V diskusích na sociálních sítích a jinde na internetu i v soukromé korespondenci a v debatách bují odpor k současnému systému a ozývá se chvála komunistické diktatury nebo aspoň pochopení pro ni. Jsem šťastný, že mi současný systém přiznává prostor vnější svobody. Jsem rád, že voliči rozhodují - jen se podívejme, jak volby do sněmovny zahýbaly politickou scénou. Byl bych rád, kdyby demokratické struktury a mechanismy naplnil demokratický duch, a lidé nevyužívali demokatických možností proti demokracii. Rozhněvanost na protisystémové kritiky a jejich mentorování však nevidím jako řešení.
Vypadá to, že nostalgicky na minulý režim vzpomínají ti, na které dnešní systém těžce dopadl ekonomicky. Neumím to odhadnout početně, ale řekl bych, že tak kolem 20 % lidí se má materiálně hůř: zakoušejí nezaměstnanost, mají nízké příjmy, špatně se s nimi zachází v zaměstnání (viz reportáže Saši Uhlové), zdravotní péče v regionech je hůře dostupná. Existují placené dobré školy pro bohaté a bezplatné, někdy špatné školy pro většinu. Tito lidé slyší o svobodném cestování, ale považují to za klam, protože se nikam nepodívají. Nemají totiž na to. Štve je vysoká kriminalita.
Není tu věrohodná politická síla, která by prosazovala zájmy sociálně slabé vrstvy. Zelení byli nějaký čas programově sociální, ale zažili s tím volební debakl a zřejmě se tam prosadí jiné pojetí. Sociální demokracie zůstala u mírného pokroku mezích zákona a čekala vděčnost. Životní pocit chudých lidí se nezlepšil, i když klesla nezaměstnanost a zvedla se minimální mzda. Pracovníci se stále necítí být ve firmách partnery, se kterými se počítá. Řadový pracovník a občan se cítí i vedením sociální demokracie být opuštěn. Pochopitelnou reakcí na tuto ztracenost je hněv.
Je to tak nejen v bývalém východním bloku. V západní Evropě se v poválečném období rozvinul silný sociální stát. Některé země, např. Francie a Německo mají dosud v ústavách, že jsou sociálními státy. Tvrdý kapitalismus tam byl zmírněn díky politické spolupráci křesťanských demokratů a křesťanských sociálů se sociálními demokraty a socialisty.
Evropský Západ potřeboval ukázat, že dokáže zajistit sociání partnerství zaměstnanců a zaměstnavatelů, vysokou zaměstnanost, důstojný poměr příjmů a výdajů a střechu nad hlavou potenciálně pro každého (sociální bydlení) i bez komunistické diktatury. Sociální stát proto byl prevencí před příklonem sociálně slabších vrstev ke komunismu. Když komunistické režimy padly, zanikla potřeba soutěžit s nimi a sociálně orientované strany ztratily vliv. Propukl takřečený turbokapitalismus, jemuž byly základy postaveny už dřív, domnívám se jako neekonom, že zrušením zlatého standardu měn (kdy se peníze staly zbožím) a odpoutáním národních bank od demokratické reprezentace volčů.
V nové situaci si už politici nedělají starost s omezováním bezplatného školství. U nás by to byli zavedli, kdyby se nebyla zvedla mohutná vlna protestů studentů a akademické obce vůbec. Politici hledají různé cesty, jak omezit bezplatné zdravotnictví na základě zdravotního pojištění občanů. Kultura se stává luxusem a je stále víc odkázána na sponzory a donátory. Projevuje se tendence, a to i u politiků, kteří se hlásí k levici, pod záminkou možného zneužívání redukovat sociální dávky a tak dělat situaci sociálně slabých ještě slabší. Sociálně slabí už nemají k čemu vzhlížet.
Z těchto důvodů se probouzí u statisíců lidí pochopitelný vztek. Hledají se viníci. Chytrým obhájcům kapitálu se daří nasměrovat hněv na Romy, přistěhovalce, muslimy, bezdomovce, duševně nemocné a další podobné skupiny odsouvané na okraj společnosti. Pro nemalý okruh lidí zbývá beznaděj a iracionální představy o řešení.
Zkusme spoluobčanům vysvětlovat, že nacionalismus, rasismus a antiislamismus jejich situaci nezmění a že se nesnášenlivé ideologie mohou obrátit nakonec i proti nim. Ale hlavně politicky pracujme pro sociální spravedlnost, rovnost a partnerství.
2024 ©