Dnes je to sto let ode dne, kdy se v Chrlicích (dnes součást Brna) narodil Felix Maria Davídek, který se významně podílel na životě římskokatolické církve v jejích utajených aktivitách za komunistického režimu.
Davídek byl jedním z tajně vysvěcených biskupů. Byla to jedna z reakcí na politiku režimu vůči církvi od února 1948. Její činnost byla postupně stále více omezována, významní představitelé odsuzováni v politických procesech k dlouholetému vězení a oficiální církevní činnost byla pod důkladnou kontrolou úřadů. Působit mohly jen církve a náboženské společnosti, které měly státní uznání, a k duchovenské činnosti v konkrétní funkci a na konkrétním místě byl potřebný státní souhlas. K jakýmkoli úkonům mimo stanovené místo, např. farnost, byl potřebný jednotlivý souhlas.
Souhlasy udělovali na úrovni tehdejších okresů a krajů tajemníci pro věci církevní, kteří také dohlíželi na činnost církví nejen z hlediska tehdy platných zákonů, ale i z hlediska stranické konfesní politiky. Když například farář pracoval s mládeží, což čistě právně vzato mohl, stávalo se, že tajemník rozhodl o odejmutí souhlasu a případném přeložení na jiné místo.
Protože byla obava, že oficiální církevní aktivita bude zcela pod kontrolou a ve službách režimu, přesouvaly se různé činnosti, vysluhování svátostí, vzdělávání, pastorační péče, vydávání knih a časopisů do utajené, „podzemní“ struktury. V římskokatolické církvi významnou roli hrají biskupové jako třetí a nejvyšší stupeň hierarchie, resp. služebného kněžství. Jsou organizátory aktivit a důležité je, že ordinují nové duchovní, jáhny a kněze a také další biskupy.
Podzemní biskupové se ocitali v určitém napětí s mnohasetletým principem, že pro jedno území, obvykle zvané diecéze, je jeden sídelní biskup, ordinář s plnou pravomocí. Může mít pomocného biskupa nebo při velké agendě i víc pomocných biskupů, ale ti jsou mu plně podřízeni. Tajní biskupové neměli jasně vymezené území a pro potřeby podzemní církve se jejich pravomoc překrývala s pravomocí řádně ustavených biskupů. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že většina biskupských stolců byla po značnou část období 1948–1989 neobsazena, částečně i proto, že řádní biskupové byli internováni a nebylo jim umožněno působit. Na místě biskupů byli víceméně režimem dosazení „kapitulní vikáři“.
Davídek pocházel z rodiny vystudovaného lékárníka, který se však věnoval spíše úřednické práci. Jeho matka byla učitelkou hudby. Byl mimořádně nadaným dítětem. Již ve čtyřech letech uměl hrát na klavír, k jeho dalším zájmům patřily vycházky do přírody a četba. Zajímal se o přírodní vědy a o medicínu. Rozhodl se však pro studium teologie. Studoval ji na brněnském diecézním bohosloveckém učilišti v letech 1940–1945, kdy české vysoké školy byly uzavřeny.
Dne 29. července 1945 byl vysvěcen na kněze svým pozdějším spoluvězněm biskupem Stanislavem Zelou. Pomýšlel na misijní činnost a vzdělával se v oborech, které mohl potřebovat: medicíně, psychologii, přírodních vědách a filozofii. Roku 1948 získal doktorát na filozofické fakultě v oboru psychologie.
V Horním Štěpánově, kde působil jako farář, založil Davídek Atheneum, studium pro dospívající mládež, chápané jako příprava na externí maturitu na gymnáziu a na studium teologie. Ve spolupráci s olomouckou komunitou dominikánů založil tajnou katolickou univerzitu. V té době měl absolvovánu rovněž lékařskou fakultu, ale vzhledem k politické situaci nemohl složit závěrečné zkoušky. Pro svou neoficiální lékařskou činnost se dostal do sporu se svým církevním představeným, Karlem Skoupým.
V dubnu 1950 byl společně se dvěma svými studenty zatčen a byl odsouzen za založení soukromé školy Atheneum, výchovu k nepřátelskému smýšlení proti lidově demokratickému zřízení, ukrývání vysílací stanice, neodborné léčení osob, nedovolené získání potvrzení k doktorátu a pokus o útěk do zahraničí k 24 letům vězení, propadnutí majetku, pokutě 10 000 korun a ztrátě občanských práv na 10 let.
Byl umístěn v různých věznicích. Podle svědectví spoluvězňů se choval ve vězení mimořádně statečně, organizoval ve vězení tajné přednášky uvězněných univerzitních profesorů a kněží. Nahrazoval spoluvězňům lékařskou a psychologickou pomoc. S ostatními duchovními diskutoval o formě života církve a vzdělávání, kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru 1964 byl po čtrnáctiletém vězení propuštěn.
Ve druhé polovině šedesátých let navázal na své zkušenosti s katolickou univerzitou a se svými spolupracovníky vytvořil systém studia, jež bylo tvořeno pravidelnými večerními, nočními a víkendovými semináři. Setkání se konala mimo jiné v Brně, Kobeřicích u Brna, Praze a na Slovensku v Košicích, Prešově, Popradě a Spišské Nové Vsi.
Semináře byly zaměřeny na religionistiku, teorii řízení, teorii evoluce, antropologii, dogmatiku, morální a pastorální teologii, řeholní život, exegezi. Davídek se brzy dostal k dílu francouzského paleontologa a teologa Pierra Teilharda de Chardin a v době, kdy to zdaleka nebylo běžné a v církvi respektované, spojoval věrouku s evolučním pojetím přírody a člověka.
