Letošní kulaté výročí dává příležitost znovu otevřít téma působení byzantských poslů Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Napřed je třeba připomenout, že křesťanství na území dnešní České republiky v té době již bylo přítomné. Jsou tedy věrozvěsty a apoštoly, tedy Božími posly, ve stejném smyslu, jako kdokoli, kdo vyznává Ježíše Krista a svědčí o víře v něj, tedy konkrétně v jejich případě od prvních misionářů a kazatelů Evangelia na našem území po dnešní svědky víry.
Když velkomoravský kníže Rostislav podle legendy žádal r. 862 byzantského císaře Michaela III. o vyslání duchovních, šlo mu spíše o kulturní a politickou příslušnost středoevropských Slovanů. Hlavní proud křesťanství v té době ještě uchovával formální jednotu, nešlo tedy o alternativní církevní příslušnost. Svou cestou nezávislou na tomto proudu šla v té době apoštolská církev Východu, která se spokojila s Nicejsko-cařihradským vyznáním víry a neměla potřebu dogmatizovat další teze, v nichž se vyjadřuje víra. A pak to byly národní církve, například v Sýrii a Egyptě, pro něž Ježíš Kristus má jedinou boholidskou přirozenost. Zmíněný hlavní proud to formuloval poněkud odlišně: jediná božská hypostáze dvou přirozeností, božské a lidské. Ve dvacátém století se došlo k tomu, že šlo jen o formulační otázku, ne o rozdílnou víru.
Křesťanský mainstream však žil ve dvou odlišných kulturách. Jedna větev v latinské s centrem v původním hlavním městě Říše, v Římě. Ta byla rozšířena kromě Apeninského poloostrova jinde v západní Evropě až po Britské ostrovy a v severní Africe. Centrem helénské kultury byl Nový Řím postavený na místě starého městečka Byzantion a pojmenovaný po císaři, který tam přesunul sídlo Konstantinopol. Pro dnešní Istanbul máme i slovanský název Cařihrad – císařovo město. Řecké křesťanství bylo více decentralizované a mělo ještě tři další významná centra, místo zrodu křesťanství Jeruzalém, syrskou Antiochii dnes už existující jen jako ruiny v poušti opodál Damašku, a egyptskou Alexandrii (dnešní arabský název Al-Iskandaríja).
Mezi Helény a latiníky docházelo ke sporům. Jeden takový byl živý zrovna v době vyslání soluňských bratří, tehdy zřejmě ještě nikoli mnichů, tedy pod křestními jmény Konstantin a Michael. Spolu s císařem je vyslal ke Slovanům patřícím politicky do sféry vlivu Franské říše i patriarcha Fotios. Jak na svaté liturgii v Ivančicích řekl 25. května patriarcha Bartoloměj, svatý Fotios, podle Říma ovšem schizmatik Fotios.
Je třeba si jasně uvědomit, že jeden kulturní okruh, který přímo navazuje na cyrilometodějskou misi, tvoří mimo jiné země východní Evropy a Balkánu: Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Moldávie, Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a slovanská část Makedonie, která je samostatným státem (druhá část tvoří severovýchod Řecka). Dědici latinské, západní kultury jsou četné evropské a další národy jako Němci, Francouzi, Španělé. Britové či Italové.
Ve sporu, který začal záhy po příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu r. 863 a skončil v Českém království koncem 11. století, u nás zvítězila latinská, západní tradice. Oslavuje-li dnes někdo byzantské misionáře, lze předpokládat, že by mu bylo lépe mezi východoevropskými zeměmi, že by doporučoval s Janem Kollárem: raději k velikému přiviň tomu tam se dubisku, tedy k Rusku, že by se s českým jazykovědcem a pedagogem a autorem podvrhů Rukopisů královédvorského a zelenohorského, který si říkal Váceslav Váceslavovič Hanka (1791 – 1861), klonil k názoru, že čeština by se měla psát azbukou. Rozhodování o kulturní příslušnosti souvisí s typem politického uspořádání typického pro evropský Západ nebo Východ. A to snad ještě dál souvisí s typem církevního života byzantského a latinského.
