Chtěl jsem zabít holčičku?

V blízkém supermarketu u vchodu jsem potkal mladou maminku a nějaké dva metry od ní skotačila jako kůzlátko asi čtyřletá holčička. Taková scéna člověka pochopitelně potěší. Holčička na můj letmý úsměv, když jsem ji míjel, reagovala tím, že běžela k mamince, chytila se jí za sukni a křičela: „On mne chce zabít.“

Mohli bychom tu rozvinout pedagogickou úvahu a řešit, který typ výchovy kam vede. Učit děti lidem důvěřovat a důvěru odejmout až když je k tomu důvod? Nebo je připravit na nejhorší variantu jako samozřejmou, a tak je vybavit schopností pružně reagovat na rizika? Uplatní-li se první výchovná verze, je pravděpodobnější, až dítě dospěje, že bude vystaveno většímu riziku, ale že u něj bude hrát značnou roli přátelství a solidarita a že jeho budoucí životní partnerství nebude bojem pohlaví. Absolvent druhého typu výchovy možná odrazí útoky, na které ten první nebyl připraven a možná má šanci delšího dožití. Ale prožije život ve strachu a následné nenávisti. Bude oscilovat mezi brutalitou a zbabělostí.

Leč tohle setkání ve mně nevyvolalo výchovné úvahy. Je tu známá otázka, kdo vychová vychovatele a vychovatele vychovatelů. Každá pedagogická otázka je otázkou sociální. Jsme to napřed my dospělí, kdo stojí před výběrem světa, ve kterém jde víceméně o zabíjení a světa, kde si lidé pomáhají a pečují o sebe. Nemíním dva výklady téhož světa, ale spíš to, jak svět koncipujeme a vytváříme.

Nepochybnou součástí nitra i toho nejmírnějšího a nejlaskavějšího z nás je agresivita ve smyslu schopnosti prosadit se. Pokud tuto sílu v sobě potlačíme, ničíme sami sebe a ona se možná někde provalí způsobem, který si nepřejeme. Nemusí jít o pouhou nietzscheánskou vůli k moci. Je to ochota a připravenost vést zápas o to, co si zaslouží péči, ochranu a uplatnění. Při prvních svobodných volbách roku 1990 mne zaujala jedna politická strana, která na svých plakátech prosazovala ušlechtilé myšlenky, ale překvapila mne výslovným sdělením, že neusiluje o moc. Tím se u mne jako potenciálního voliče tehdy definitivně odepsala. Strana, která nemá moc, nemůže dosáhnout ničeho ze svého programu. Můžeme a snad musíme uznat zápas jako legitimní součást života. Tím ale nepřísaháme na model, ve kterém primární je násilí, s ním především počítáme a na ně jsme nejdříve připraveni.

Agresivní společenský model počítá s ekonomickou a politickou konkurencí jako s cestou k politickým cílům. Přirozená soutěživost se tam vyzdvihuje a kooperace se potlačuje. Některé firmy výslovně zakazují spolupracovníkům pomáhat si a dovolují mezi kolegy jen ostré konkurenční vztahy. Politika v tomto světě je dočasná metoda dosahování cílů tam, kde není nezbytné zabíjet. Tržní vztahy jsou v takovém společenském uspořádání absolutizovány. Je to trh bez přívlastků, jak jsme slýchali. Sociálně tržní osa státního života typická pro vyspělý, evropský model státu je popřena. Místo civilizovaného společenského uspořádání zaujímá jen lehce zamaskovaná logika smečky. Divošské instinkty uložené v hloubce našich mozků vyvstávají z prehistorické minulosti a realizují se pomocí moderní techniky. Rodiče pokládají za žádoucí pro bezpečí svých dětí vsugerovat jim, že každý je potenciální vrah.

Již dlouho, dosud ne příliš úspěšně, se nabízí jako vyústění civilizačního rozvoje, který vedl od otroctví k poddanství, odtud ke svobodnému občanství, od mučení vězňů ke slušnému zacházení s nimi, od věznění duševně nemocných k jejich léčbě se zachováním lidské důstojnosti uspořádání, které by bylo alternativou k současné globalizované válce všech se všemi. Slibuje se překonání antagonismu zaměstnanců a zaměstnavatelů. Ekonomická a politická soutěž by v tomto systému neměla charakter tiché bitvy. Selektivní občanská demokracie by se posunula k demokracii sociální, a tedy reálné. První předpoklad o druhém člověku, než se o něm cokoli blíž dovíme, by nemusel být ten, že je to vrah. Opět by i mimo právnickou teorii trvala presumpce neviny.

Víme, jak desetiletí zpátky pokusy o demokratizaci pracovních vztahů skončily odstraněním i minimální demokracie občanské a k jejímu nahrazení napřed sadistickým krvavým stalinismem a pak unavenou a unuděnou diktaturou nad proletariátem označovanou cynicky za diktaturu proletariátu. Politická pluralita byla nemilosrdně smetena a nahrazena monopolní mocí aparátu jedné strany. Proto je česká veřejnost vůči pokusům o sociální spravedlnost imunní a nechá se dobrovolně zotročovat kapitálem.

Snad je ještě naděje, že se civilizační postup nezastaví. Je sice pravda, že otroctví se vrací, např. v podobě zaměstnávání některých cizinců, že vězně mučí zaostalé diktatury a země přinášející v hlavicích raket do zaostalých diktatur svobodu, demokracii a blahobyt. Takže nemáme jistotu.

Nemáme jistotu, bude-li v mysli většiny dětí v následujících desetiletích kolemjdoucí s úsměvem na rtech potenciálním vrahem nebo člověkem, který na chvilku potvrdil, že život má vedle bolesti i radostné stránky. Můj otec mi před nějakými čtyřiceti nebo padesáti říkával: „Čech dokáže být jen zbabělec nebo hulvát, nebuď ani jedno ani druhé.“ Nemáme dnes jistotu, budeme-li zase na dlouho na veřejnosti přihrbení a úslužní vůči vrchnostem ve firmách a na úřadech a za zavřenými dveřmi násilničtí. Nebo budeme sebevědomými občany s hlavou hrdě vzhůru. Nemáme jistotu, ovládne-li nás zcela rozčarování, otrávenost, nedůvěra, únava a pesimismus, nebo v sobě oživíme důvěru, že jsme schopni aspoň část svého osobního a společného osudu vzít do rukou.

Na mechanické prosazování masových zájmů samovolnými historickými procesy už jaksi nevěříme. Ani v automatismus pokroku. Ale snad jsme ještě uprostřed postmoderní dekonstrukce ochotni připustit, že můžeme zkusit pro solidární a kooperativní uspořádání společnosti něco udělat.