Staronově o partnerské etice

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 18. 6. 2016 v kategorii Duch a současnost, přečteno: 750×
dingir-2-2016-n.jpg

   Křesťanské církve v posledních desetiletích čelí výzvě reformovat partnerskou etiku, kterou předkládají v kázáních, katechezi a některé i v oficiálních dokumentech. Po staletí převažující pojetí dešifrovali nejprve humanitní odborníci (antropologové, sociologové, psychologové) jako nehumánní, autoritativní a represivní. V návaznosti na to pak někteří teologové ukazují, že v pramenech víry především v Bibli je jedna rovina, jíž je převzatý, i jinde v mimobiblickém světě uplatňovaný patriarchální model společnosti. Pečlivé biblické studium podle jejich přesvědčení dovede vyhmátnout jako hlubší rovinu  emancipační, osvobodivé a uzdravující poselství jako vlastní biblickou zvěst.

   V křesťanských církvích se kolem tohoto tématu vedou diskuse. Historické větve reformačního křesťanství, též anglikánské společenství a starokatolické církve nezaujímají dosud jednotné stanovisko. Církve Severní Ameriky, západní Evropy, případně Austrálie často respektují nové manželství, když dosavadní selhalo, i když pochopitelně poskytují duchovní asistenci spojenou s odbornou péčí manželským párům a rodinám v krizi. Respektují dvojice žijící v civilních svazcích i dvojice nesezdané. Jsou ochotny žehnat na společnou cestu životem dvojicím stejného pohlaví a přijímají do církevní služby osoby, které se hlásí k alternativní orientaci. Pověřují k duchovní službě rovněž ženy.

   Církve střední a východní Evropy africké křesťanské církve spolu s latinskoamerickým křesťanstvím zaujímají konzervativnější postoje, a např. ve světovém společenství 36 lokálních anglikánských církví na tomto základě hrozí rozkol. Biskupové těchto církví se sice scházejí na Lambethské konferenci (svolávané obvykle jednou za 10 let anglickým primasem), ale nejsou už schopny společně slavit eucharistii (večeři Páně). 

   V římskokatolické církvi jsou názory, třebaže ne tak radikálně odlišné geograficky rozloženy podobně. První pokus o obnovu partnerské etiky v jednom jejím dílčím aspektu se v tomto společenství odehrál při přípravě encykliky papeže Pavla VI. Humanae vitae z r. 1968(s podtitulem O správném řádu sdělování lidského života). Uvádí se, že tým teologů, lékařů a odborníků z věd o člověku navrhl oslabit dosavadní represivní normu. Papež se však nakonec rozhodl na hlas poradců nedat a potvrdil dosavadní praxi (úplný zákaz antikoncepce jako těžce hříšné kromě málo spolehlivé Ogin - Knausovy metody plodných a neplodných dnů).

   S příchodem papeže Františka r. 2013 se spojovaly velké naděje. Humánní a evangelní styl jeho služby posunul různé tradiční otázky. Nepřipisuje rozhodující význam doktrinálním tezím a rozsudkům. Připouští, že mýlit se může i dobrý křesťan. Dosud se spíše předpokládalo vědomé a tvrdošíjné popírání poznané pravdy. Posun nastal v hodnocení humanitárních a sociálních otázek. Papež se vytrvale zastává lidí bez domova včetně přistěhovalců, lidí bez práce a řádného příjmu. Navštěvuje je jako jejich přítel. Často veřejně napomíná kardinály a pracovníky vatikánských úřadů, aby nevedli rozmařilý a pohodlný život a sám ji v tom jde prakticky příkladem.

   Očekával se posun i v partnerské etice, mimo jiné i ochota naslouchat interpretacím jiných křesťanských církví. Příprava na shrnující dokument o rodině byla zahájena dotazníkem, který mohli laičtí členové církve vyplňovat ve všech zemích, kde tato země působí. Další etapu představovala zasedání biskupské synody. To je orgán, do nějž každá statutární biskupská konference vysílá jednoho biskupa. Pléna zasedala na podzim let 2014 a 2015. Většina biskupů se klonila k docela radikální reformě, nebyla to však většina kvalifikovaná, tedy dvoutřetinová, jak to synodální řád vyžaduje. Papež bezprecedentně rozhodl, aby byla zveřejněna diskuse a průběh hlasování, aby konzervativní menšina nemoha klamat.