Byzantské křesťanství je zdrženlivější, co se týče závazných výpovědí o Bohu, kolem základů víry nechává volně kroužit lidskou mysl a tvořit interpretace. Připouští a oceňuje apofatickou teologii, tedy teologii uznávající, že božská hlubina je nevyslovitelná. Nazírá božské energie v posvátných vyobrazeních, ikonách. Hledá asketickým úsilím božské Světlo. Hlavní posvátné úkony liturgie se označují jako mystéria, resp. tajiny. Církev je skromnější, nestrhává na sebe imperiální moc, je spíše mystickým organismem než mocenskou institucí a organizací.
Latinští křesťané pro svého nejvyššího představitele převzali titul pontifex maximus, který měl v době počátků křesťanství císař jako nejvyšší náboženský činitel římského imperiálního náboženství. Převzali od předkřesťanských Římanů smysl pro organizaci, autoritu a systém. Zdůrazňují strohou civilnost a racionální přístup k řešení problémů.
Je však zarážející, že politické uspořádání zemí křesťanského Východu a Západu je v kontrastu k charakteru latinské a řecké kultury. Pravoslavné země mívají autoritativní režimy, prvky zastupitelské demokracie, plurality, lidských práv a občanských svobod převzaly ze Západu a učinily to často vnějškově, spíš formálně. A naopak ma Západě na pozadí imperiální církve vznikla koncepce lidské důstojnosti, občanské samosprávy, rovnosti a sociální solidarity.
Je ve víře východních a západních křesťanů přece jen nějaký skrytý podnět pro politiku? Všimněme si jemného rozdílu v interpretaci společně uznávaného prvního článku Symbolu víry, který právě znázorňuje dvojí pojetí moci. Je to článek: Věřím v jednoho Boha, Otce, všemohoucího Stvořitele nebe i země… Boha v českém překladu nazýváme všemohoucím. V řeckém původním znění Kréda se označuje jako Pantokrator, což je spíše, doslovně přeloženo, Vševládce. Známe obrovité, drtivou mocí působící mozaiky Krista Pantokratora sedícího na trůnu s otevřenou knihou, obvykle v kupoli svatyně (kněžiště) byzantských basilik.
Latinští křesťané přeložili tento výraz přídavným jménem omnipotens. To se jeví jako jazykově a myšlenkově navazující spíše na slovo potentia – možnost, než na potestas – moc. Všemohoucí Bůh všechno může, ale nic nemusí. Jeho vševládná moc není vyjádřena v základním textu víry a je až následným výkladem omnipotence. Bůh, který vše může a nic nemusí, je především dokonale svobodný. Není v hegelovském smyslu pánem, jehož bychom my byli rabové, otroci, protože takové panství zotročuje i panujícího. Jako svobodný chce svobodné protějšky. Božská moc v tomto pojetí je spíše mocí osvobozující, mocí, jež člověka především chrání před božstvy tohoto světa, božstvy přírodního a sociálního systému, která na člověka vznášejí nárok. Svobodný Bůh osvobozuje.
Tento nenápadný posun důrazů mezi křesťanskými latiníky a Byzantinci nese v sobě mohutný potenciál pro další staletí. Pravoslavná církev je sice decentralizovaná, skromnější a spíše kontemplativní, avšak má tendenci roli božského Vševládce delegovat v pozemských poměrech světské moci. Vůči této moci jen vzácně využívá prorocko-kritického charismatu, tak to činil například konstantinopolský patriarcha Jan, řečený Zlatoústý. Spíše moc posvěcuje a ustupuje před ní. Étos evangelia se tam posouvá do mnišské askeze a do soukromí křesťanských laiků. Proto se v této tradici obnovuje spojenectví trůnu a oltáře označované jako symfonie církve a státu.
Římští biskupové pomocí sady vyfabrikovaných falešných dokumentů získali absolutistickou moc nad církví. Aurelius Augustinus píše na přelomu 4. a 5. křesťanského století strašnou větu, že by nepřijal Evangelium, kdyby mu to nepřikazovala katolická církev a papež Řehoř VII. v roce 1075 stanovuje, že papež právem disponuje císařskými odznaky a že světská knížata musí papežovi líbat nohy. Přesto však svobodný a osvobozující Bůh se v západní tradici prosazuje v imperiální, mocensky deformované církvi, vedle ní a proti ní.
