Zmatek v ismech

   V poslední době zejména v postkomunistické střední a východní Evropě vznikají politické subjekty prapodivných názvů: Ano, bude lépe, Ne Bruselu, Úsvit (který se mezitím stal Soumrakem), TOP 09, Lev 21. Přesto stále převládají názvy obsahující tradiční politické směry, tedy strany (případně hnutí) demokratické, konzervativní, liberální, sociální, socialistické a komunistické. A hranice, kolem kterých se vedou ostré, u nás zatím převážně slovní potyčky, vedou stále mezi těmito doktrínami.

   Označení politického směru a jeho zařazení do nějak rozčleněné a srozumitelné struktury, např. tzv. politického kompasu nemá často co dělat s názvem. Tak například jeden takový systém konfrontující bodované otázky s politickým programem klade české sociální demokraty mezi pravicové autoritativní strany.

   Ukázkou mnohoznačnosti názvů jsou američtí demokraté a republikáni. Kolem poloviny 19. století první z nich byli radikálně pojatým evangelikálním křesťanstvím motivovaní obhájci otrokářského režimu v USA. Druzí přijímali inspiraci spíš od zakladatelské generace USA a prosazovali rovnost občanů mimo jiné bez ohledu na rasu. Později se role vyměnily. Republikánstvím se dnes míní konzervativní složka tamní společnosti. Převládají v něm nábožensky motivované autoritativní tendence. Demokraté jsou, a to i u těch, kteří se hlásí ke křesťanství, spíše sekulární a pluralističtí. Vykazují i mírné sociální náznaky.

   Označíme-li za liberála někoho ve Francii, je to skoro neslušné. Míní se tím výrazně pravicová orientace. Pokud by nám to připadalo divné, stačí si připomenout zdejší Stranu svobodných občanů. Ve Spojených státech je liberálem lidskoprávní aktivista, obránce práv menšin, stoupenec alternativních životních stylů a také člověk sociálně orientovaný. Uchazeč o demokratickou nominaci do prezidentských voleb Bernie Sanders se výslovně hlásí demokratickému socialismu skandinávského typu, ale bývá označován za liberála, americké zdroje ho charakterizují jako liberálnějšího než jeho hlavní rivalka Hillary Clintonová.

   Konzervativismus v Evropě může být vnímán jako důsledná pravice, pravice bez kompromisů, obhajoba vlády elit a poslušnosti mas, jako pokus o obnovu tradičního rozvrstvení společnosti podle předmoderního modelu. Může se tím však také myslet středová politika obhajující sociální stát, podporu rodiny a obce, drobného podnikání a tradiční kultury. Jde často o politické hnutí s náboženskými důrazy.

   Takové úvahy o zmatku v názvech politických směrů mi jdou hlavou v těchto dnech, kdy lidé v mém blízkém okolí, kteří se vášnivě řadí do levé části politického spektra a spíše dál od středu, zároveň podporují ruský konzervativní, imperiální, asociální a polodiktátorský režim, staví se proti společnému evropskému projektu a jsou spíše nacionalističtí či patriotičtí. Odmítají pomoc běžencům, kteří hledají v západním světě útočiště před válkami, tyranií náboženského fundamentalismu a před bídou.

   Když hájím solidaritu, a když se snažím vysvětlit, že sociální program musíme hájit v Evropě a ne proti ní, odesílají mě tito dosud přátelé do imaginární pražské kavárny mezi sluníčkáře, pravdoláskaře a schwarzenbergiány. Překvapuje mne, že mi nikdo z nich nenapsal nebo neřekl, že jsem vlastizrádce, a že budu viset.

    Snažím se ty podivuhodné posuny na politické scéně chápat historicky. Vychází mi však z toho značná skepse. V antické kultuře chybí pojetí osoby. Jen výjimečně zaznívá něco takového, jako výrok připisovaný Prótagorovi z Abdér (cca 485 – 410 př. n. l.): Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.

   Řecký i latinský výraz pro osobu znamená vlastně masku. Jde o výraz z divadelní mluvy, asi jako když dnes v programu čteme: osoby a obsazení. V biblické tradici se poprvé ozývá ono dnes všední, ale tehdy nové konstatování Já jsem. Nejprve to vyslovuje jen Bůh a později si to středověká světice pro sebe interpretuje: Já jsem ten, který jsem, ty jsi ta, která není. Ale přesto tuto božskou sebereflexi v Novém zákoně vyslovuje člověk a ukazuje tím svou božskou kvalitu, ukazuje, že v něm přebývá plnost božství tělesně. Ukazuje, že člověk nemůže být prostředkem, nýbrž vždy cílem, jak to později vysloví v jedné z verzí svého kategorického imperativu Immanuel Kant.

   Biblický objev jedinečného, nezastupitelného lidství je však na staletí zapomenut a znovu vydolují z křesťanské tradice tuto myšlenku renesanční a reformační iniciativy. Středověký kolektivismus, v němž jednotlivý člověk ještě stále byl ničím, je pozvolna střídán systémem, v němž je člověk postaven na vyvýšené místo. Lidský život se shledává hodným ochrany, podpory a rozvoje. Člověk je s konečnou platností potvrzen jako svobodná bytost. A z jeho duchovní svobody se odvozují požadavky na uplatnění svobod založených na občanské příslušnosti, ale pak i práv daných pouhou příslušností k lidskému rodu. Člověk je objeven a obhajován jako individuum.

