzakladatel hnutí nacionál-bolševismu, teoretik současného ruského imperialismu a euro-asijské jednoty. V tomto prostředí je oceňováno konzervativní pravoslaví, ale i revitalizované slovanské předkřesťanské náboženství.
Autoritou pro toto hnutí je italský konzervativec Julius Evola (1898–1974), pro kterého domácí italský fašismus, ale i německý nacismus byly příliš levicové, což je důvodem jejich nepřijatelné barbarské krutosti. Byl hermetikem a stoupencem starořímských duchovních a kulturních tradic.
O celé toto hnutí se u nás možná zcela okrajově zajímají specializovaní politologové, případně i religionisté (vzhledem k přínosu některých z nich k oboru). Čeští politici, nemluvě o českých voličích nic podobného nesledují a stojí zcela mimo. Konzervativismus, který je sociální, ekologický, vstřícně naladěn k islámu nebo k etnickým a náboženským menšinám je pro ně něčím nepředstavitelným.
Co vede některé levicově zaměřené autory ze zatuchlých českých luhů a hájů k úvahám o konzervativní revoluci? Mohou myslet to, jak je kapitalismus odolný vůči hněvu značné části obyvatelstva západního světa, ani statisíce lidí v ulicích s ním nedokážou hnout. Ba ani voličské revoluci, k níž došlo před pár lety na Islandu, se to natrvalo nepodařilo. Ani další z periodických krizí kapitalistické ekonomiky nepřesvědčila dostatečnou většinu voličů o nutnosti radikálních ekonomicko-sociálních reforem.
Odolnost kapitalismu se projevuje tím, že dokáže různými dobře promyšlenými triky oklamat část voličstva. Tak v posledních dnech před našimi loňskými volbami do Sněmovny srazilo mohutný náskok sociální demokracie hnutí, které už ani nepotřebuje předstírat nějaké politické zprostředkování a je bezprostřední osobní mocí jednoho oligarchy, na jehož libovůli záleží to, že je nyní ve světle kamer ve spojení s tímto hnutím několik věrohodných osobností.
Je to hnutí, jehož ekonomicko-politické preference jsou v příkrém rozporu s tím, co by si přála nemalá část jeho voličů. Ale v této podivuhodné zemi lidé volí proti vlastním vitálním zájmům. Geniální trik velkého kšeftmana spočíval v tom, že se rozhodl ze sebe a svých kolegů udělat politiky tím, že prohlásí, že politiky nejsou. Být politikem je totiž v Česku neslušné a tak se věří politikům nepolitickým.
Rezistenci kapitalismu proti demokraticky vyjádřené vůli občanů reprezentuje princip, který zatím hájí pravice i levice, národní vlády i evropské struktury. Jde o to, že mohutný nástroj ekonomicko-sociální politiky je vyloučen z vlivu voličů. Je jím národní banka.
Lid si může klidně zvolit levicovou vládu a ta může upřímně sledovat více či méně důslednou levicovou politiku, může daňovými úlevami zlepšovat situaci mladých rodin, může zvyšovat minimální příjem, může odstraňovat dodatečné platby za zdravotní služby, které si už lidé zaplatili odvody z příjmů, může snížit nepřímé daně za zboží denní potřeby. To vše je však jedním hlasováním Bankovní rady Národní banky zmařeno a smeteno ze stolu.
Česká národní banka. Foto Michal Kalášek, Mediafax
Ceny zboží, a to nejen importovaného, jak nám nalhávali, ale veškerého prudce vzrostly, veškerá budoucí sociální opatření vlády přijdou nazmar. Víceméně anonymní kapitál reprezentovaný ekonomickými specialisty a úředníky znovu potvrdil suverenitu nad občany.
Obava z domnělé konzervativní revoluce může mít racionální jádro i v tom, že systém zaručuje lichvářům a ostatním šmejdům, aby mohli nerušeně provozovat své špinavé čachry. Nazve se to svobodou podnikání. A u této jediné svobody se zapomene na to, co se zdůrazňuje u všech ostatních, že totiž moje svoboda má hranice ve svobodě druhých.
U této svobody se nevyvažuje svoboda rovností. Je to svoboda bohatých bohatnout ještě více a existenční závislost těch, kdo musí prodávat svou pracovní sílu, a když se jim to nedaří, propadají se do nuzoty.
Obava z malé české verze konzervativní revoluce spočívá i v tom, že politický hegemon domněle konzervativní pravice, Občanská demokratická strana se sice propadá do černé díry a v ní bude pohlcena a rozdrcena, ale její klony mohou moc znovu získat. Odvracejí se od ní nejen voliči, ale i sponzoři, což je mnohem vážnější. Její posluhování klerikálním zájmům se jí nevyplatilo.
Balancuje kolem hranice volitelnosti a nasazení bývalého rektora univerzity (ale kdysi také habsburského legitimisty) do čela nejen že nepomohlo, ale stahuje ji to ještě níž. Ale navzdory tomu její dříve partner, dnes konkurent na pravicovém jevišti, TOP 09 se dosud udržuje, začíná přetahovat ODS tu malou část politiků, která je ještě recyklovatelná a může se někdy v budoucnu dobrat účasti na moci.
A hlavně, navzdory strmému pádu minulé vládní koalice, zůstávají pořád novináři, kteří hájí stará dogmata. Někteří levicoví publicisté jsou jako očima hada paralyzováni mediálním vlivem ideových služebníků kapitálu. Jakoby neviděli, že demokratické a sociální, sekulární a plebejské hodnoty se probouzejí. Že jsou už dnes salonfähig.
Zdá se, že si nevšímají, že dávný bastion konzervativismu, římský papežský stolec se díky volbě Jorge Bergolia stal záštitou důsledné sociální kritiky a hledání důstojných alternativ k současnému odlidštěnému kapitalismu.
Vláda čachrářů a podvodníků není ani dost málo konzervativní, natož tradicionalistická. Je to jen bezostyšné vysávání lidí, kteří jsou hloupí, protože se nechají oklamat a slabí, protože se nedokáží vzbouřit. Ale lidé mají potenciál a mohou zmoudřet a nalézt v sobě zdroj síly. A domnělá konzervativní revoluce pak už bude mít jen tu sílu, kterou jí dají vystrašení a pesimističtí levičáci.
(Původně v Deníku Referendum z 10. 2. 2014, www.demikreferendum.cz)
2024 ©