Zažívám kolem sebe zklamání z toho, že nastalo to, co dnes zklamaní předevčírem kolem poledne ještě připouštěli, že totiž druhé kolo prezidentské volby bude soubojem politických dinosaurů. Zvítězila dvojice jiná, než v uplynulých týdnech stanovily směrodatné agentury pro výzkum veřejného mínění.
Jedním z vítězné dvojice je v prvním kole z vůle lidu reprezentant klerikálního, konzervativního křídla politiky, který se od většiny svých kolegů liší aspoň tím, že není, a sotva by mohl být, českým nacionalistou. Pražská intelektuální kavárna udělala v poslední době zajímavý obrat. Kritizuje pravicovou vládu z pravicových pozic. Klaus, Kalousek a případně i Nečas jsou pro ni příkladem zločinné politiky, kolega jmenovaných, který s vládou jako její místopředseda předkládá a v parlamentu schvaluje zákony, jež je tak rozčilují, jim je sympatický, protože má styl džentlmena, má šarm a eleganci. Jako typičtí buržoové vzhlížejí k aristokratovi. Když napodobují jeho styl, jsou trapní.
Pozůstatky někdejší šlechty většinou opustily dávné vulgární hrubiánství, které je pozvedlo nad spoluobyvatele a poskytlo jim zvučné tituly, barvité erby a hlavně bohatství a moc. Převzali poněkud rafinovanější hodnoty a metody svých někdejších poddaných a dnes vládnoucí společenské vrstvy, neřežou se meči, nýbrž si vysávají bankovní konta, a konkurují si podle nových, nakonec stejně nemilosrdných pravidel. Pro veřejnost sehrávají aristokratické divadlo a předvádějí dojemná nostalgická gesta.
Druhým je otevřený plebejec, ovšem dobře informovaný a chytrý, člověk s mimořádnou politickou vlohou, který budí dojem, že se dokáže z mnohaletého ústraní vrátit rovnou na špičku mocenské pyramidy. Brilantně zvládá technologii moci. Převedl do praxe spis italského renesančního Nicoly Machiavelliho, který známe v češtině pod názvem Vladař. Sotva se lze na něj lidsky spolehnout, v předvolebních debatách byl vytipován jako největší lhář. I demokratický politik zřejmě může použít heslo vyslovené v jiném politickém kontextu, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Jeví se jako pochybné, že mu osobně mnoho říká staletá evropská humanistická tradice.
Nejvíc zklamáni jsou ti, kdo od politiků očekávají víc, než mohou poskytnout. Přáli by si k politikům vzhlížet, a ti, o kterých by to snad platilo, se ocitli až další v pořadí. Příkladem takové političky je Táňa Fischerová, která může být nazvána morální vítězkou prezidentské volby. Bude nutno respektovat její osobní názorový vývoj. Jedno volební období (2002 – 2006) totiž působila ve sněmovně jako poslankyně za pravicovou Unii svobody-DEU vzniklou takzvaným sarajevským atentátem v ODS. Nutno uznat, že už tehdy vyslovovala příležitostně poněkud odlišné názory. Čteme-li však její současné texty, např. její politickou konfesi v rozhovoru s Radomilem Hradilem pod názvem Láska nevládne, láska tvoří, sledujeme mimořádně rozhodnou nejen protivládní, ale i protisystémovou kritiku a návrhy na laskavě prováděné, leč radikální změny ve vlastnictví výrobních prostředků a ve vztahu ekonomiky a politiky.
Ale především, Fischerová je inteligentní, přemýšlivá, kreativní, imaginativní osobnost. Neváhá svěřit se čtenářům a hypotetickým voličům se svou intenzivně prožívanou spirituální orientací, z níž se odvozují i základní rysy společenského uspořádání, které preferuje, totiž trojčlenného uspořádání, které (stručně a proto zjednodušeně řečeno) kombinuje důraz na svobodu v umělecké tvorbě, vědeckém bádání a v kultuře vůbec, s právní a politickou rovností a solidaritou (bratrstvím) v socio-ekonomické části života společnosti.
