Politický a ekonomický systém vládnoucí v naší civilizaci a tvořící její novověk, se zdá být v krizi. Potlačuje kooperaci a solidaritu a vyzdvihuje permanentní konflikt politických koncepcí, jakož i ekonomickou konkurenci, o níž tvrdí, že je bezpečnou cestou k blahobytu co největšího množství lidí. Nelze popřít jeho vědecké a technické úspěchy, ale také bychom měli vidět, že civilizační hodnoty záhy nahrazuje étosem smečky nebo stáda. Jeho filosofickým pozadím je vulgární, mechanistický, redukcionistický materialismus.
Systém v současné křeči hledá zdroje legitimity. aby obhájil ještě na nějakou dobu svou existenci. Jedním z nich je demokracie. Víme však dobře, že nevládne lid, nýbrž politické elity, že existuje vrstva politických profesionálů, která trvale drží pozici, a v aktuálním výkonu moci se střídají její frakce. Jakýsi demokratický minimalismus bude požadovat, aby elity vládly aspoň se souhlasem veřejnosti. Jenže vulgarita a hloupost politiků odhánějí např. od voleb lidi sledující ušlechtilé, tradiční občanské hodnoty. Politikem se stává davový člověk, který vyniká krutou a rafinovanou vychytralostí. Slušní lidé nemají mezi kým volit. Připadá jim, že hlas pro jakoukoli ze stran je hlas pro politováníhodný politický establišment, jako celek, pro jeho sdílené hodnoty a metody, zatímco rozdíly programů jsou nepodstatné.
Povolná menšina obyvatel je ochotna politické elitě poskytovat zástěrku demokratického souhlasu. Ten se se však získává marketingovými metodami. Strany nepředkládají potenciálním voličům programy, nýbrž účesy, úsměvy a kravaty politiků a vrhají do prostoru líbivá, nic neříkající hesla. Je-li tedy demokracie pilířem našho systému, je to pilíř podlomený.
Dalším heslem na transparenty vedle demokracie je svoboda. Mnozí se domnívají, že mohou uplatňovat libovůli a jedinou její hranicí je jejich schopnost své jednání prosadit. Stát má prý být útlý. I vysocí státní činitelé vykreslují stát jako nepřítele. Státní úředníci, zdá se, škodí už tím prostým faktem, že úřadují. Za tím je (aspoň implicitní) antropologie: Individuum se prokazuje jako svobodné, má-li něco svoje. Člověk se realizuje, když prokáže, že je schopen uchvátit, držet a proti stejným nárokům jiných obhájit kus společně obývaného světa. Svoboda, to je tento mezi individua rozparcelovaný svět. Je to roztříštěná skutečnost.
Klasický liberalismus naproti tomu mluvil o jednotlivých svobodách. Počítal s vládou zákona, s ochotou občanů se dobrovolně podřídit zákonům, které si prostřednictvím svých volených zástupců stanovili. O univerzální svobodě nebyla a a nemohla být řeč. Její deklarace je nepoctivá. Současní obhájci "svobody a demokracie" nepřiznávají, že jde nakonec jen o soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jeho zpochybnění prý ohrožuje civilizaci v jejích základech. Přitom prakticky všechna personalisticky či duchovně založená pojetí člověka toto právo limitují. Papežové, reformovaní kazatelé, theosofičtí socialisté, anthroposofičtí příznivci sociální trojčlennosti i angažovaní buddhisté se shodují, že soukromé vlastnictví není absolutním právem, že má sociální funkci a pokud ji neplní, může a má být omezeno. Legitimizuje-li se současný systém poukazem na to, že je výrazem svobody a že brání svobodu, je třeba se ptát čí svobodu hájí a jaké svobody pozvolna avšak důsledně (např. "v zájmu národní bezpečnosti") omezuje.
Dalším pokusem legitimizovat současný systém je jeho boj proti rasismu. Jako příklad se uvádí péče o romskou tematiku. Politici si zřejmě nevšimli, že Romové co do rasové příslušnosti jsou běloši a co do širší etnické příslušnosti (podle jazyka) Árijci. Zdráhají se přiznat, že nebezpečné, někdy násilné vyčleňování odlišných skupin je výrazem sociálního konfliktu. Že cílem agrese jsou stejně tak bedomovci či squateři bez ohledu na rasovou či etnickou příslušnost. Téma ras, etnik, kultur a jejich odlišnosti už by dávno mohlo být odtabuizováno. Rituální omílání formulek o jejich rovnosti má jiný reálný obsah: vyhlašování jejich stejnosti, tedy volání po asimilaci (pod hesly integrace a globalizace). Boj zdejších politiků s davovými rasistickými (či kvazirasistickými) křiklouny by byl přesvědčivější, kdyby sami nemluvili pohrdlivě o menšinách a o přistěhovalcích.
Nejen k legitimaci, ale i k uzdravení nemocného systému by došlo, kdyby se odpovědní ohlíželi po účinné terapii, po duchovních a humanistických podnětech, prostě po integrálním humanismu (jistě ne jen v maritainovském smyslu). Dramatický propad zájmu českého obyvatelstva o reálné duchovní žití na jedné straně a trapná nedostatečnost církví při představování tohoto tématu, tedy souhra těchto dvou faktorů vytváří vskutku celosvětovou anomálii.
2024 ©