Přes hranice politických programů se ve Sněmovně po zářijových volbách pozvolna vytváří většina pro zavedení referenda jako posílení demokracie. Jsme přece demokratický stát, slyšíme, a nedostatečná zastupitelská demokracie musí být zdokonalena. Musí skutečně vládnout lid, latinsky populus. Má se omezovat vláda zástupců lidu. Lid má vládnout sám sobě přímo. Přímá demokracie, to má být teprve opravdová demokracie. Kritici tohoto pojetí o něm mluví jako o populismu.
Nevím, zda by stoupenci tohoto posunu byli znovu ochotni mluvit o lidové demokracii. Lidová lidovláda od roku 1948 do oficiálního prohlášení republiky za socialistickou v roce 1960 (a dál až do zániku režimu) také radikálně omezila volbu zástupců občanů a jejich vliv. Národní a pak Federální shromáždění bylo nejen pro umístění své budovy v Praze charakterizováno tehdy oblíbeným vtipem jako cosi mezi divadlem a muzeem.
Kdoví, zda by stoupenci přímé demokracie chtěli znovu mluvit o lidové demokracii neboli lidové lidovládě. Repro DR
I Tomáš Garrigue Masaryk byl podle slov jeho nástupce pro zdokonalení demokracie. Demokracie buržoazní se měla podle něj změnit na demokracii humanitní. A to je něco trochu jiného než demokracie přímá. Roku 1931 se pro časopis Světozor vyjádřil takto: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. … Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis.
Je pozoruhodné podívat se, komu všemu se přímá demokracie zdá být řešením našich současných potíží. S požadavkem přímé volby a odvolatelnosti politiků už dlouho vystupuje vyšinutý Petr Cibulka a jeho Pravý blok. Tento politik siderickým kyvadélkem zjišťuje, kdo z lidí je fízlokrat, satanista či jeden z 270 tisíc agentů KGB působících v České republice. Jeho politické preference se však pohybují v blízkosti nuly.
Přímá demokracie patří tradičně k vizím Socialistického kruhu. Ten je zatím spíše intelektuálním klubem, který uvažuje o jiném, ušlechtilejším komunismu. Nerozhodoval by v něm už sekretariát ústředního výboru, nýbrž voliči, potažmo lidé s přístupem k internetu a ovládající internet. Zároveň by se prostřednictvím internetu centrálně řídila ekonomika (státu či světa?), která by díky informacím rychle a ve velkém objemu proudícím v počítačových sítích pružně reagovala na stav nabídky a poptávky.
Přímou demokracii mají v programu ultraliberální Piráti, jejichž ušlechtilé programové body (podpora sdílené ekonomiky, konec obchodu s chudobou, právo na informace, ochrana soukromí, podpora evropské integrace) by ovšem aplikovaná přímá demokracie smetla ze dne na den.
Přímou demokracii hlasitě a jako podmínku jakékoli podpory budoucí řádné vlády deklaruje rasistická, extremistická strana Svoboda a přímá demokracie, která podobně jako ANO je pobočkou podnikatelských aktivit svého bosse. Jde jí o lidovou podporu vystoupení z Evropské unie a nepřiznaně tím i podporu ruských imperiálních zájmů.
Demokratura a konec politických stran
Přímá demokracie jako demokracie definitivní a komplexní by tedy znamenala rozhodování voličstva o všech otázkách státního života. Pokud se dnes o zavedení prvků přímé demokracie ještě diskutuje, je to spíše o parametrech, tedy o počtech hlasů potřebných k vyvolání referenda, počtech procent potřebných pro závaznost lidového hlasování. Výjimečně se debatuje také o tom, která témata by mohla být předmětem takového hlasování a která by z něj byla vyňata.
Přímá demokracie v maximalistickém měřítku, tedy s možností rozhodovat i o ústavních principech, by byla čirou demokraturou. Byla by to možná poněkud paradoxní diktatura lidu. Nebo spíše diktatura prosté většiny, půlky zúčastněných voličů plus jeden hlas. To by při současné maximální volební účasti znamenalo, že necelá třetina obyvatel by diktovala ostatním.
V přímé demokracii by ztratily význam politické strany. Nebylo by už třeba zprostředkování mezi vůlí lidu a politicky neutrálními státními úředníky, kteří tuto vůli naplňují. Partikulární zájmy bez kulis politických programů by se prosazovaly bezprostředně. Vládli by fakticky ti, kdo by přesvědčili tu část občanů, která by se nechala koupit. Tedy ti, v jejichž rukou jsou prostředky na takovou kampaň.
Podle různých výzkumů se zdá, že lid, který by rozhodoval o všech tématech přímo, by Romy poslal do Indie, bezdomovce a dlouhodobě nezaměstnané by koncentroval do lágrů, buzeranty by preventivně oddělil od slušných občanů, aby byla chráněna rodina. Republika by asi byla, snad tentokrát už ze všech stran, na hranicích zadrátovaná a s případnými narušiteli hranic a jejich pseudohumanistickými podporovateli by si to přímo a fyzicky vyřídily lidové milice, respektive národní domobrana.
Jak je možné, že stejný lid zatím volí své zástupce a nechá je rozhodovat a podobný pesimistický scénář se neuskutečňuje? Je tu prostředkující struktura politických programů, které nejsou vázány jen momentálními náladami, ale i politickou tradicí. Jsou tu omezení, díky nimž o některých otázkách nemůže rozhodovat lid, ale ani poslanci a senátoři. Zakazuje jim to článek 9 Ústavy ČR, kde se říká mimo jiné: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Masarykovsky míněná humanitní demokracie překračuje rámec stávající demokracie buržoazní. Doplnila by demokracii občanskou o demokracii ekonomickou a sociální. Není to však demokratura. Nutno otevřeně říct, že je to demokracie omezená proto, aby se nestala demokraturou a neohrožovala svobodu, které jsme dosáhli. Je omezena nedotknutelnými lidskými právy a povinným ohledem vítězné většiny na poraženou menšinu. Proto spíše než neohraničenou demokracií jsme demokratickým právním státem.
.
M.ohl by to být systém, jehož výrazným stoupencem byl Václav Černý (1905–1987). Sám se označoval za radikálního socialistu, ale zároveň se mu připisuje s ohledem na jeho postoj je kultuře i aristokratický postoj. Míněna je aristokracie ducha. Je míněn socialismus, který není populismem. Demokracie s ohledem na nezastupitelnou lidskou osobnost, jedinečnou osobnost každého jednotlivého člověka, jíž nesmí omezit davová mentalita.
Parlamentní zastupitelé, vládnou-li sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, s ohledem na trvale platné, se samotným lidstvím dané principy, je-li ekonomická moc odstíněna od moci politické, nejsou (jen) zamaskovanými vrchnostmi. Nejsou nad lidem. Jsou v jeho službě. Není to samozřejmé a je třeba to trvale hlídat. Mohou a mají být lidmi, kteří se kvalifikovaně, s plným nasazením a na plný úvazek věnují, třeba i s chybami, společnému zájmu.
(Publikováno 19.2.2018 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz; obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupnýna internetu.)
2024 ©