Jsem socialista, a proto jsem antikomunista

V první polovině devadesátých let jsem se vídal s dámou, které tehdy bylo přes osmdesát. Byla to zbožná katolička, chodila denně na mši k dominikánům poblíž svého domova u pražské Městské knihovny. A byla nadšená sociální demokratka. Vyprávěla mi, že po 27. červnu 1948 ji jeden soudruh ze stranické buňky, kterého potkala, vyčítal, že po sloučení s KSČ přestala chodit na schůze. Prý na něj na ulici hlasitě zavolala: Socialismus vždycky, komunismus nikdy!

Jsem jako ona socialista. Nepotřebuji však dnes k tomu sociální nauku katolické církve, jejíž součástí je také encyklika papeže Jana Pavla II. Laborem exercens, která podrobně probírá konflikt práce a kapitálu, odůvodňuje primát práce, deklaruje, že kapitál má sloužit práci. A že řešením sporu může být zespolečenštění výrobních prostředků nebo podíl pracujících na rozhodování o plodech vlastní práce. Jsem však rád, že i tento sektor společenské scény směřuje k sociální spravedlnosti.

Jako socialista, domnívám se, že autenticky levicový, bych jistě mohl podporovat vývoj společnosti (latinsky „societas“) ve společenství („communio“). Přesto však nemohu napomáhat komunismu. Po skoro celý dospělý věk jsem dělal vše, abych ho ani pasivně nepodporoval.

Nepodílel jsem se na volebních fraškách, kdy si občané mohli vybírat mezi jednou a tou samou variantou složení sněmoven Federálního shromáždění a národních výborů. Odmítl jsem pozvání do komunistické strany a nevstupoval jsem do organizací, které byly jejími satelity.

Nepodporuji program, který mimo jiné říká: „Spekulativní kapitál záměrně způsobil (nejen) tuto krizi, ale i všechny předchozí. Jedná jako lichvář na globální úrovni. Jeho cílem je zmocnit se nejen našich majetků, ale i našeho politického systému, a zotročit nás. Buďto tedy budeme my kontrolovat spekulativní kapitál, nebo on nás. Jiná možnost vzájemné existence není.“ Nepodporuji ho, protože je to program pravicových extremistů. Program Dělnické strany sociální spravedlnosti. I když jsem také pro kontrolu spekulativního kapitálu, jsem a zůstávám antifašistou.

Mussoliniho fašistický režim zavedl v Itálii roku 1927 pracovní zákon, Carta del lavoro, jehož článek 4 říká: „Kolektivní pracovní smlouva je konkrétním výrazem solidarity různých účastníků produkce prostřednictvím smíření protichůdných zájmů zaměstnavatelů a dělníků a jejich podřízením vyšším zájmům výroby.“ Oceňuji myšlenku kolektivní smlouvy a tripartity, která se tam projevuje, vím, že něco z tohoto zákona platilo dál i po porážce fašismu, ale jsem a zůstávám antifašistou.

Oceňuji dobrou vůli Martina Plevy, který v eseji Vykročíme z postkomunismu? doporučuje seriózní rozpravu s komunismem a o něm. I já vím o tom, že společnost ovládaná státostranou nebyla černobílá, stihl jsem celou tu éru osobně zažít, i když na samém začátku ve věku, kdy jsem běhu věcí ještě nerozuměl.

Režim směřoval k totálnímu ovládnutí smýšlení a jednání lidí, ale nedařilo se mu to. Za dveřmi bytů, na jevištích, ve vydavatelstvích, v ateliérech se dělo mnoho inspirativního.

Jsem antikomunista, tedy protivník komunistického režimu a jeho ideologie, protože i z hlediska marxistické analýzy výrobních vztahů šlo spíše o státně-monopolní kapitalismus. Pracující nebyli pány svého díla a svého života. Systém se označoval jako diktatura proletariátu.

Šlo však o diktaturu ne koho, ale komu. Diktováno bylo všem, i proletariátu. A diktoval sekretariát. Prostě vedení komunistické strany a její aparát. Ty nahrazovaly normální chod parlamentu (vzhledem k umístění jeho tehdejšího sídla, se říkalo, že je to něco mezi divadlem a muzeem), vlády a soudů.

Vzedmutí antikomunistické emoce v posledních měsících se jeví jako nemístné. Vždyť agresorem na Ukrajině je putinovská diktatura, která realizuje koncepci ideologa eurasijského hnutí, autora takzvané čtvrté cesty Alexandra Dugina. Slavoj Žižek ho označuje za Putinova dvorního filosofa. Je to režim imperiální, autoritativní, konzervativní a klerikální. Režim s vizí říše od Cabo da Roca po Beringovu úžinu. Proč tedy zrovna teď, kdy páchá válečné zločiny na Ukrajině, řešit komunismus?