Jeho významným počinem bylo vytvoření uskupení pod řeckým názvem Koinótés (Společenství). Mělo být církevním organismem schopným života v omezeních, která před církev stavěl komunistický režim. V tomto prostředí se rovněž připravovali a byli ordinováni kandidáti kněžství. Kněze světili biskupové v tehdejší Německé demokratické republice, kde dohled na činnost církví nebyl tak přísný. Později se však Davídek rozhodl pro vysvěcení tajných českých a slovenských biskupů.
Kontaktem se zahraničím se podařilo získat biskupská svěcení, na počátku této linie bývají uváděni Stanislav Krátký a Jan Blaha. Geneaologie linií těchto a četných dalších tajných biskupů je zpracována rozdílně v publikacích Petra Fialy a Jiřího Hanuše Skrytá církev (Brno: CDK, 1999) a Ondřeje Lišky: Církev v podzemí (Tišnov: Sursum, 1999). Sám Davídek dostal biskupské svěcení 29. října 1967 od Jana Blahy. Od té doby budoval paralelní církevní strukturu. Měl podle dostupných informací vysvětit větší množství biskupů, část z nich s podmínkou, že budou vykonávat své pravomoci jen ve vězení a pokud normální aktivita církve bude zcela znemožněna. V té době však již bylo biskupské svěcení podmíněno jmenováním ze strany papeže a biskupská konsekrace bez papežského rozhodnutí vedla k exkomunikaci světitele i svěceného. V prostředí tajné církve vládlo přesvědčení, že papež Pavel VI. to umožnil poskytnutím tzv. mexických fakult pro československé území. Tak se nazývaly podle podobných opatření v době konfliktu římskokatolické církve se státem v Mexiku v létech 1926–1929. Tato informace byla vzhledem k poměrům předávána pouze ústně, a proto byla zpochybňována.
Za dobu svého biskupského působení Davídek připravil a vysvětil sedmdesát kněží, nejen celibátních podle pravidel římskokatolické církve, ale i ženatých. Na synodu Koinótés v Kobeřicích 25. prosince 1970 prosadil Davídek kněžské svěcení žen, které římskokatolická církev zásadně odmítá. Tři z jím vysvěcených biskupů však zpochybnili jeho právo svolat sněm a jeho rozhodnutí světit na kněze i ženy. Davídek je suspendoval pro porušení přísahy. Skupina tehdy odmítající ordinaci žen se od Koinotés oddělila a působila do konce komunistického režimu (a v jistém smyslu i nadále) nezávisle. Za mluvčího této skupiny lze pokládat biskupa Fridolína Zahradníka. Z tehdy vysvěcených žen se dodnes ke své službě hlásí Ludmila Javorová (*1932). Tyto své zkušenosti shrnula v knize rozhovorů, které s ní vedl Zdeněk Jančařík pod názvem Ty jsi kněz navěky (Praha: Portál, 2020).
Od počátku 80. let se zhoršovaly Davídkovy zdravotní potíže způsobené dlouholetým vězněním a zraněními po autonehodě z roku 1972. V této době se také natrvalo nastěhoval do rodného domu v Chrlicích. V prosinci 1983 utrpěl po pádu ze schodů těžké poranění hlavy a od té doby až do smrti byl víceméně upoután na lůžko. 16. srpna 1988 zemřel v brněnské nemocnici na Žlutém kopci při operaci na srdeční slabost. Pohřben byl na hřbitově v Brně-Tuřanech.
Po změně poměrů na přelomu let 1989 a 1990 vznikl svobodný prostor pro dosud utajené aktivity římskokatolické církve a případně jiných církví a náboženských společenství. V Davídkově církvi však vzniklo napětí mezi dosavadními podzemními strukturami a vedením, které přešlo z minulého režimu a pozvolna bylo doplňováno o nové sídelní biskupy. Veřejně byly vysloveny pochybnosti nejen o oprávněnosti, ale i platnosti udělených kněžských a biskupských svěcení.
Pro kněze z okruhu Koinotés a podobných skupin se obvykle řešení našlo. Nejčastěji nové vysvěcení sub conditione, tedy svěcení udělené pro případ, že dříve platně ke svěcení nedošlo. Ženatí kněží byli zařazeni do struktury řeckokatolické církve, která v rámci katolického celku má ženaté duchovenstvo. Zároveň někteří tito kněží dostali oprávnění předsedat slavení liturgie i podle západního obřadu. Naproti tomu všichni, o kterých bylo známo, že vystupovali jako biskupové, byli předvoláni na biskupství podle místa bydliště a bylo jim sděleno jako rozhodnutí Svatého stolce, že nesmí vykonávat žádné biskupské úkony. Někteří zůstali v soukromí se skupinami kněží a laických členů církve, které je následovaly, jiní, například již zmíněný Stanislav Krátký, v dalších letech sloužili veřejně jako kněží.
Dodnes existují komunity, které pokračují ve zkušenosti podzemní církve, ale snaží se zůstávat i v současné oficiální římskokatolické struktuře. Mají za to, že kněžská služba, která se nevyděluje způsobem mluvy, odíváním a stylem života od ostatních členů církve, je na místě i ve svobodných poměrech. Navazují na francouzské hnutí dělnických kněží z doby po 2. světové válce. Kněží, kteří působí pouze v těchto komunitách a nikoli oficiálně, obvykle své kněžství ani dnes v širším okruhu lidí nezveřejňují. Přejí si pro své společenství a okolí být autoritou ne pro svou příslušnost ke kléru, ale pro svou službu samotnou.
Sepsáno s použitím hesla Felix Maria Davídek na Wikipedii, zde.
Náhledový obrázek se dvěma fotografiemi Felixe M. Davídka zde zdroje zde.
Původně https://info.dingir.cz/2021/01/sto-let-od-narozeni-felixe-m-davidka/.
2024 © 