Mnozí z nás připouštějí, že politika se neobejde bez technologie moci, že politikem musí být žena nebo muž, kteří jsou rázní, bojovní, preferující etiku odpovědnosti před etikou svědomí, vždy nově zvažující vztah prostředků a účelů a jsou ochotní ke kompromisům v této oblasti. Ale zároveň vzhlížejí po politikovi, který by byl otevřen hodnotové říši reprezentované například právě Táňou Fischerovou. Šlo o to, aby politika zůstala politikou, aby byla politická nejen ve smyslu péče o polis, tedy o obec, nýbrž i podle definice politiky jako boje vedeného jinými prostředky než válečnými. Šlo by o člověka, který by byl schopen a ochoten legálními prostředky skutečně zápasit o moc, protože bez ní nelze v politice dosáhnout ani prosazení ušlechtilých cílů. Ale zároveň by mu nešlo jen o moc, nýbrž právě také o cíle, jimž má sloužit.
Politici otevření k duchovním, kulturním, etickým a jinak ušlechtilým hodnotám a zároveň akceschopní a razantní se mohou vyskytnout. Někdy je vynese na trůny zásadní politická změna. Traduje se, že takovým politikem byl Tomáš G. Masaryk. Možná s podobnou vizí šel na konci roku 1989 do politiky Václav Havel, který však později občas volil prostředky (nebo připouštěl jejich volbu), které ušlechtilost cílů kompromitovaly. Mám na mysli „humanitární bombardování“, podivné získání jednoho chybějícího hlasu ve sněmovně v poslední volbě za prezidenta a prosazování (už mimo prezidentské funkce) radaru v Brdech.
V současné prezidentské volbě se nikdo takový do druhého kola nedostal. Někteří jsme si mysleli, že by to měl být Jiří Dienstbier. Ten je však mimo hru a jeho další místo v politice vedle jiných významných sociálních demokratů se ještě ukáže. Tuším, že se nenechá odradit a doufám, že v ČSSD se najde rovnováha mezi ním a stranickým vedením.
Má však prostý fakt, že žhavými kandidáty na prezidentskou funkci se stali dva standardní politici, k nimž nelze obdivně vzhlížet, kteří nepřinášejí nové společenské vize, u nichž možná jsou cíle podřízeny mocenským prostředkům, jako nutný důsledek to, že se od politiky štítivě odtáhneme? Vzdáme se podílu na tom, jak bude stát dalších pět let vypadat? Schwarzenberg více budí iluzi spojení moci a ducha, politiky a etiky, má za sebou dobu, kdy se to tak jevilo i podle jeho veřejné činnosti. Vedení TOP 09 a členství ve stávající vládě ve funkci místopředsedy ovšem tato očekávání bourají jako iluzi.
Jsou tu muži odlišného stylu, jeden s uměřenými, vkusnými gesty, lehkou inteligentní ironií, ale intelektuálně poněkud opožděný, druhý v oblasti politologie, ekonomiky a historie dobře informovaný, pohotový, břitký, ale někdy až vulgární, asi sebestředný a možná i mstivý. Nic lákavého na výběr. Jsou to ostatně jen politici.
Očekával bych myšlenkové impulzy, díla, vize, etickou inspiraci a podněty k dobrým činům spíše z oblasti mimo politiku. Čekám je i od Táni Fischerové, ať se o své politické či duchovně-inspirační budoucnosti rozhodne tak nebo onak. Čekám je od dalších českých a zahraničních, obecně známých nebo jen soukromě dostupných osobností. Ale chci v nastávajícím rozhodování zatnout zuby a věcně posoudit shodu a neshodu dosavadních a do budoucna avizovaných politických kroků obou kandidátů s mými politickými přáními a podle toho se v druhém kole rozhodnout. A to i za cenu, že nebudu za rok se svou volbou spokojen. Postranní takticko-strategické úvahy v tom mohou sehrát roli, ale nemohou být rozhodující.
(Původně uveřejněno 15. ledna 2013 v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz)
2024 ©