   Politický individualismus se však nestal zářivou říší svobody, resp. svobod, které se navzájem vyvažují, ani hrou individuálních ekonomických zájmů, která má za následek blahobyt všech. Režimy hlásící se k liberálnímu individualismu se leckdy chovaly hanebně. Postavení nového městského proletariátu bylo možná horší, než pozice poddaných za dřívějšího režimu. Bída a útlak nezmizely, jen byly částečně odsunuty směrem k lidem jiných ras a na jiné světadíly.

   Proti individualismu se vzedmula mohutná vlna nového kolektivismu. Společnost je určující, jednotlivec je jen jejím výrazem. Je determinován nejen přírodně, biologicky, ale i sociálně. Svoboda myšlení a rozhodování je iluzorní. Výrobní prostředky se mají koncentrovat v rukou státu, mají se zřídit „pracovní armády“ a práce má být povinná.

   Vznikly dvě podoby kolektivistického důrazu na společnost a stát. Socialistické hnutí postupně zapomínalo na marxistickou tezi, že svobodný vývoj každého jednotlivce bude podmínkou svobodného vývoje všech (II. kapitola Komunistického manifestu) a nastolilo postupně krvelačnou, krutou diktaturu stranických špiček, odpornou karikaturu socialismu promýšleného generacemi kritiků kapitalismu. Režimy stalinistický, maoistický a polpotovský patří k nejkrutějším v celých lidských dějinách.

   Druhá podoba kolektivismu nechce, aby dělnická třída porazila buržoazii, ale chce ustavit korporace, v nichž budou muset zaměstnanci a zaměstnavatelé spolupracovat. Zajímavý návrh, který by teprve ukázal, nakolik byl tehdy a nakolik je dnes po značných technických a kulturních změnách realistický a nakolik iluzorní. Nebylo k tomu dost příležitostí, protože původní impuls degeneroval v italský fašismus a ještě daleko otřesnější německý nacionální socialismus, režimy, které za sebou zanechaly desítky milionů obětí.

   Zdá se tedy, že se individualismus i kolektivismus zdiskreditovaly. Mohlo by se zdát, že teď musí přijít návrh na kompromis. Vzít to dobré ze svobodomyslného individualismu i ze solidárních a sociálních programů a nastolit pořádky liberálně-sociální, systém demokratického socialismu. V názvech to však není. A hlavně to není tak jednoduché.

   Nejprve různé formy fašismu a pak systém (post)stalinistický byly poraženy. Jediná významná mocnost, která šermuje srpy, kladivy a pěticípými hvězdami, pěstuje pod ochranou těchto symbolů asociální režim podle receptů chicagské ekonomické školy. Liberální princip před čtvrt stoletím oslavil mohutné vítězství. Některým naivním věřícím liberální ideologie se zdálo, že dějiny skončily, že už je všeho dosaženo a že už nastává postpolitické období dějin.

   Liberální individualismus však popřel sám sebe. Zcela rozvrátil základy, na nichž původně stavěl. Člověk jako suverénní subjekt zanikl, pokud kdy vůbec reálně byl a stal se objektem mezi objekty, věcí mezi věcmi. Člověk měl být individuem, tedy doslova vzato dále nedělitelnou částí společnosti, avšak dnes je nejen dělitelný, ale je skutečně fragmentarizovaný. Jednota tvořící osobu je dekonstruována. Člověk je klubkem tendencí, sil a zájmů. Filosofické popření subjektivity je nakonec jen poctivým odrazem toho, že člověk přestal být subjektem, že je objektem.

   Moc anonymního kapitálu nominálně svobodného občana různými tlaky na něj jako na zaměstnance, dlužníka i občana, zotročuje. Vzniká dříve nemyslitelný rozdíl mezi všemocnými a prakticky bezmocnými, mezi pohádkově bohatými a zbědovanými masami zejména ve třetím světě, ale stále víc i ve staré dobré Evropě a v dalších oblastech takřečeného Západu (i když už to neodpovídá skutečnosti čistě geograficky). Nutno však poznamenat, že moc zotročuje nejen novodobé otroky, ale i mocnáře samy. Nikdo z nich není sám sebou, skutečně svobodně rozvinutou osobností. Oligarchové žijí ve strachu jeden z druhého a tvoří si podivný paradoxní pasvět.  

   Jistá šance na změnu je v obnově toho pojetí člověka, které se postupně tvořilo s rozvojem civilizace. Ne abstraktní individuum, které podlehlo tlakům a rozpadlo se, a také ne bezejmenný článek všemocné masy. Zde není nic zaručeno. Je možno se pokoušet obnovit důvěru v lidskou osobu, v lidský subjekt s jeho individuálním a sociálním pólem. Je to obnova důvěry v duchovní podstatu lidství, a to se nemusí dít, a spíše se to nebude dít, s přispěním tradičních organizovaných náboženství. Důraz na duchovní ráz člověka neznamená, že existuje nějaká duchovní substance jako protiklad tělu, hmotě a přírodě. Být duchem znamená daleko spíš schopnost překračovat danosti a schopnost tvořit skutečnost radikálně novou.

   Jen člověk s obnovenou důvěrou a sebedůvěrou se pak může ujmout ekonomicko-sociálních a politických pořádků, či spíše nepořádků, a může prosadit ne pouze vysněnou, nýbrž reálnou svobodu. Je však možné, že jako jednotlivci a jako lidstvo tuto šanci promarníme.

(Původně v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, 30.8.2015, tam s přidanými meztitulky, úvodní obrázek převzat z DR.)