Jen sociální?

Předevčírem večer na mne kolem jedenácté hodiny večerní zazvonil soused, se kterým se po dva roky, co v domě bydlím, jen zdravím na schodišti. Odhaduji, že mu je dost přes osmdesát. Taky říkal, kdyby se zhroutil, že mám zavolat záchranku nebo pohřební ústav. Přišel roztřesený a první věta, kterou pronesl, byla, že asi nejspíš skočí z okna. Příčina jeho značných obav byla prostá. Přišla mu poštovní poukázka z místa, kde má z dřívějších časů domek, ve kterém nikdo nebydlí a který v poslední době vzhledem k potížím věku už nenavštěvuje. Obecní úřad po něm chtěl, aby zaplatil Kč 550.- Neměli tu slušnost, aby mu napsali důvod platby. Na poštovní poukázce byl pouze napsán účel platby „likvidace tko“. Pán byl přesvědčen, že mu domek, ke kterému má od dětství vztah, zlikvidovali, tedy zbourali a že ještě od něj chtějí nějaké peníze. Pomohl jsem mu s využitím internetu dešifrovat zkratku jako „tuhý komunální odpad“. Šlo o pravidelný ročník poplatek za jeho odklízení. Souseda jsem uklidnil, ale sebe příliš ne.

Kde jsme se to ocitli, když po čtvrt století údajně demokratických pořádků někdo očekává od úřadu, že mu bez jeho souhlasu sáhne na osobní majetek a rozhodne o něm bez jeho účasti a bez varování? Proč je občan, zákazník a dlužník v extrémně slabé pozici proti úřadu, zaměstnavateli, prodejci a věřiteli? Proč máme zase pocit, že máme formální demokratická práva, ale ve skutečnosti jsme bezprávnými figurkami posouvanými po mocenské a ekonomické šachovnici mocnými hráči? Kam se poděla občanská důstojnost, o které se tolik mluvilo, když minulý režim předával dobrovolně moc dnešním vládnoucím mafiánům? Nebyla to od počátku fraška na téma fiktivního občanství? Proč se dnes bojíme mocných subjektů, které mohou ze dne na den zlikvidovat hmotné základy našeho života budované třeba po desetiletí?

Za šest týdnů bude po volbách a budou se spřádat vládní konstelace. Předpokládá se vítězství sociální demokracie a nesměle doufáme, že to nebude Pyrrhovo vítězství jako ve volbách roku 2010, kdy tato strana zvítězila, její předseda resignoval a vládu sestavily poražené strany. Čtu-li pražskou kandidátku ČSSD a doplním si ze spolehlivého zdroje informace k neznámým jménům počínaje druhým místem, tak si říkám, že tuto stranu v hlavním městě může volit jen nepřítel tradiční sociálně demokratické vize. A lídrem je odborový boss, který trousí poznámky, že se sociální demokracií nemá nic společného. Možná alternativa v podobě předvolebního bloku snad obrozených postbursíkovských Zelených se Změnou Jana Korytáře a Klíčovým hnutím Táni Fischerové, o které se šeptalo v informovaných kruzích, padla. Vypadá to, že nebude koho volit.

Pokud přece jen se skřípěním zubů hodím do volební urny kandidátku Oranžových, nemám právo mnoho čekat. Popsaná příhoda je jeden lidský příběh, a vlády levé i pravé jsou od něčeho takového na míle daleko. Říkám si však, že minimem by byla aspoň obnova standardního typu evropského sociálního státu. Sociální stát, tedy stát, který mírní dopady ekonomických procesů na jedince, přerozděluje prostředky a poskytuje z přímých i nepřímých daní a dalších plateb občanů a firem aspoň nezbytné prostředky na péči o akutně nemocné, trvale zdravotně postižené, nezaměstnané a lidi z jiných důvodů v hmotné nouzi a umožňuje jim přežít lidsky důstojně.

Sociální stát, kdyby se znovu vžil, kdyby se pro prosté občany stal samozřejmostí, by zbavil lidi strachu, z bezprávných a poloprávných přikrčenců by udělal hrdé a důstojné svobodné občany demokratického státu. Pochopitelně za předpokladu, že sociální aspekt by byl těsně spojen se zastupitelskou demokracií, pluralismem, občanskými svobodami a lidskými právy.

Sociálním státem totiž byl i komunistický režim a také různé podoby fašismu. Mussolini zavedl v Itálii zákoník práce Carta di lavore, který zajišťoval možnosti zaměstnanců tak silně, že bez velkých změn platil dál po porážce fašismu a nastolení demokratických pořádků, a to až do Berlusconiho asociálních reforem. I v současné české sociální demokracii jsou, a to v zákonodárných sborech a na vysokých stranických pozicích v centru i v krajích lidé sociálně angažovaní, kteří však práva menšin, svobodu slova, podporu kultury a vzdělání a podobná témata považují za rozmar kavárenských intelektuálů, jímž pravý sociální demokrat nemusí věnovat pozornost.

Sociální stát je nutné minimum lidsky únosného ekonomického a politického pořádku. Je to vstup humanistického postoje do této sféry. Již na předlidské úrovni života pozorujeme dva aspekty, které se vyvažují. Vedle boje o životní prostor, o přístup k vodě a k potravinám je to vzájemná pomoc jednotlivců tvořících smečku, hejno nebo stádo, ale i mezidruhová symbióza, která nemusí mít charakter parazitismu, ale může být vzájemně výhodná (mutualismus). V biologii najdeme dokonce tvrzení, že život v podobě dnešních rostlin, živočichů, hub, sinic a dalších říší vznikl symbiózou evolučně velmi starých organismů (prokaryot, jako jsou např. dnešní bakterie).

