Netroufám si o národě teoretizovat. Musel bych rozlišit český národ daný asi jazykem, a třeba švýcarský národ, který mluví třemi jazyky sousedů a několika dalšími domácími. Jakým jazykem jsou dány národy jako Irové nebo Židé, z nichž velká část svým jazykům (irštině a hebrejštině) nerozumí, natož aby jím mluvili? Nemyslím, že by národ v etnickém (jazykovém) smyslu byl dán jaksi přírodně, kdežto národ ve smyslu „lid“, „obyvatelstvo“ byl politickým produktem. I etnikum je politickým konstruktem.
Spíš vezmu osobní zkušenost. Porodila mě žena ze západních Čech, českého jazyka. Ovšem jakou vazbu na češství by mi to mělo dát, když mne zanechala v porodnici a dál o mne nestála? Biologickým otcem byl Američan, který se podílel na osvobození (dnešního) Česka. Ten možná (podle ne zcela jistého genealogického šetření) měl kořeny lotyšské. Ale Lotyšsko bylo v době, kdy jeho předkové přišli do USA, součástí Ruské říše, a z ní tehdy odcházeli do exilu zejména Židé.
Můj adoptivní otec podle jiného genealogického šetření sahajícího až do 17. století pocházel z rodu „svobodníků“, tedy zchudlé šlechty. Ovšem první loupeživý rytíř toho jména, který se ve 13. století ocitl na českém území, pocházel z Bavor. Mí adoptivní rodiče se pokládali za Čechoslováky, ale byli dvojjazyční jinak. Slovenštinu si neosvojili, v domácí konverzaci se plynule střídala čeština a němčina.
Slovenštinu ovládám na stejné úrovni jako češtinu z toho prostého důvodu, že jsem od třetího do třicátého roku života s rodiči žil na Slovensku a tam jsem absolvoval všechny školy. Postgraduální stupně jsem získal v Polsku.
Geneticky jsem se testovat nenechal, protože nevěřím, že národnost je určená biologicky. Řekl bych, že Čechem je každý, kdo se k tomu hlásí.
Jsem Čechem ve smyslu německého der Tscheche i der Böhmer, a svědčí o něčem sociálně patologickém v našem sebeurčení, že v češtině osobu hlásící se k českému jazyku a národu žijící v Česku (a kdekoli jinde) neumíme odlišit od obyvatele Čech (na rozdíl od Moravy a Slezska) jakékoli jazykové (resp. etnické) příslušnosti. K tomu navíc jsem narozením, bydlištěm a srdcem Pražan, a nemyslím, že bych se za to měl stydět.
Stejně jako Čechem jsem Evropanem, a nevidím důvod, proč bych měl české příslušnosti dávat před evropskou přednost. Ekonomický systém, ve kterém žiji (ať se mi líbí nebo nelíbí), kultura křesťanská, humanistická, osvícenská a sekulární, má evropské, a ne české kořeny. Styl života, etiketa, oblékání, znalost prostředí, podoba kulturní krajiny, architektura, literatura, hudba, to vše je především evropské, a jen v tomto rámci české.
Nejsem evropský šovinista, nemyslím, že Evropa může vznášet nějaké výlučné nároky. A v tomto smyslu jsem kosmopolita (nebo snad internacionalista?). Mám to tedy s národem (či s pojmem národa, chceme-li) složité.
Nepokládám národ za politické téma, protože takto komplikované to máme ve střední Evropě víceméně všichni. Leckdo by na tom možná byl podobně jako britský neonacista Kevin Wilshaw, který vloni v říjnu veřejně přiznal, že je gay a že jeho matka je Židovka. Od doby, kdy mu to došlo, prý hodlá proti „neonacistickému svinstvu“ bojovat.
(Původně určeno jako odpověď ankety Prázdných trůnů, úvodní snímek volně přístupný na internetu.)