   Zhruba půl roku po dosavadních synodách vydávají papežové dokumenty, ve kterých vlastním způsobem shrnují látku, o níž biskupové debatovali. Do Jana Pavla II. byla diskuse formální a dokumenty byly předem hotovy a schvalovaly se formálně. Až papež František, a možná již Benedikt, umožnili autentickou diskusi. Konzervativní frakce nebyla umlčena a papež připustil otevřenou opozici. Někteří preláti dokonce naznačovali možnost církevního rozkolu, pokud se nepotvrdí dosavadní nauka a praxe.

   Výsledkem je dokument Amoris laetitia (Radost lásky, přičemž latinské slovo amor není k nalezení v latinském znění Bible, kde je pro lásku vždy slovo caritas). V postsynodální exhortace o rodině se výslovně míní láska partnerská, jež má pro křesťana v aspektech tělesných i duševních a duchovních být radostí.

   V rozsáhlém dokumentu je jako vždy velmi dlouze rozepisováno, co je k tématu v Bibli, co učili dosavadní papežové a jejich poradní sbory. Mnoho dalších myšlenek bylo očekáváno a nevzbuzují velký odpor. Jde zejména o popis dramatické situace mnoha dnešních rodin, jako je nedobrovolná chudoba, až bída, zneužívání, vystavení rodin násilným vnějším vlivům.

   Pokud jde o rozvedené, civilně znovu sezdané, uplatňuje se metoda mnoha komentátory pokládaná za nepoctivou, totiž tvrdá veřejně vyhlášená norma a znatelně měkčí soukromě uplatňovaná praxe, např. pastorační. Tato praxe ponechává v člověku strach z přísného, až diktátorského patriarchálního božstva a dává mu šanci zbavit se strachu díky laskavému jednání církve, jejíž autority jakoby členům církve říkaly: není třeba to brát tak vážně, jak to bylo řečeno. A samozřejmě církev si ponechává monopol na to zbavit člověka případné (pokud ještě je někdo, koho přepadne) hrůzy z věčného zavržení, což ji dává moc silnější než divize tanků, je to moc nad svědomím stamilionů lidí.

   Za nepoctivé, ba za (nepřímé) nabádání ke lži se pokládá nedávné papežovo opatření, v exhortaci potvrzené, že se má u manželství, která selhala benevolentněji posuzovat možnost jejich neplatnosti od samého počátku. V pochybnosti ohledně úmyslu se už nemusí stranit zachování svazku a může se předpokládat úmysl vadný nebo jeho úplná absence, není-li dokázán opak. Při posuzování plné tělesné a duševní způsobilosti ke sňatku lze přihlédnout k námitkám proti svazku, které vysloví jedna ze stran, aniž by se to skutečně prověřovalo.

   Ohledně znovu sezdaných po rozpadu platného církevního manželství bylo kvitováno s potěšením, že se na lidi v takovém svazku nemá hledět, jako na exkomunikované. Z toho se dá vyčíst ochota pozvat je ke stolu Páně, což bylo dosud prakticky nemožné. Je to však vždy na individuálním posouzení církevních autorit a nesmí to vzbudit pohoršení. Soužití dvou osob stejného pohlaví není podle dokumentu ani vzdálenou analogií manželství, a ohledně těchto členů církve se nedočteme nic, co by už nebylo řečeno dříve, totiž že je třeba se varovat nespravedlivé (!) diskriminace (je spravedlivá diskriminace na místě?) a že je třeba k nim přistupovat s jemností a respektem, a pomáhat jim v naplnění Boží vůle.

   Exhortace (povzbuzení) o radosti příliš nepovzbuzuje, spíše nevěrohodní hodnostáři nakládají břemena, která sami nenesou. Exhortace je proto spíše smutná. Otevírá znovu otázku reformovatelnosti mohutnho centralizovaného náboženského útvaru o miliardě členů.

(Můj příspěvek v rubrice Události ve čtvrtletníku Dingir, č. 2/2016. Tematický blok tohoto čísla je věnován konspiračním teoriím. Mám tam článek o konspiračních fantaziích spojovaných se svobodným zednářstvím. Na adrese http://dingir.cz najdete přehled a ukázky článků z nového čísla i seznam knihkupectví, ve kterých se Dingir prodává. Časopis jde z tiskárny v úterý 21. 6. 2016. Úvodní foto: titulní stránka nového Dingiru převzatá z uvedeného webu.)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a osm