Když se do nenávratné minulosti propadla myšlenka křesťanstva jako Boží obce, jako komunity spravované dvěma svrchovanými mocemi, nadřazenou papežskou a jí poddanou mocí císařskou, když se neprosadil diktát papeže, který v 11. století výslovně požadoval Řehoř VII., došlo k odcizení civilizace a církve. Vzdělání, filosofie, umění, věda a správa věci veřejných se od začátku novověku postupně prohlašovaly za sekulární, nezávislé na náboženství.
Po jistou dobu, zejména v 19. století se uplatňovalo pojetí církve vydělené ze sekulárního či laického světa. Pro laika žijícího ve světě platí jakési minimum. Má dodržovat Desatero Božích přikázání a užívat prostředků milosti, resp. čerpat z nekonečného pokladu zásluh Ježíše Krista a světců. Život podle evangelia byl určen náboženské elitě. Právě ona, totiž komunity mnichů a jiných řeholníků byli teprve lidmi náboženskými. Dodnes v angličtině „religious“ může znamenat jak libovolného náboženského člověka, tak řeholníka či řeholnici, tedy člověka zasvěceného zvláštními sliby Bohu. A tomu všemu vládl klérus, který byl církví ve vlastním smyslu slova.
Katolické křesťanství se stalo jednou ze součástí společnosti jako alternativa jiných vyznání, jiných náboženství a sekulární kultury ve veřejném prostoru. Toto rozštěpení se však záhy začalo pokládat za chybu a ve dvacátém století se začala objevovat laická hnutí duchovní obnovy. Jejich cílem byl nejen rozvoj osobní zbožnosti přiměřené rodinnému stavu, civilnímu povolání a pozici občana. Některá usilovala o jmenovitě i o obnovu opuštěné křesťanské kultury či civilizace.
Studentské nepokoje v západním světě v roce 1968 přišly s požadavkem důsledně uplatňované občanské svobody a hlasitě se ozvala myšlenka práv nezávislých na státní příslušnosti, vyplývajících z pouhého lidství. Byla řeč o právech druhé generace, která se týkají se sféry sociální, ekonomické a kulturní. Šlo o právo na práci za spravedlivou odměnu a právo na odpočinek, o univerzální sociální a zdravotní pojištění. Měla také padnout mravnostní cenzura. Prosazovala se rovněž práva na volný partnerský život bez státní regulace. V této souvislosti se mluvilo o sexuální revoluci.
Na to katolíci angažovaní v hnutích obnovy reagovali myšlenkou, že individualisticky pojatá svoboda může být destruktivní a že prostor pro skutečné osvobození je pouze v komunitě. Takto vymezené osvobození nabízel kněz milánské arcidiecéze Luigi Giovanni Giussani narozený 15. října 1922. Miloval výtvarné umění, poezii a hudbu. I když se odehrávají ve světském prostoru, vyjadřují podle něj náboženský smysl a jsou nevědomým proroctvím Kristova vtělení. Byl přesvědčen, že kulturu je třeba propojit s tímto jejím hlubokým zdrojem. Dal podnět ke vzniku hnutí Comunione e Liberazione, v překladu Společenství a osvobození.
Snaha o propojení dvou rozměrů lidského života, svobody a komunity, kultury a víry se dává do spojitosti Giussanovými rodiči. Jeho otec byl umělec a politickým přesvědčením anarchista. Prý v něm probouzel smysl pro krásu a pro spravedlnost. Od matky měl zdědit zbožnost.
Giussani byl ordinován ke kněžské službě 26. května 1945 překvapivě již ve věku třiadvaceti let, zřejmě v souvislosti s těsně poválečnou situací. Záhy začal učit v semináři a jeho odborným zájmem byla východní křesťanská teologie a spiritualita, a též americký protestantismus. Později se věnoval středoškolským a vysokoškolským studentům světských oborů. Byl vyslán na doplňující studium do USA a po návratu se opět věnoval studentskému hnutí.
Z Katolické akce, která byla v poválečném období prostorem nového vstupu katolického křesťanství do veřejného prostoru, se začala vynořovat hnutí, která o to usilovala v přípustné pluralitě metod a přístupů.
Jen v Česku Církev římskokatolická oficiálně registruje devatenáct hnutí duchovní obnovy, o nichž sama říká: Uvnitř církve existují rozmanitá uskupení (společenství), ve kterých může každý věřící realizovat svá obdarování a schopnosti konkrétním způsobem. Každá z těchto iniciativ zaplňuje jinou oblast potřeb církve a světa a vzájemně se doplňují. Jsou plodem pestrosti života církve.
