Před letošními volbami do Evropského parlamentu se vyrojilo množství dosud nevídaných a neslýchaných politických subjektů, jejichž programem je v evropských politických strukturách popřít evropské politické struktury, nejlépe je zrušit a Unii v dnešní podobě rozpustit a tím si zrušit mandát, o který se nyní ucházejí.
Euroskeptický program pro Evropský parlament je politický počin tak absurdní, že by bylo zbytečné se zabývat těmito subjekty, které sotva získají počet hlasů, rovnající se počtu lidí na kandidátce. Nejchytřejší euroskeptici mají proti Evropě jako argument její demokratický deficit.
Máme prý svou ústavu, která zaručuje suverenitu občanů, kteří rozhodují o složení komor parlamentu a nepřímo o vládě a státních úřadech. Do tohoto procesu a do rozhodování národních instancí nám prý mluví bruselští úředníci.
Jako silný argument pro omezování vnitrostátní demokracie Unií bývá uváděna Evropská rada, jakýsi kolektivní prezidentský orgán EU. Jejími členy s hlasovacím právem jsou prezidenti nebo předsedové vlád členských zemí a bez hlasovacího práva předseda Evropské komise a nověji předseda Evropské rady neformálně označovaný za evropského prezidenta.
Byl by jím oficiálně, kdyby nebyl býval zmařen projekt evropské ústavy. I když rada nemá legislativní pravomoci, přijímala v minulosti velmi zásadní politická rozhodnutí jako rozšíření Unie na Východ nebo přijetí společné měny.
Evropský parlament v novém složení bude mít silnější pravomoci než dosud. Reprezentuje však občany EU jako celek a proto musí být vyvažován Evropskou radou, ve které má každý stát jeden hlas, nejlidnatější a nejrozlehlejší Německo, stejně jako Malta, s počtem obyvatel tvořícím zhruba 0.5 % obyvatel Německa a s územím o velikosti méně než jedno promile území Spolkové republiky.
Česká republika jako průměrně velký členský stát je tedy prostřednictvím Evropské rady zvýhodněno. V Evropském parlamentu má počet poslanců odpovídající počtu obyvatel, po přijetí Chorvatska. Je jich 21.
Pečlivé vyvažování rovnosti členských zemí a jejich velikosti je zřetelné i v dalším orgánu, v Radě Evropské unie, jíž můžeme přirovnat k jakési druhé komoře Evropského parlamentu, i když je tvořena reprezentanty výkonné moci, po jednom z každé země. Zasedají v ní ministři, v jejichž kompetenci je projednávaná agenda.
Rada tedy může zasedat v několika různých složeních současně. To, co je v Evropském parlamentu vyjádřeno počtem poslanců přidělených jednotlivé zemi, je v Radě EU vyjádřenou váhou hlasu, tedy vlastně počtem hlasů pro zástupce z jednotlivých zemí.
Nejsilnější pozici mají čtyři největší země, Německo, Francie, Itálie a Spojené království, každý s 29 hlasy, nejslabší Malta se 3 hlasy. Česká republika stejně jako např. Belgie, Řecko, Maďarsko a Portugalsko má dvanáct hlasů. Projednávaný návrh musí získat složitě konstruovanou většinu zahrnující počty hlasů, počet hlasujících států a žádá-li to některý zúčastněný stát, i počty obyvatel.
Evropský parlament nabývá na síle
Pozvolna sílící pravomoc má Evropský parlament od r. 1979, kdy byl poprvé volen přímo občany, dodnes. Ještě podle Maastrichtské smlouvy z roku 1992 měla Rada EU silnější pravomoc. Podle Lisabonské smlouvy z roku 2007, jíž Česká republika roku 2009 ratifikovala jako poslední, a díky tomu smlouva po dvouletém čekání nabyla platnost, je demokratický a parlamentní ráz Unie posílen, REU a EP, který bude v těchto dnech zvolen, mají zhruba vyrovnané pravomoci.
Evropská komise připomíná vládu. Evropští komisaři, jeden za každou členskou zemi nemají reprezentovat zájmy mateřských zemí, což lze jistě těžko zajistit. Mají každý přidělen rezort.
