Společně nás trápí politika Miloše Zemana a podobné vnímání role Andreje Babiše, jen s mírně odlišnými odstíny. Zdálo se, že kolem nezávislého občanského odporu se dokážou dát dohromady politické síly označované jako demokratické. Některé projevy jednoho ze dvou nejsilnějších opozičních uskupení, občanských demokratů, však ukazují, že je to jen poněkud inteligentnější verze Okamurovy SPD, s níž ODS pojí stejný odpor k evropské integraci a evropskému sociálnímu státu.
Za pilíř demokratické opozice, i se svými aktuálními nízkými volebními preferencemi, je považována také KDU-ČSL. Přála by si být pokládána za stranu proevropskou, respektující občanské svobody, ba i lidská práva. Někteří její politici, například Ludvík Hovorka, Jan Čižinský a Hayato Okamura, odkazují i k jejím dávným křesťansko-sociálním kořenům. O víkendu vstoupil do debaty na Twitteru Daniel Herman, ještě donedávna její místopředseda a po odchodu ze sněmovny a neúspěšných senátních volbách stále ještě významný politik.
Čím chtějí politici jako D. Herman vyrovnat autoritativní, oligarchické tendence nejvyšších představitelů současné veřejné moci u nás? Foto FB B. Sobotky
Debata se vedla kolem výročí Velké francouzské revoluce. Herman, bývalý ministr kultury ve vládě s převahou sociálních demokratů tuto (spolu s americkou revolucí) zakládající událost současného demokratického systému nemilosrdně smetl. Je to pro něj takzvaná revoluce a tvrdí, že „fatálně poznamenala další běh dějin chaosem a násilím“. V dalším vstupu do této diskuse ji označuje jako „katastrofu novodobých dějin“.
Programem revoluce se stalo Prohlášení práv člověka a občana přijaté 26. 8. 1789 Ústavodárným národním shromážděním. Prohlašuje „pod záštitou Nejvyšší bytosti“ tato práva za přirozená, nezcizitelná a posvátná. Lze tedy říct, vyplývající z lidství samého. Nelze je milostivě udělovat nebo odebírat, člověku přísluší. Jsou účelem politické instituce a státní moc, zákonodárná i výkonná, má být jimi poměřována.
Občané Francie zastoupení svými poslanci deklarují svobodu s tím, že lidé se rodí svobodní. Dnes bychom to zřejmě dovedli do důsledku, že jim nelze svobodu upřít ani na základě odlišné kultury. Dnes se učíme pro koncepci svobody založené na myšlenkovém vývoji evropské kultury společně hledat opory i v jiných civilizačních okruzích a vzájemně se inspirovat. Lze si ovšem představit, že pro člověka s otrockou mentalitou, s kulturní bází v autoritářském myšlenkovém systému, je svoboda chaosem.
Proti dřívějším pořádkům, které pouze na základě příslušnosti k rodinné linii přiznávaly některým obyvatelům privilegia, prohlašuje parlament, že lidé se rodí rovní ve svých právech a že společenské rozdíly, které realisticky konstatují, se mají zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. To lze za daných ekonomicko-sociálních poměrů, které nebyly revolucí změněny, pokládat za neuskutečněný sen nebo za výzvu budoucnosti.
Deklarace jmenuje práva, která mají být garantována: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Pro Hermana to je nejen chaos, ale, jak výslovně uvádí, „protokomunismus“. Stálo by za úvahu, z jaké pozice horlivě bojoval proti komunismu v roli šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů v létech 2010–2013.
Hodnotí Herman jako katastrofu a chaos v deklaraci uvedenou zásadu, že každý člověk má být pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina, tedy mnohokrát i v současnosti připomínanou presumpci neviny? Herman byl svou církví převeden z kněžského do laického stavu. Zřejmě si však zachoval tradiční křesťanské přesvědčení, že člověk se rodí vinen a nevina je výjimečná a spíše shůry daná či uznaná. Podle církve, k níž Herman podle všeho stále patří, jsou pouze dvě osoby z celého lidstva za veškeré jeho dosavadní dějiny neposkvrněny dědičnou vinou.
Nejstručnější shrnutí programu Velké francouzské revoluce je heslo svoboda – rovnost – bratrství. V politické koncepci sociální trojčlennosti propracované zhruba před sto lety se to spojuje se třemi dimenzemi lidského bytí. Pro ducha, v sociálním rozměru tedy pro filosofii, spiritualitu, vzdělání, umění a vědu, je dominantním principem svoboda. Bratrství bychom dnes střízlivě nazvali solidaritou. Ve veřejném životě se prosazuje sociální spravedlností, sociálním státem.
Tak jako duch a tělo se u člověka vyvažují v duši, ve vnímající, cítící, hodnotící lidské bytosti otevřené vzhůru k duchu a dolů k přírodě, je uprostřed mezi volností a solidaritou princip rovnosti, základ politiky a práva, tedy zásada všem měřit stejně. Realizace tohoto programu by byla sociálním naplněním organické jednoty lidské bytosti a její otevřenosti vůči duchovně fyzickému kosmu.
Na ustavení parlamentu a vyhlášení práv a svobod ve Francii navázaly další události. Demokracie není selanka, je to moderovaný, ústavou a zákony usměrňovaný konflikt politických programů. Ve volbách roku 1793 zvítězily radikální strany (jakobíni a kordeliéři), které se bohužel zpronevěřily programu revoluce a zavedly diktátorský režim Je však nespravedlivé ztotožňovat desetiměsíční epizodu jakobínského teroru s revolucí jako celkem.
Církev, ke které se Herman hlásí a které sloužil, má ušlechtilé křesťanské základy. Ježíšovo veřejné působení a zakládání lokáních církví ve Středomoří bylo svého druhu revolucí. Dodnes může inspirovat. A bylo by pokřiveným jednáním, kdybychom celé křesťanství a celou katolickou tradici posuzovali pouze podle násilných etap jeho dějin. Přitom nejde o epizodu, pronásledování „pohanů“ a „heretiků“ začíná již ve 4. století. Oficiální reprezentace církve se věrohodně distancuje od hubení jinak smýšlejících a od válek, které vedla, až v posledních desetiletích. Ještě kolem poloviny minulého století měla římskokatolická církev privilegované postavení v diktátorských, víceméně totalitních režimech Frankova Španělska a Salazarova Portugalska a podporovala je.
Herman staví v diskusi na Twitteru proti francouzské revoluci Klementa Václava Metternicha, jejího vášnivého odpůrce, státního kancléře v Říši rakouské a architekta Vídeňské konference (1815), která po porážce Napoleona posílila vliv východních konzervativních monarchií, Ruska, Rakouska a Pruska. V jeho prospěch je třeba poznamenat, že byl odpůrcem tehdy bujícího nacionalismu, a to i německého, a stoupencem evropské jednoty v různosti. Bohužel však prohlašoval tisk za největší zlo, došlo za něj k posílení politické cenzury a vrchnostenské kontroly nad občanským životem a byla omezena autonomie univerzit.
Čemu vlastně oponují politické postavy jako Daniel Herman? Co je na jejich veřejně zastávaných názorech demokratického? Čím chtějí vyrovnat autoritativní, oligarchické tendence nejvyšších představitelů současné veřejné moci u nás?
(Publikováno 18.7.2019 v Deníku Referendum, http://denikreferedum.cz, snímek v textu převza z DR, úvodní obrázek převzat internetu.)