Římská církev na území České republiky dnes slaví hlavního patrona českého národa, knížete Václava z přemyslovského rodu. Česká republika sedm let po svém osamostatnění přijala tuto církevní slavnost jako Den české státnosti.
V encyklopedických heslech, která by měla shrnovat společně respektované poznatky, se můžeme dočíst něco na tento způsob: Ohledně jeho života chybí spolehlivé dobové prameny. Představy o jeho životě vyjadřují legendy. Výzkum ostatků Přemyslovců nepotvrzuje legendu. Obraz knížete Václava je vždy interpretací legendární látky.
U příležitosti svatořečení problematické protireformační postavy počátku 17. století Jana Sarkandra roku 1995 se vyslovil Martin C. Putna v tomto smyslu: Je nepochybné, že Jan Sarkander žil, ale není jasné, že byl světec. O Ivanu poustevníkovi je zřejmé, že je světec, není však jisté, že žil. Tento bonmot lze aplikovat i na Václava, třebaže ne na jeho existenci, ale jistě na podrobnosti jeho života.
Pak ovšem záleží na tom, jakého Václava činí církev svatým vzorem života pro jednotlivce a pro národ. Jedná se rovněž o to, jakou z postav a jaký z příběhů, které se nabízejí, učinil parlament symbolem české státnosti.
Jednu variantu václavské legendy nabízí použití tohoto motivu roku 1944. Tehdy německý státní minstr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank založil nové státní vyznamenání Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava. Svatý Václav byl takto vyznačen jako věrný leník Německé říše. Na okraj můžeme připomenout, že autorem výtvarného řešení byl Max Švabinský a mezi vyznamenané patřili herec Vlasta Burian, dirigent Václav Talich (komunistickým režimem pak označený za národního umělce) a filmový režisér Otakar Vávra.
Konec svatého Václava je ukazován jako atypický pro politickou sféru, v níž se spíše oslavují vítězové. Foto Wikimedia Commons
Tuto variantu snad neměli na mysli poslanci, kteří po ostré polemice pro takové rozšíření seznamu státních svátků a památných dnů zvedli ruku. Církev pravděpodobně míní zbožného vladaře poslušného hlasu církve. Je toto program pro českou státnost?
Česká republika se zřetelně ve svých zakládajících aktech a dále v právním systému charakterizuje jako stát sekulární, jako stát, který nepreferuje žádné vyznání a ponechává každému jeho konfesi i možnost být bez vyznání. Chce-li kdo v politice prosazovat takřečené křesťanské hodnoty, může to činit potud a natolik, nakolik mu to voliči schválí a nakolik bude respektovat ústavní pořádek. Je však smutným faktem, že pod tímto záhlavím se často prosazují hodnoty antikristovské.
Zatím malé, a zatím spíše symbolické kroky směřují ke státu klerikálnímu. Kdo vysloví tuto obavu, je ujišťován, že to přece voliči nedopustí. Nejsem si tak jist, že velká touha mít jednoznačnou autoritu a posilování nacionálních motivů v kontrastu s menšinami a hosty na našem území, nepovede ke ztrátě ostražitosti a k povolnosti vůči dalším krokům. V arcibiskupském paláci sídlí protřelý politik, který je na dně popularity, ale přesto činí politiky a to i politiky dříve odporující, povolnými.
Občas se připomíná konec svatého Václava jako atypický pro politickou sféru. V ní se spíše oslavují vítězové, kteří pobili dostatek nepřátel na to, aby získali a udrželi si moc, aby posílili stát a popřípadě zvětšili jeho území. Zde však máme panovníka, na kterého byl spáchán úspěšný atentát.
Probíráme-li se legendami a okrajovými zmínkami v zahraničních soudobých pramenech, připomíná událost kladená na den 28. září roku 929 nebo 935 spíše součást boje o moc ve vládnoucí dynastii. Mohlo by se rovněž uvažovat o sporu ohledně zahraničně-politické orientace s tím, že by Václav byl stoupencem orientace na Východofranskou říši a s ní spojené Bavorsko, kam Čechy podléhaly i církevně. To bychom ovšem znovu byli u Václava – leníka ve smyslu jen o málo pozdějšího saského kronikáře Widukinda z Corvey.
Sousoší u Národního muzea na horním konci Václavského náměstí v Praze, jemuž vévodí svatý Václav na koni, bylo místem významných shromáždění. Foto Archiv redakce
Římská církev slaví Václava jako mučedníka. Je to v rozporu s její definicí mučedníka, jako křesťana, který byl usmrcen pro svou víru. Nic takového legenda nenaznačuje. Postava mučedníka se však hodí. Už z počátků křesťanství je zřejmé, že kult křesťanských mučedníků byl přímou cestou k vytváření nových židovských a pohanských mučedníků poté, co po roce 313 křesťanství v Říši získává privilegia a brzy se stává jediným povoleným kultem.
Postava mučedníka jako národního patrona usnadňuje římské církvi na našem území stavět se do mučednické pózy a požadovat odplatu těm, kdo jí škodí. Mrzí ji, že nemá z hlediska státu veřejnou pozici a že je spíše soukromou záležitostí občanů. Dráždí ji to, že většina obyvatel nepřivítala s nadšenou podporou jejich majetkové nároky a že zákon, který ji poskytuje fyzické objekty a desítky miliard korun byl schválen díky výměně poslanců, s využitím triku s falešnou přestávkou v jednání sněmovny, a to vše většinou pouhých 101 hlasů.
Kníže Václav, či spíše sousoší u Národního muzea na horním konci Václavského náměstí v Praze, jemuž vévodí, bylo místem významných shromáždění. Odehrály se tam nakonec úspěšné protesty proti komunistické diktatuře a třeba i velký odborářský protest proti totalitní moci kapitálu 17. listopadu 2012. Byl by to jiný Václav, jiná legenda či jiný zakladatelský mýtus, který by se možná proplétal s motivem husitským, masarykovskými a s tématem hrdinů emancipačních zápasů novověkého lidstva.
Je otázkou, potřebujeme-li jako nositele státního či národního mýtu historicky nejistou postavu, jíž je možno všemožně ohýbat. Snad by bylo poctivější se hlásit k postavám, které věrohodněji reprezentují ten či onen z možných programů českého veřejného života.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, 28.9.2015; obrátky v textu převzaty z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)