Jedním z témat voleb, ke kterým zmateni a dezorientováni všemožnou propagandou přistoupíme za pár dnů, zřejmě tématem rozhodujícím bude otevřenost vůči nově příchozím postavená dramaticky proti záměru nově zadrátovat území státu a proti úmyslu uzavřít jeho prostor informačně, tedy pokusu o novou cenzuru.
Žádný ze subjektů kandidujících letos do Sněmovny se neodvážil přihlásit se k tak tradiční hodnotě demokratického a liberálního státu, jakou je otevřená společnost. Starší generace politiků ještě pamatuje minulý režim a jeho jen relativně úspěšnou snahu udělat ze státu vězení. Možná mají za sebou éru, kdy minulý režim za uzavřenost kritizovali a potřebu otevřeného systému připomínali. Dnes jsou jinde.
Říkával se tehdy vtip, podle kterého stojí otec se synáčkem u hraničních drátů (což už samo nebylo možné) a syn se ptá: Tatínku, kdo je za těmi dráty? Otec odpoví: My, synku, my. Snad tím bylo míněno, že domnělá obrana proti vnějšímu narušiteli je ve skutečnosti uvězněním vlastního obyvatelstva pod záminkou jeho obrany. 
Kdo je za těmi dráty? Nikdo jiný než my sami. Foto Wikimedia
Problém s přistěhovalci není nový. Jak nedávno připomněl ve svém článku v časopise Okruh a střed Milan Horák: když se ke konci 6. století před naším letopočtem zaváděly v Athénách demokratičtější poměry, byl zaveden také ostrakismus, střepinový soud. Občané měli právo označit politika, který zneužívá svého postavení, tím, že na střepy hliněných nádob (ostraka) vyryli jeho jméno a střep odevzdali. Pokud byl hlasů dostatek, byl politik zbaven úřadu a odeslán do dočasného vyhnanství. Někteří ke jménům připisovali i důvody odmítnutí (což nebylo nutné) a na některých zachovaných střepinách je uvedena také politikova přílišná vstřícnost vůči přistěhovalcům.
Evropa se však podle přání antických xenofobů nezachovala. Do Evropy později vtrhlo nové asijské náboženství. Chtělo kácet modly a prosazovat všemoc jediného božstva. Z Blízkého východu se valily hordy těch, kteří chtěli Evropany obrat o jejich staré tradice a přimět je změně způsobu života. Evropa krátce hájila své tradiční hodnoty (například císaři Nero a Dioklecián), ale nakonec se otevřela a poskytla importované kultuře volný prostor. Tím novým směrem bylo křesťanství.
Historicky lze prokázat, že síla Evropy je v tom, že dokázala bez obav přijmout podněty odjinud a zapracovat je do duchovní, filosofické, ale i vědecké a technické syntézy. Od Indů prostřednictvím Peršanů a Maurů přijala základy matematiky, která se stala neodmyslitelným nástrojem novodobé civilizace. Medicína, která stagnovala a po staletí v ní platilo víceméně jen to, co se dalo najít u antických autorit Hippokrata a Galéna, přijala impuls od islámského filosofa a teologa a zároveň lékaře, jehož arabské jméno bylo polatinštěno jako Avicenna, a začala jevit zájem o pozorování a experimenty, což znovu rozvinul později Paracelsus.
Tradiční evropská hodnota je otevřenost
Těmito cestami se formovalo to, co dnes nazýváme tradiční evropskou kulturou. Pomocí těchto myšlenkových výpůjček se utvářela evropská identita, již někteří v jiných částech světa odmítají, ale mnozí obdivují a napodobují.
Noví lidé a nové myšlenky mohou jistě rozrušit dosavadní jistoty a pěkně zkomplikovat život. Když se k nim však sebevědomá a odvážná kultura postaví s dobře složenou kombinací otevřenosti a kritičnosti, může to nové pro Evropu, respektive pro euroatlantickou civilizaci a pro nás v ní být spíše přínosem než zátěží. Proto liberální demokracie rozvíjená od konce 18. století přišla s odmítnutím oficiální náboženské a jakékoli ideologie, s rovností ideových směrů a s kritickou otevřeností.
Typickým reprezentantem pluralitní a sekulární společnosti byla tradičně sociální demokracie. Přes všechny historické kompromisy, které uzavřela, přes všechny proměny, jimiž historicky prošla, je jejím typickým programovým bodem internacionalismus. Občanskou rovnost a sociální spravedlnost klade nad zájmy etnické. I zdejší ČSSD je sama (a též jako součást Strany evropských socialistů) členskou organizací Socialistické internacionály.
Některé křesťanské strany jsou proevropské. S křesťanským humánním přístupem se staví k solidaritě evropských států a k potřebě rozumně a pokud možno vstřícně řešit otázku současné mohutné, třebaže slábnoucí migrační vlny. Od některých českých lidovců by se takový demokratický a sociální postoj dal očekávat.
Pro Zelené je kosmopolitní orientace tradičním dogmatem. Environmentální organizace, s nimiž je propojena, rády připomínají: Mysli globálně, jednej lokálně. Nacionální identity pro ně nebývají důležité. Zelení však bohužel utlumili svou dříve proklamovanou vstřícnost k uprchlíkům z nebezpečných oblastí. Rozhodli se to před volbami nepřipomínat, aby neztratili možné hlasy českých xenofobů a rasistů.
Lidovci a sociální demokraté se sice hlásí k Evropské unii, ale se všemožnými výhradami, a nevypadá to, že by byli ochotni podpořit federalizaci Evropy.
Kdyby měly v těchto vrcholných dnech kampaně strany podle své tradice proevropské a liberálně otevřené odvahu vymanit se z trapného politikaření a začít jednat státnicky, mohly by se přiznat ke svým kořenům a spojit síly s jádrem unie a s jeho aspoň relativně humánnější politikou. Dokázaly by se odpoutat od voličského segmentu lidí bázlivých a jednajících spíš podle živočišných instinktů než podle racionální úvahy. Možná by získaly na poslední chvíli nemalou část těch, kteří cítí občanskou odpovědnost, chtějí jít k volbám, ale zoufale nemají koho volit. I kdyby dokonce jednaly ryze pragmaticky, zjistily by si, proč statisíce voličů stále váhají a co očekávají.
(Uveřejněno původně 18.10. v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, ilustrační foto v textu převzato z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©