Po starší a občas znovu připomínané kauze dětí, jež v květnu 2011 manželům Michalákovým odebral norský úřad pro ochranu nezletilých, se do povědomí veřejnosti dostala novější kauza, kdy táž instituce odebrala osmiměsíční těžce nemocnou holčičku rodičům, jimiž byli norský otec a česká matka.
Proti novému rozhodnutí proběhla před norským zastupitelským úřadem v Praze demonstrace. Co víme o jejích účastnících, ukazuje zastoupení všemožných postojů. Byl tam známými tvářemi zastoupen hrubý nacionalismus, který známe z akcí proti Romům, proti Evropské unii a proti nedávným přistěhovalcům. Byl tam však reprezentován i ušlechtilý humanismus míněný zřejmě jako ochrana živého člověka před neosobním byrokratickým aparátem.
Administrativa může v mnoha případech život usnadňovat, v některých však pracuje podle ironické starořímské průpovědi fiat lex, pereat mundus (ať platí zákon, i kdyby mě zhynout svět).
Jedna účastnice nesla, soudě podle snímků v médiích, nápis Děti patří rodičům, ne státu. Těm, kdo to sdílejí, nešlo zřejmě o posouzení věcné oprávněnosti nebo neoprávněnosti rozhodnutí. Podobně se rozhoduje v různých zemích. A odborníci i úředníci se mohou v jednotlivém případě zmýlit – jejich rozhodnutí si zaslouží občanské, odborné a případně i soudní prozkoumání. Tak to může být i v posledním připomínaném případě rozhodnutí norského úřadu.
Nápis nesený demonstrantkou zpochybňuje oprávněnost jakýchkoli úředních rozhodnutí v podobných případech. Stát podle ní a stejně smýšlejících prostě nemá co mluvit do rodinných vztahů, musí být zkrátka i v tomto smyslu útlý, nemá co zasahovat do byznysu a nemá právo hájit zákazníky před podvody výrobců a prodavačů, nemá se plést do vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a vyrovnávat jejich nerovné šance na úspěch, a nemá ani vstupovat do školských záležitostí (garancí bezplatného vzdělání, rámcovými vzdělávacími programy nebo inspekcí). Podobně se odmítá i právo státu vstoupit do rodinných vztahů.
Útlý stát znamená, že my občané nemáme právo si prostřednictvím státu organizovat život a stanovovat pravidla ve prospěch člověka jako jednotlivce a lidského společenství. Reálná moc se má ponechat v rukou mocných ekonomických subjektů a jejich převodových pák. Demokracie jako samospráva občanů je podle této politické koncepce utopií.
Norský Barnevern, tedy úřad péče o nezletilé, se stal po krátké odmlce předmětem další kontroverze uvnitř české veřejné debaty. Instituce odebrala osmiměsíční těžce nemocnou holčičku norskému otci a české matce. Foto ryfylke.net
Děti zajisté nepatří státu, a to ani státu masivnímu a silnému, schopnému plnit své úkoly a hájit své občany a ostatní obyvatele. Děti však nepatří ani rodičům. Jsou přece lidmi, lidskými subjekty, jsou osobami a osoba z principu nikomu nepatří. To skončilo zánikem otrokářství. Děti nejsou majetkem rodičů. Vlastnický nárok na potomky by možná odpovídal biologicky chápané rodině. Ve společnosti, která respektuje duchovní ráz člověka, je živočišnost integrována a překonána. Mateřský a snad i otcovský pud patří k životu a je třeba s ním počítat. Přednost má však vždy jednotlivý člověk – a to i před takovým celkem, jako je rodina (a třeba taky rod nebo rasa).
Rodiče mají vůči svým dětem práva a silný stát tato práva hájí. Mají však vůči potomkům také povinnosti. Do těchto povinností mluví stát jako obránce práv. Jsou povinni pečovat o zdraví dětí v souladu s poznatky medicíny (což nevylučuje diskusi o jednotlivostech, jako je například povinné očkování nebo uplatnění alternativních léčebných metod). Jsou povinni svým dcerám a synům poskytnout nebo zajistit výchovu a vzdělání v souhlasu s demokratickými zásadami.
Demokracie není měkká, demokracie nemůže být rozbředlá. Není volným prostorem pro cokoli. Kdyby tomu tak bylo, byla by autodestruktivní. Kdyby poskytla totalitním ideologiím zcela volný prostor, připravila by si vlastní likvidaci. Je namístě, že stát zasahuje, pokud by snad byli potomci v nějaké rodině vedeni k násilí. Stát ví, a vyjadřuje to v zákoně, jak rizikové může být náboženství a snaží se (byť zatím marně) bojovat proti různým podobám náboženského extremismu. I to se může dotknout rodin.
Meze práv obyvatel vůči svým dětem a začátkem jejich povinností je (věku přiměřená) svoboda potomků a jejich fyzická a duševní integrita. Je-li vážné podezření, že dítě je pohlavně zneužíváno (a je to častější, než jsme ochotni si připustit), nebo když je pod záminkou výchovných trestů týráno, zasahuje stát u nás a zasahuje i v Norsku a kdekoli, kde platí třeba právě tradiční západní ústavní principy.
V takových případech, kdy jsou oprávněné zájmy dětí ohroženy, zasahuje u nás Orgán sociálně-právní ochrany dětí, jímž bývá v obcích s rozšířenou působností a v krajích odbor péče o děti a mládež, a podává soudu návrhy na různá opatření, v krajním případě odebrání dětí rodičům. Mimochodem podle dostupných údajů je Česká republika v Evropské unii na špičce v počtu úředně odebraných dětí a zabýval se tím už i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (který je orgánem Rady Evropy). České kauzy však obhájce rodiny proti státu, jak se zdá, tolik nevzrušují. Do toho, jak si to řešíme u nás doma, přece nikomu nic není.
Nevíme mnoho. Komu však věřit?
Norský Barnevern (zvaný tak v jazykovém stylu bokmål, v populárnějším stylu nynorsk jako Barnevernet), tedy Péče o nezletilé, se podle všeho jeví jako zdrženlivější. Jako každý úřad se tváří v tvář citově vypjatým a složitým lidským situacím může zmýlit a jeho rozhodnutí musí být možné prověřit. Chceme-li zaujmout stanovisko v současných kauzách bez nacionalistického a biologizujícího přístupu, s respektem k dítěti jako svébytnému subjektu práv, měli bychom nepředpojatě vzít v úvahu i kvalitu demokracie v Norsku a porovnat ji s tou českou.
Norsko se dlouhá léta drží na nejvyšší příčce ze 167 zemí v současnosti sledovaných pomoci indexu demokracie. Zjišťuje se pluralismus, dále občanské svobody a politická kultura v celkem šedesáti detailních ukazatelích. Norsko vede podle stavu z loňského roku skupinu čtyřiadvaceti zemí s plnou demokracií. Česká republika k nim patřívala, ale bohužel se v současnosti ocitla mezi zeměmi s porušenou demokracií například vedle Botswany, Zambie, Ghany, Namibie, Papuy Nově Guineje, Indonésie či Mongolska. Opustila seskupení, kam patří mimo jiné ostatní skandinávské země, Švýcarsko, Kanada a Velká Británie. Česká republika je v celkovém žebříčku na pětadvacátém místě s celkovým skóre 7,94 z možných 10. (Norsko má skóre 9,93). Snad nás může těšit, že poslední Severní Korea má hodnocení 1,08.
(Původně publikováno v Deníku Referendum, 18. 1. 2016, www.denikreferendum.cz, obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©