Ty částečně připomínají rezorty ministrů v členských zemích, jako hospodářství, doprava, energie, rybolov a námořní záležitosti, měna, finance, věda a výzkum, vzdělání, kultura, životní prostředí. Některé agendy jsou specifické: rozšiřování, sousedské otázky členských zemí.
Evropská komise se svým mohutným administrativním aparátem, to jsou nejspíš oni legendární bruselští úředníci. Jsou ovšem ze všech zemí, včetně České republiky, takže by bylo také možno říct, že čeští úředníci v Bruselu mluví, pokud jde o jejich konkrétní kompetence, do vnitřních věcí třeba Německu, Francii a dalším velkým zemím.
Evropská komise má vůči Evropskému parlamentu právo podobné zákonodárné iniciativě vlád vůči parlamentům jednotlivých zemí. Má v některých vymezených tématech přenesenou legislativní pravomoc. Je však Parlamentu odpovědná, komisaři mohou být poslanci interpelováni a především předsedu Evropské komise navrženého Evropskou radou volí parlament prostou většinou poslanců.
Předseda společně s Radou EU jmenuje jednotlivé komisaře a sám jim přiděluje rezorty. Jmenovaní pak předstupují před výbory a před plénum parlamentu a jsou, jak se začalo i u nás říkat, grilováni. Jsou důkladně dotazováni na záležitosti svého rezortu. Komisi jako celek pak parlament potvrzuje. Úřednická pravomoc je tedy jednoznačně kontrolována volenými zástupci občanů.
Zásahy evropských byrokratů do života českého státu se ilustrují na stále opakovaných několika banalitách. Je snadné ukázat, že předepsaná velikost a zahnutí banánu je byrokratická šikana.
Snadno se získá podpora kverulantů proti tomu, že slovem rum se smí označovat už jen to, co se tím tradičně vždy rozumělo, tedy destilát z cukrové třtiny a ne už bramborový líh ochucený chemickou rumovou trestí.
Je snadné se smát tomu, že úředníci z Bruselu nedovolují klamat českého spotřebitele tím, že se převážně rostlinný tuk zpracovávaný zdravotně problematickými postupy označuje jako máslo. Když se na tyto direktivy podíváme podrobněji, zjistíme, že jde o ochranu spotřebitele, kterou by měl zajišťovat proti bezohledným firmám stát. Tam kde stát na to nestačí, zasáhne Brusel.
Protesty proti bruselské byrokracii lze dobře ilustrovat na výjimce, již si pokoušel vynutit bývalý prezident Václav Klaus, pokud jde o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie. Protiústavně odmítl smlouvu, s jejíž ratifikací vyslovil souhlas parlament, ratifikovat bez této výjimky.
Podle Lisabonské smlouvy mohou soudní instance unie nebo členského státu prozkoumat soulad právní normy země s Listinou. Výjimka vylučuje nebo omezuje toto přezkoumání.
Český helsinský výbor ve stanovisku z 15. října 2009 výslovně říká: „Uplatňování Listiny nesníží, nýbrž (v právních vztazích, na něž se vztahuje právo EU) rozšíří právní ochranu českých občanů. Dožadovat se vynětí České republiky ze závaznosti Listiny znamená oslabit právní ochranu českých občanů ve vztazích s orgány EU.“
Vyzval tehdy parlamentní strany a vládu, aby rozhodně hájily to, co vyjednaly a schválily. Upozornil, že jakýmkoli jiným jednáním by porušily demokratické principy a snížily vážnost České republiky. I tento příklad ukazuje, jak bruselské direktivy hájí občanské svobody a lidská práva proti domácím byrokratům a tím demokratické principy veřejného života.
Evropská unie se podobá všem svým členským zemím
Evropská unie ovšem čelí stejnému riziku jako její členské státy. Může jít o vládu lidu na papíře a vládu mocných ekonomických subjektů v každodenní realitě. Práva a svobody mohou být velmi široce deklarovány, ale okolnosti mohou bránit jejich naplňování. S lokální i unijní ochranou práv můžeme zažívat bezpráví.
Pražské ani bruselské zákony, česká ani bruselská exekutiva dlouhodobě nezajišťovaly uplatňování práv a svobod například vyloučených skupin obyvatelstva, otevřeněji řečeno obyvatel romských ghett.
