Česko se zařazením náboženských svátků 5. a 6. července hlásí snad také k politickému poselství těchto dnů. Jako politický útvar tím jistě nezaujímá stanovisko v rozepři mezi katolíky a pravoslavnými, což může být jedním z obsahů prvního svátku, ani ve sporu katolíků s protestanty, který se spojuje s husovským tématem.
Občanské poselství dne Cyrila a Metoděje je sporné. Označovat tuto dvojici za věrozvěsty, jak to vidíme v oficiálním názvu státního svátku, je jistě problematické. Křesťanství šířené iroskotskou misií a sousedními Bavory a Sasy tu již bylo a některé náboženské texty již byly přeloženy do tehdejšího jazyka našich předků. Jak vědí lingvisté, tyto překlady byly pak zahrnuty do cyrilometodějské staroslovanské liturgie.
Podle všeho šlo o to, budeme-li kulturně a politicky patřit k Východu nebo k Západu. Chtěla se snad Česká republika přihlásit k východní orientaci, když v roce 2000 zavedla tento den spolu s dalšími šesti jako státní svátek? Možná to vyvažuje Dnem české státnosti 28. září, kdy mají některé církve slavnost svatého Václava, patrona českého národa. Politická orientace knížete není historicky dobře doložena, ale podle legend se jeví spíše jako prozápadní.
Husovo poselství
Hůře se nám hledá politické poselství svátku kostnického mučedníka Jana Husa. Není to snadné ani nábožensky. Protestantské církve reálně navazují spíše na světovou reformaci, která přišla sto let po Husově upálení, na její luterskou a kalvinistickou větev. Československá církev založená liberálně orientovanými katolíky roku 1920 si slovo „husitská“ přidala do názvu až v roce 1971. Náboženskému dědictví Mistra Jana je dnes skutečně blízko sotvakdo.
Je sporné, vystihuje-li Husa politicky radikalismus táboritů, orebitů a bratříků, nebo kališnické země Koruny české zhruba 180 let po bitvě u Lipan, s husitským králem Jiřím z Poděbrad, a od poloviny 15. století s Jednotou bratrskou, která se po překonání počátečních sektářských tendencí stala prostorem přejímání evropské renesanční a humanistické kultury.
Politický význam měl spíše až Husův druhý život. To, že kázal česky v Betlémské kapli a pravděpodobně vypracoval nový český pravopis (s přehlédnutím husitů německého jazyka), z něj udělalo patrona českých politických zájmů v habsburské monarchii. Radikální sociální program prvních dvou desetiletí husitského hnutí pak zase posloužil komunistům. Ostatně za jejich vlády byla na místě někdejší kaple Betlémských mláďátek zbořené roku 1786 postavena její replika (otevřená roku 1952).
Náboženskému dědictví Jana Husa je dnes skutečně blízko málokdo, protestantské církve navazují spíše na evropskou reformaci. Repro DR
Pravidelně kolem tohoto svátku propukají polemiky o Husově pojetí pravdy. Připomínají se dvě velmi rozdílně vyznívající výpovědi o pravdě. Snad je třeba předem říct, že žádná z nich není výrokem. V obou případech jde o výzvy. Jedna z nich je z dopisu poslaného z Kostnice v červnu 1415: Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli... To se někdy vykládá jako manifest relativismu. Jako by snad Hus předešel již v 15. století postmoderní tezi, že každý má svou pravdu.
Pravděpodobně šlo spíše o to, aby když někdo něco pravdivě tvrdí, mu bylo dopřáno pravdivé tvrzení zastávat a hájit. Připomíná se rovněž, že pravdou se ve středověké češtině mínila i spravedlnost. Husovi mohlo jít o to, ať každý obdrží, co mu po právu náleží. Projevuje se tu to, co zachovala i dnešní čeština, že právo, pravda a spravedlnost mají společný základ.
V pluralitě, již objevujeme až v současnosti, má mít prostor obhajoba pravdy. Pluralita je jistě víc než právo druhého na omyl, jež mu já jako vlastník pravdy dopřávám. Je třeba vzít vážně, že nikdo nemáme monopol na pravdu. Můžeme pravdivě vypovídat o skutečnosti, ale nevystihovat ji totálně. Všechny naše výpovědi mohou být analogické. To koneckonců věděli už středověcí mistři filosofie a teologie.
Nemělo by nám uniknout, že i tvrzení, že každý má svou pravdu, vznáší alespoň implicite nárok na uznání. I výrok o subjektivitě a relativitě pravdy chce být uznán jako jednoznačně pravdivý. Pravda nějak naléhá a zavazuje i tam, kde je popírána.
Bránit pravdu
Opačná Husova výpověď je z jeho Výkladu víry. Cituje se z něj obvykle výzva: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti.
Když doplníme na začátek oslovení „věrný křesťane“ a za citovaná slova jejich pokračování: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jim je odloučení věčné od milosti Boží, ocitáme se rovnýma nohama v náboženském nároku na pravdu, který bývá absolutistický. Někteří při té příležitosti právem upozorňují na agresivitu vlastníků pravdy. Opravdu vražednou pravdu měli ti, kdo Husa dali upálit. Vražednou pravdu měli husité, kteří upalovali své kacíře. Husova horlivost pro pravdu v tom mohla sehrát roli.
Proti absolutnímu nároku může stát Nietzschův výrok, že pravda je pohyblivé vojsko metafor, metonymií a anthropomorfismů. Obhájíme tím svou svobodu proti imperiálnímu pojetí pravdy jako moci? Moci nad lidmi a moci nad přírodou?
Bránit pravdu v Husově smyslu může znamenat, že máme pravdu. Že jsme jejími vlastníky. Že ji ovládáme. Postmoderna může naproti tomu znamenat pokoru vůči skutečnosti. Může to být ochota brát vážně druhé, i když to s sebou nese zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace. Snad nevadí, že dějiny v tomto pojetí již neznamenají postupné překonávání dřívějších fází či etap. Můžeme hájit program sociální spravedlnosti a nemusíme přitom věřit, že vytvoříme ráj na zemi.
Jenže postmoderní relativní pravdu můžeme vlastnit. Máme totiž nad ní moc. Taková pravda závisí na nás, na našich zájmech a přáních. Můžeme si ji uzpůsobovat tak, aby nám to vyhovovalo. Těžká je volba mezi bojovnou pravdou a měkkou přizpůsobivou pravdou.
Domnívám se, že před otázkou pravdivosti nelze uniknout. Jsem konfrontován s pravdou, která si na mne činí nárok. Nepotřebuje jiné podmaňovat a není úslužná. Je to pravda jako poctivost, věrnost, respekt ke zkušenosti vlastní a zkušenosti druhého. Tato pravda je nepohodlná. Podřizovat se jí může být nevýhodné v mocenských konfliktech.
Máme dost špatných zkušeností s absolutistickým nárokem v politice. Co začíná jako oddanost spravedlnosti, končívá koncentráky a šibenicemi. Ale nemusíme se ani vzdávat přesvědčení o pravdě a před pravdou uhýbat.
(Publikováno 9.7. 2018 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, snímek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na iinternetu.)
2024 ©