Lidé prošli etapou minulosti, kdy se sotva lišili od ostatních živočichů. Duchovní podstata člověka se však projevila kulturou a civilizací. Vedle boje jednotlivců a skupin se prosazuje klidná koexistence, vzájemný respekt a spolupráce. Projevem civilizovanosti je pomoc lidem oslabeným nemocí nebo věkem. Moderní civilizace například bere ohled na fyzicky postižené a vytváří pro ně bezbariérový přístup. Humanizovalo se vězenství. Je zakázáno lidi při výslechu nutit násilím k přiznání. Sociální stát je projevem civilizovanosti. A kdyby nestačily humanistické motivy, mohlo by ve prospěch tohoto modelu soužití mluvit i to, že sociální soudržnost zaručuje pořádek, kdežto sociální napětí může skončit explozí, která neposlouží nikomu. Mohly by stačit pragmatické důvody.

Lidské ambice nekončí sociálním státem. Lze ukázat jeho nedostatky. Přijatelný je, jak bylo řečeno, jen za při fungování demokratických a liberálních pořádků. Je-li diktátorský, spíš škodí, než prospívá. Kromě toho je nestabilní. Iracionální držitelé ekonomické a politické moci se za sobě příznivých politických okolností snaží sociální stát redukovat. Vytvářejí ideologie, podle kterých pomoc potřebným je vlastně odměňováním neschopných a trestáním schopných. Za takových okolností údajně nebudou ochotni lidé podnikat a zničí to hospodářství. Snaha, aby se všichni měli lépe, prý povede k tomu, že se budou mít všichni hůř. Tato doktrína je svůdná. Nepřitahuje jen vítěze sociálního konfliktu, ale i poražené, kteří doufají ve své budoucí vítězství.

Eroze sociálního státu doprovází naše nejnovější dějiny. Dochází k postupnému opouštění civilizovanosti a společnost se stává stále víc barbarskou. Je to divošství v kulisách moderní techniky. Blízké předpokládané vítězství sociální demokracie by mohlo tento proces zastavit. Některé projevy sociálního státu by se mohly obnovit. Záleží však, na kom bude sociální demokracie ve vládě závislá. Konzervativní revoluce kráčí vítězně kulturou a světem médií. Obnovený sociální stát bude křehkýa bude vystaven útokům. Střídání politických garnitur v pětiletých nebo kratších obdobích může znamenat jeho nestabilit.

Důsledným uskutečněním civilizačního pokroku a praktickou aplikací humanismu je stát socialistický. Je však sotva dovoleno to vyslovit. Pokud to člověk řekne nahlas ve společnosti lidí slepě sledujících dosud vládnoucí ideologii, ozve se smích nebo si přítomní významně ťukají na čelo, aby naznačili, že byla právě řečena velká hloupost. Dokonce by takové vyjadřování mohlo vést k zařazení mluvčího mezi extremisty.

Obavám ze socialismu se nelze divit. Minulý tyranský režim prohlásil roku 1960 Československou republiku za socialistickou. To, co tehdy platilo, byla v nejlepším případě karikatura socialismu. Spíše to byl direktivní státní kapitalismus. Společenské zvyky, preference, tradice byly kapitalistické. Stát pečoval o potřebné, ale zároveň byl člověk práce, stejně jako v tradičním tržním kapitalismu, objektem rozhodování vládnoucí třídy. Ekonomiku ovládala nomenklatura a to zakládalo i její reálnou politickou moc. Marxističtí kritici mluvili o vládnoucí vrstvě „reálného socialismu“ jako o nové buržoazii.

Odehrály se však i pokusy o skutečný, tedy demokratický socialismus, o různé modely ekonomické samosprávy pracovníků, jako je distributivismus, komunitarismus, mondragonské hnutí nebo akcionářství práce. Krotkou aplikací by mohly být podnikové rady podle Maastrichtské smlouvy, resp. jejího Sociálního protokolu. Silnější je jejich tradiční pozice v Rakousku, Francii a Švédsku.

Významným pokusem o demokratický socialismus byla vláda chilských socialistů (v koalici s komunisty, sociálními radikály a levicovými křesťany) v létech 1970 – 1973. Účast křesťansko-sociálních a komunistických politiků vedle socialistů byla dlouhou tradicí této země. Prezident Salvador Allende Gossens důsledně dbal na zachování pluralitního systému a svobodných voleb a přitom s jen částečným úspěchem zaváděl radikální socialistické reformy. Chyby tohoto systému nutno připsat nevrub nezkušenosti s touto formou státního života. Allende se potýkal s nedůvěrou ze strany tehdejšího východního bloku včetně Castrovy Kuby a stejně tak s obavami USA a jejich spojenců. Dílčí ekonomické neúspěchy socialistické vlády a nepříznivé vnější ekonomické podmínky vedly ke krizi a před 40 lety (11. září 2013) k vojenskému převratu s následným krvavým terorem, kdy bylo během měsíce pobito přes tři tisíce vězňů a desítky tisíc lidí byly vězněny a mučeny.

Smutné výročí konce jednoho pokusu o demokratický socialismus neznamená, že se musíme spokojit s civilizačním regresem. Odpor k demokratickému socialismu zachovává parlamentní procedury, jen pokud se daří jeho úspěch omezovat a oslabovat. Na norský pokus o demokratický socialismus, který by stál za samostatný rozbor, zaútočil individuálně před dvěma lety Anders Behring Breivik náložemi u vládních úřadů v Oslo a pak hromadnou vraždou 69 mladých socialistů na ostrově Utøya. Dnes je strana, jejímž byl do r. 2007 členem, součástí nové vládní koalice.

Velmi nesměle pár týdnů púřed volbami doufám, že takové nezdary nemohou znamenat konec civilizačního pokroku.

(www.denik.referendum.cz)