Donedávna se na všech stupních ignorovalo postavení těchto komunit v pracovních vztazích nebo zneužívání jejich slabé sociální pozice lichváři a pronajímateli bytů. Až dva členové vlády z ČSSD s programovou vizí, Jiří Dienstbier a Michaela Marksová-Tominová začali reálně pracovat pro nápravu.
Jako omezování reálných práv občanů mohou být chápány evropské požadavky na přijetí takzvané finanční ústavy a fiskálního kompaktu. Zachovávání výše státního dluhu na udržitelné úrovni se na první pohled jeví jako oprávněný požadavek.
Jde přece o to nehospodařit na úkor budoucích generací, nežít blahobytně v situaci, kdy je třeba vytvářet rezervu pro horší časy. Snadno se tu uplatní srovnání s hospodařením domácnosti, která vše nevěnuje na spotřebu, ale také spoří a splácí dluhy, aby se vyhnula dluhové pasti, kdy se vytváří nové dluhy, aby se vyrovnaly dřívější.
Když se v procesu globální civilizační krize na čas zmírnily projevy ekonomické deprese, ukazuje se, že ji nejlépe přestály ty země, které nešetřily na úkor obyvatel. Sociální stát totiž neznamená rozdávání toho, co nebylo ve skutečnosti vyprodukováno, jak se nám snaží namluvit pravicoví obhájci dalšího bohatnutí bohatých.
Sociální stát také znamená motivované pracovníky, znamená udržování spotřeby na úrovni, která motivuje ekonomiku, znamená také udržování příjmů na výši, z níž se čerpá vyšší daňové plnění. Skandinávské země, v nichž ani odchod tradičních socialistických stran neznamená zrušení sociálního státu, přestály krizové projevy daleko lépe, než například Velká Británie, v níž Margaret Thatcherová zlikvidovala sociální ochranu pracovníků a spotřebitelů.
Tato dříve úspěšná a za vzor kladená země má, poté, co bohužel i labouristické vlády uplatňovaly tvrdé recepty chicagské školy, celé lokality dramatické chudoby. Spojené státy americké mají katastrofální úroveň zdravotní a sociální péče o chudší občany a nejhoršímu zabraňují jen soukromé často lokální podpůrné iniciativy.
Současnou vládu těžce a zdlouhavě sestavovanou po loňských říjnových volbách vede sociální demokracie. Vede ji v postavě premiéra, ale nemá v ní většinu vzhledem k nepřesvědčivému volebnímu výsledku. Dalo se předpokládat, že tato vláda bude na rozdíl od dřívější pravicové moci proevropská. Dalo se čekat, že si bude vědoma evropských závazků.
Ohlásila ukončení jednání ohledně výjimky z uplatňování evropské Listiny práv. Dnes už máme díky politické změně práva garantována na evropské úrovni. Protesty občanských iniciativ došly sluchu u vládních činitelů, přesněji řečeno, někteří z protestujících z roku 2009 dnes vládnou.
Přesto však stejná vláda přistoupila na rozpočtovou kázeň předepsanou evropskými strukturami, i když omezení budou účinná až po přijetí eura, které se připouští, ale nespěchá se s ním. Přistoupila bohužel na to, že závazky vůči finančním institucím mají přednost před závazky vůči občanům.
Striktní dodržování obou norem v budoucnosti by mohlo znamenat totéž, co v rozpočtové sféře zaváděla hanebně zkrachovalá minulá vláda lidí stíhaných dnes za různé přečiny a zločiny.
Nemyslím, že by bylo nutné upadat do skepse vůči vládě a vůči orgánům Evropské unie. Protesty proti finanční ústavě a fiskálnímu kompaktu totiž nemusí mít podobu protestu proti Evropě. Možná si je toho vláda vědoma. Velmi pravděpodobně je si toho vědom lídr sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu.
Můžeme totiž proti asociální praxi spojené s politikou úspor protestovat v Evropě a s Evropou. Vše závisí na tom, jaké zástupce pošlou evropští občané na konci tohoto týdne do svého bruselského a štrasburského parlamentu a jaké zadání tento parlament dá v dalších jednáních budoucímu předsedovi Evropské komise a všem komisařům.