V západních řeholních společenstvích vzniklých ve středověkém městském prostředí byl zaveden revolučně nový prvek, autonomie, samospráva a odpovědnost vedení voličům. O tyto myšlenky se opírá ve stejné době (1215) první deklarace lidských práv Magna Carta libertatum, jíž vydal anglický král Jan, zvaný Bezzemek. V prostředí západního křesťanství se projevuje lidská svoboda tváří v tvář svobodnému Bohu i v proudech reformačního křesťanství, které se zpočátku nesnadno prosazovaly, ale později jsou významné a silné. Je to luterský pietismus, který věřícího, obráceného a znovuzrozeného křesťana činí svobodným vůči církevní instituci, doktríně, ceremoniím, ba i vůči textu Bible. V reformovaném křesťanství se postupně uplatnila v hnutí remonstrátů, jehož iniciátorem byl holandský teolog známý pod latinskou verzí svého jména Jacobus Arminius (1560 – 1609). Pozdním výhonkem křesťanské svobody po renesančním humanismu a po reformačních proudech je osvícenství a demokratická, svobodná, pluralitní společnost.
Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu prosadit mocenské zájmy Byzantské říše a přilnout k nim znamenalo připojit se k východní větvi evropské kultury. To, že dnes máme demokracii a že nedokonalá demokracie může být sociálními reformami posílena a obohacena, za to vděčíme své příslušnosti k západní civilizaci. To však neznamená, že jsme se obrátili zády k tomu, co přinesli Cyril a Metoděj.
Politické a kulturní osobnosti a duchovní proudy v uplynulém tisíciletí českých dějin se po tomto dědictví ohlíželi. Český král Karel IV., ač sám z lucemburské dynastie a s francouzskou výchovou, pomýšlel na slovanskou identitu většiny zdejšího obyvatelstva a pozval do Prahy mnichy, kteří slavili liturgii slovanským jazykem. Byla to sice liturgie západní, jak se slavila v části tehdejšího Chorvatského království. I kaple Kosmy a Damiána v Emauzském klášteře svědčí o vědomém obratu k Východu. V polovině 15. století, v období bezvládí mezi dvěma habsburskými panovníky Albrechtem II. a Ladislavem Pohrobkem doputovalo do Konstantinopole poselstvo českých kališníků, vítězných umírněných husitů a požádalo tehdejšího patriarchu Athanasia II. o vyslání biskupa, který by světil utrakvistické kněze a spravoval zdejší církev. Husité byli pro patriarchu přijatelní, ale dříve, než mohl být biskup vyslán, Cařihrad padl do rukou Osmanů a sultán Mehmet II. dosadil nového patriarchu a omezil zahraniční kontakty patriarchátu. Rovněž Jednota bratrská viděla v pravoslavném cyrilometodějském dědictví pro sebe inspiraci a vyslala zástupce tentokrát do Moskvy. Tu se však vrátili s nepořízenou. V národním hnutí v 19. století sílila tendence odpoutat se politicky od Vídně a církevně od Říma. Nemalá část kulturních a politických osobností od poloviny 19. století, nejen zmíněný Hanka, ale i takoví, kteří setrvali u západní identity, viděli inspiraci v pravoslaví. Za všechny můžeme uvést mj. politiky Jana Ladislava Riegera, Julia Grégra, Františka Augustu Braunera a jeho manželku malířku Zdenku Braunerovou a spisovatele Josefa Holečka.
Pokud se my ohlížíme a hledáme podněty pro současnost, ponecháme si zřejmě západní smysl pro svobodu, společenskou kritičnost a ochotu k reformám, demokratičnost a plebejský, sekulární ráz státu. Jako převážně západní křesťané (nebo lidé západním křesťanstvím ovlivnění) můžeme ovšem hledat podněty v méně autoritativním a mystickém východním křesťanství. Misijní strategií soluňských bratří, jak se zdá, nebylo implantovat Moravanům beze zbytku helénskou formu křesťanství. Respektovali dosavadní misijní práci a to, že Velká Morava byla jako stát ve sféře vlivu Východofranské říše a církevně ve sféře vlivu Říma. Proto se podle některých badatelů pokusili o syntézu církevního uspořádání a liturgie, která by vytvořila svébytný slovanský útvar vedle latinského a řeckého. Podobně i my můžeme integrovat podnětné prvky Východu do naší západní civilizace a kultury.
(Předneseno ve zkrácené verzi na semináři Křesťansko-sociální platformy ČSSD "Cyril a Metoděj, historie a současnost", 6. června 2013 v Poslanecké sněmovně.)
2024 ©