K jejich bohaté rozmanitosti přispívají organizace, které mají v názvu vojenskou terminologii. Je to např. Mariina legie nebo Miles Jesu (Ježíšův voják). Na údajné zjevení Ježíšovy Matky Marie v portugalské Fátimě třem dětem r. 1917 navazuje Fatimský apoštolát – Modrá armáda. Uskupení Regnum Christi (Království Kristovo) si též říká Kristovi milicionáři.
Mohutným zdrojem obnovy rostoucím po celé 20. století byly různé podoby letničního hnutí, které je přesvědčeno, že v církvi mají prostor charismata, zvláštní dary Ducha svatého, jako prorokování, uzdravování, modlitba v neznámých jazycích, jimiž jednotlivec slouží společenství. V katolickém prostředí dostalo podobu stále populární Charismatické obnovy.
Comunione a Liberazione, obnovné hnutí, resp. „soukromé sdružení křesťanů“ podle kanonického práva samo sebe charakterizuje jako nabídku výchovy v křesťanské víře, přičemž výchova nekončí dosažením určitého věku. Má to platit o evangeliu, prožívání lásky mezi lidmi, o umělecké tvorbě a dokonce i o obyčejném každodenním životě. Hledání pravdy, krásy, spravedlnosti a štěstí podle komunity nikdy nekončí. A právě tak tomu je i s křesťanstvím: jde o dobrodružství života a nikoliv „přípravu“ na život. Je tím podobné hnutí Cursillo (Malý kurs), které má původ v třídenních víkendových kursech.
Comunione e Liberazione není militantní. Přišlo podobně jako hnutí Dílo Mariino – Fokoláre, celkem záhy i s mezináboženskou otevřeností. Giussani dosvědčuje naléhavou potřebu návratu k základům křesťanství. Mluví o nadšení pro křesťanskou skutečnost jako takovou v jejím původním významu. A říká: A možná právě to podnítilo neočekávané možnosti setkávání se s osobnostmi židovského, muslimského, budhistického, protestantského a pravoslavného světa, od Spojených států až po Rusko, a to na základě přijetí a uznání všeho pravdivého, krásného, dobrého a spravedlivého, jež se nachází v těch, kteří prožívají pocit sounáležitosti.
Hnutí mají tendenci oslavovat své zakladatele, tak jak tomu bylo i u zakladatelů řeholních společenství. Proto se oslavy sta let od Giussanova narození neomezí na říjen, ale probíhají již od letošního února. V chodu je proces vedoucí k jeho prohlášení za blahoslaveného. U některých komunit se však bohužel přihodí, že myšlenku na případné blahořečení či svatořečení zakladatele překazí zprávy o detailech jeho života.
Komunita Blahoslavenství (založená jako Komunita Lva z Judy a obětovaného Beránka) podněcující katolickou spiritualitu ze zdrojů judaismu, charismatické obnovy a mnišské (benediktinské) tradice víceméně vymazala svého zakladatele bratra Efraima (civilním jménem Gérard Croissant) z informací o sobě, když v listopadu 2011 zástupce Vatikánu oznámil, že zakladatel komunity, spáchal „zločiny proti morálnímu zákonu církve“ a dopustil se „vážných selhání“ v sexuálních záležitostech, zejména pokud jde o sestry v komunitě, a také nezletilou dívku. Efraim přísně vyžadoval poslušnost a bývalí členové hnutí si stěžovali, že tento přístup vedl k infantilní mentalitě členů. Francouzské Centrum proti mentálním manipulacím uvedlo tuto komunitu ve slovníku sekt. Podobně se jako sexuální predátor ukázal zakladatel komunity Světlo-Život (Archa) oblíbený autor současné křesťanské spirituality Jean Vanier.
Comunione e Liberazione bývá také občas obviňováno ze sektářských praktik. Jediný závažný známý případ je kauza kněze Maura Inzoliho spojeného s tímto hnutím, jehož papež Benedikt XVI. zbavil kněžství pro podezření, že sexuálně zneužil pět chlapců. Papež František ho do služby vrátil, aby ho opět převedl do laického stavu.
Hnutí bývá také obviňováno z těsného propojení s politikou, zejména v Itálii s tamní po porážce fašistického režimu nejvlivnější Křesťanskou demokracií až do jejího zániku po korupčním skandálu v roce 1994. Měla v ní neoficiálně své zástupce, kteří se obklopovali členy hnutí a znevýhodňovali ostatní.
Pokud se hnutí podaří zachovat zdrženlivý postoj k Giussanimu, může přispět ke kultivovanému způsobu prožívání víry a k přítomnosti křesťanského motivu v kultuře, aniž by to znamenalo nějakou cenzuru. Může být podnětem, pokud osvobození v komunitě nebude limitovanou svobodou pod dohledem instituce.
Původně publikováno v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2022/03/sto-let-od-narozeni-zakladatele-comunione-e-liberazione/, náhledový snímek zakladatele hnutí převzat z NI.
2024 ©