V posledních dnech se diskutovalo o návrhu zřídit mezinárodní tribunál pro stíhání zločinů komunismu. Neela Winkelmannová, ředitelka organizace Platforma evropské paměti a svědomí, se měla vyslovit takto:
„V době komunistické diktatury v Evropě byly popraveny, zabity nebo deportovány stovky tisíc nevinných lidí, milióny byly uvězněny, mučeny nebo donuceny provádět otrocké práce a desítky miliónů lidí byly podrobeny jinému bezprávnímu a nelidskému zacházení nebo pronásledování.“
Nutno říci, že proti takovému jednání vystupovaly zejména od šedesátých let minulého století u nás i v dalších zemích střední a východní Evropy lidskoprávní organizace. Tehdy to něco stálo. Podařilo se dosáhnout změn. Lidská práva a občanské svobody byly deklarovány v nových poměrech mnohem šířeji a byly vytvořeny mechanismy jejich kontroly a prosazování.
Nový Norimberk
Potřeba zřídit soud, který nové poměry po čtvrtstoletí znovu potvrdí, se odůvodňuje analogií. Na popravy, deportace, mučení a jiné zločiny spáchané během druhé světové války prý odpovědělo mezinárodní společenství procesy v Norimberku. Zde už ovšem argumentace značně kulhá.
Mezi žalobci a soudci v Norimberku byli i zástupci odporné stalinistické diktatury, která se ke svým občanům a k obyvatelům zemí v její sféře vlivu chovala velmi podobně. Zajímavé je srovnání, o které se někdo pokusil, že stalinské mocenské orgány zahubili více komunistů než nacistický režim. Zloděj v Norimberku křičel: „Chyťte zloděje!“
Koneckonců Stalin měl s klasiky dělnického hnutí, zejména s Marxem, pramálo společného, a pokud přece něco, opustil zcela jeho humanistické východisko a přidržel se s neomylnou intuicí jeho nejproblematičtějších tezí. Pokládám za symptomatické, že Stalina dnes oslavují nacionalističtí a klerikální autoritáři nejhrubšího zrna. 
O souzení komunistických zločinů se dnes živě diskutuje. Jaké odezvy by se ale dočkal návrh na zřízení tribunálu pro stíhání zločinů kapitalismu? Repro DR
Jako ušlechtilí humanisté nevypadali ani příslušníci norimberského tribunálu původem ze západních vítězných mocností. Odporné a zbytečné vybíjení civilního obyvatelstva například bombardováním Drážďan nebo atomovými bombami v Hirošimě a Nagasaki je možno obhajovat jako odvetu za analogické jednání nacistů a odůvodňovat takticko-strategickými důvody a nutností zachovat životy spojeneckých vojáků. Nedává to však právo planout pro humanitu a spravedlnost tváří v tvář diktátorskému režimu sraženému na kolena.
Nemyslím, že by trestání bylo nějakým osvobodivým řešením, ale v reálné lidské společnosti se spravedlnost neprosazuje cestou čistě etickou, tedy cestou svobodného souhlasu s morální autoritou nebo dokonce cestou vlastního morálního hodnocení a rozhodování. Musí nastoupit právo, které disponuje i represí.
Jako účel trestu se obvykle uvádí zabránění pachateli v další trestné činnosti a tím i ochrana společnosti od pachatele a jeho jednání. Avšak možným třetím cílem trestu je výchova pachatele k tomu, aby vedl řádný život. Doprovodná je preventivní funkce, tedy odradit od páchání přečinů a zločinů ty, kdo by sami zákon neshledávali jako pravidlo pro sebe závazné.
Zločiny kapitalismu
Když už se ale trestá, tak se v civilizované, právní společnosti respektují rovnost před zákonem a veškerá práva, a to i práva obviněných, obžalovaných a potrestaných, trestá bez ohledu na ideologické souřadnice. Zločiny se mají trestat, když už lepší cestu k jejich eliminaci nemáme nebo nevidíme, ať jsou to zločiny komunismu či jakékoli jiné ideologie nebo bez jakékoli ideologie. A trestat se musí v souhlasu s účelem trestu a humánním způsobem.
Trestají-li se zločiny komunismu, mohlo by případně někoho napadnout trestat rovněž zločiny kapitalismu. S jakou by se potázal ten, kdo by chtěl zřídit ještě další mezinárodní tribunál a postavit před něj podezřelé ze spáchání strašných masakrů, které se nepochybně udály? V některých případech by usnadnilo rozhodnutí to, že pachatelé už jsou možná před jiným Soudcem.
Unikli by pachatelé genocidy severoamerických Indiánů, která si vyžádala statisíce obětí. Z dosahu pádné ruky práva zatím vyvázli a v prekérní mezinárodní situaci nikdo nechce připomínat zločiny spojené s tureckou genocidou Arménů (odhaduje se milion obětí). Do záhrobí možná ještě neunikli všichni pachatelé zločinů za Frankovy diktatury ve Španělsku. Odhaduje se sedm set tisíc obětí. Stotisíc obětí přesáhly represe jihoamerických pravicových diktatur, často s otevřenou podporou USA.
Chtěl by někdo nazvat zločinem kapitalismu teror katolíků proti protestantům a protestantů proti katolíkům v Severním Irsku? Jak to, že se vše vyřešilo spíše politickou dohodou než státní a mezinárodní represí?
Řešit dnešek, nikoli poražené
Na říjnovém semináři k tomuto tématu, k němuž se současná diskuse vrátila, mohly zaznít relevantní právní argumenty a jistě se lze pokoušet o pečlivou odbornou analýzu. Političtí dinosauři, kteří se tématu chopili a s nadšením je přenesli na žurnalistické pole, by trestali hlava nehlava. Obávám se, že ti z nich, kteří tomu věkově odpovídají, byli za komunistické vlády zalezlí, pokud aktivně nekolaborovali. Teď předvádějí oblíbenou českou sportovní disciplínu, šlapání po poražených.
Je opravdu aktuálním požadavkem doby stále dokola objevovat dávno známé a snažit se organizovat lynčovací tribunály nebo aspoň současnou verzi kádrováckých prověrek? V jednom textu, který se pokládá za pevnou skálu, na níž stojí západní civilizace (jmenuje se evangelium, v tomto případně konkrétně Matoušovo 5, 1–2) čteme: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Nemyslím, že by to byla výzva k rozpuštění státního soudního systému. Přinejmenším je to výzva nesoudit za ideologii, ale za zločiny. Mne komunistický režim docela citelně postihl (vězení, časté nepříjemné výslechy, zákaz cestování, zákaz povolání), ale nemám potřebu se mstít. Stačí mi, že aktéři pronásledování mého a tisíců dalších byli poraženi. Jsem přesvědčen, že doba přináší zcela jiná témata.
Dnes je třeba čelit tsunami rasismu a autoritářství, které se valí Evropou, jenže důsledným obhájcům ústavních principů se dnes dostává titulu neomarxisté. Dnes jsme jako obhájci principů otevřené, pluralitní společnosti znovu nepohodlní. Neonacisté nás mají na seznamech k odstřelu za laskavého přihlížení policie. Ale soudit budeme dávno odsouzené, dávno odmítnuté a hlavně dávno poražené a vlastně dnes už neškodné.
(Uveřeněno v Deníku Referendum ze 17. 5. 2016, www.denikreferendum.cz, snímek v textu převzat z Deníku Referendum, úvodní snímek volně přístupný ne internetu.)
2024 ©