Jistá naděje, že se voliči poučili a budou hlasovat v souladu se svými vitálními zájmy tu snad přece jen je.
Kapitalismus, nebo demokracii?
Volba do Evropského parlamentu a jeho jednání o Evropské komisi bude prostorem, v němž se má osvědčit, má-li přednost kapitalismus nebo demokracie. Toto dilema se napřed jeví jako umělé. Kapitalismus přišel s demokracií. Společenská vrstva spjatá s vlastnictvím půdy, dědici středověkých feudálů, už nebyla schopna vést společnost.
Nová vrstva spjatá s průmyslem a obchodem, takřečený třetí stav (vedle duchovenstva a šlechty) se na konci 18. století přihlásila o podíl na moci. Zrušila postupně různá omezení trhu a vydobyla si svobodu podnikání.
Spolu s tím, jak se zdá, nastolila zastupitelskou demokracii a občanské svobody, jako je svoboda slova, svoboda spolčování a svoboda shromažďování, svoboda vyznání, jakož i osobní svobodu spočívající v tom, že mohu konat cokoli, co mi zákon nezakazuje, zatímco stát smí konat jen to, co mu zákon výslovně umožňuje.
Když se však na spojení vlády třetího stavu s demokracií podíváme blíže, zjistíme s překvapením, že všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo všech občanů bylo prosazeno proti jejím zájmům. Snadno bychom dnešní pojetí vlády lidu prostřednictvím zvolených zástupců zaměnili s pojetím, v němž byl parlament spíše jakýmsi představenstvem akciové společnosti zvané stát.
Bílí muži, kteří poskytovali státu mnoho peněz na daních, chtěli mít nad hospodařením s tímto státním příjmem kontrolu. Vyslaly své reprezentanty, aby vládu kontrolovala a aby jim zajišťovala prostor pro jejich ekonomické aktivity. Volební právo bylo samozřejmě řazeno ke směnné spravedlnosti, na principu vyjádřeném latinským heslem do ut des (dávám, abys dal), dávám ti, státe, peníze, abys mi dal odpovídající služby na ochranu mých investic.
Představa, že volební právo má být regulováno principy distributivní spravedlnosti, že tedy patří každému stejně z titulu, že je občan nebo, že lidská bytost, byla nemyslitelná. Prosadily ji až socialistické a křesťansko-sociální politické strany.
Volební právo nezávislé na rase, pohlaví, konfesi nebo výši příjmů bylo v některých západoevropských zemích zavedeno, až v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Volební právo jako projev samosprávy svébytných občanů souvisí se sociálním rozvojem.
Tržní systém bez přívlastků udělal první kroky k demokratickému a liberálnímu pořádku. Jeho další rozvoj však už byl v rozporu s bezprostředními zájmy vládnoucí vrstvy. Demokracie se proto prosadila proti kapitalismu.
Lépe řečeno, radikální odpor vůči kapitalismu selhal. S kapitalismem opustil i základy svobodného, občanského, pluralitního státu. Nahradil diktaturu kapitálu diktaturou státostrany, diktaturou nové třídy ovládající výrobní prostředky a těžící z nich, třídy domněle socialistické byrokracie.
Šanci na náhradu formální demokracie reálnou či deklarovaných práv právy uplatňovanými poskytuje historický kompromis v podobě sociálně tržní ekonomiky, v podobě moci kapitálu limitované suverénní mocí občanů. Svobodné podnikání se nevylučuje se samosprávou lidí jako občanů a jako pracovníků.
Různé modely účasti pracovníků na podnikání, na investování, na výnosu a na strategické kontrole produkce nabízí křesťanská a sekulárně humanistická sociální etika. Volby do Evropského parlamentu v posledním květnovém víkendu mohou této vizi otevřít dveře na evropské úrovni.
Pokud se to vydaří, podpoří to demokratický a sociální program i v členských zemích. I česká vláda by za těchto okolností měla více možností naplnit očekávání voličů.
(Poprvé publikováno v Deníku Referendum z 22. 5. 2014, www.denikreferendum.cz.)
2024 ©