Jenže ruský komunismus si z bohatství pozoruhodných, i když někdy protichůdných Marxových podnětů vybral to, co zdaleka nevedlo k osvobození pracujících od vykořisťování. Nakonec Stalinovi byla od roku 1941 dobrá i pravoslavná církev, měla-li ho podpořit v takzvané Velké vlastenecké válce, v konfliktu s dřívějším spojencem a přítelem. V této válce Sovětský svaz osvobodil Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Československo, Moldavsko o celé nebo části jejich území.

V současném ruském režimu vládnou lidé, kteří byli vlivní v minulém. Věrchuška sovětského režimu už je na odpočinku nebo na druhém břehu. Důležité je, že zůstává celkový styl.

Oba režimy jsou imperiální. Oba jsou nacionálně konzervativní, i když ten současný to nekryje frázemi o proletářském internacionalismu. Oba jsou autoritativní, ten současný ostřeji diktátorský než sovětský režim ve svých posledních letech v éře „glasnosti“ a „perestrojky“, i když oba režimy měly, respektive mají v ústavách deklarované svobody občanů. Současná antikomunistická vlna je pochopitelným odporem vůči dvojjedinému systému Ruska, odporem proti analogiím Brežněvova a Putinova režimu.

Jistě nemusíme myslet ve stereotypech. Můžeme pečlivě pozorovat vše, co je dostupné k politice, ekonomice a kultuře minulého režimu v Rusku a u nás. Asi musíme s politováním počítat s tím, že na straně komunistické ideologie i na straně opačné jsou lidé s jednoduchým černobílým myšlením. Jistě leckdy převládne na obou stranách vášeň nad kulturou a racionalitou. Můžeme se pokoušet takový styl žurnalistiky nebo debat na sociálních sítích tlumit.

Stejně jako zjednodušená antikomunistická schémata je projevem nebezpečné pohodlnosti myšlení to, když konstruujeme jakousi platónskou ideu antikomunisty, ve které se empirický kritik komunistického režimu nepoznává. Netvrdí obvykle, ani jinými slovy, že by komunismus byl jakousi metafyzickou inkarnací absolutního Zla ve sváru s absolutním Dobrem. Byl to prostě režim, který zneužil touhu neprivilegovaných vrstev po spravedlnosti a diktátorsky ovládl společnost — a to se snažíme my antikomunisté připomínat.

Měli bychom pěstovat intelektuální reflexi minulosti, ale nemuseli bychom si dělat iluze o možné objektivitě historické práce. Minulé události jsou tvořeny subjekty. Subjekty je zaznamenaly. Subjekty stopy minulosti, například archivní materiály vybírají a pracují s nimi. Některé do úvahy zahrnou, jiné odloží jako nepodstatné.

Subjektivní historická práce začíná tam, kde končí objektivní historické prameny, pokud jsme ovšem ochotni kronikám, protokolům, úředním listinám, korespondenci a záznamům vzpomínek připsat objektivitu. Každá informace o minulosti je interpretací událostí, které se propadly do nenávratné minulosti a nejsou nám dostupné bezprostředně. Interpretujeme ji podle vlastní vůle v publicistice, filmové tvorbě, beletrii, filosofii a různých humanitních oborech.

Soudržná společnost by snad demokracii, jakožto — podle připomínaného Masarykova výroku — diskusi vlastně ani nepotřebovala. Společnost, v níž jsou ve sporu přirozené zájmy společenských vrstev, etnik, regionů, generací, v níž jsou zastoupena rozdílná náboženství a nenáboženské postoje, je přirozeně rozdělená a potřebuje si ujasňovat další směr cesty na principu rozhodnutí většiny s respektem k mínění menšiny. Diskuse, v níž spolu nesouhlasíme, je teprve doopravdy svobodnou diskusí, i když se nám její průběh nelíbí a cítíme se okřikováni.

Někdy je otálení s jasným stanoviskem s odkazy na složitost situace nebezpečnou resignací. Nebojme se hodnotit a stát za svým hodnocením. Martinu Plevovi děkuji za většinu toho, co v rozsáhlém článku zde na Deníku Referendum napsal. Jen ho prosím, aby netepal jednostrannost některých diskutujících s jejich absolutními esencemi s jinou, nechtěnou, ale podobnou jednostranností.

_{Původně publikováno v Deníku Referendum, https://denikreferendum.cz/clanek/34031-jsem-socialista-a-proto-jsem-antikomunista, náhledový snímek převzat z DR.}