Nepatřím k těm, kdo naříkají nad jakýmkoli lidským zásahem do přírodních dějů. Nemyslím, že by bylo chybou využít část půdy na stavby. Nemyslím, že by bylo třeba chránit zeleň za cenu, že lidé nebudou mít přiměřené bydlení a že budou mít špatně dostupné služby potřebné k běhu života. Nemyslím si, že by stará zástavba byla vždy lepší než nová. Nemyslím si, že kostelní věž organicky doplňuje krajinu, zatímco moderní výšková stavba hyzdí horizont.
Dnes (a už mnohokrát předtím) mne však rozzlobil zásah do přírody. Když jsem vycházel brzy odpoledne z domu, s potěšením jsem se zahleděl na trávník vedle domu, který připomínal kousek louky. Oko těšila rozmanitost tvarů listů a barev květů (pestřejší ovšem v březnu a dubnu). Některé rostliny přečnívaly.
Při návratu večer, ale ještě za světla zbyla z louky jednolitá zelená plocha, klasický městský trávník někdy svým stylem spojovaný s Anglií. Všechny lodyhy, stvoly a stébla, jakož i listy sahají do stejné výše. Uklidňující, ještě pořád jarně svěží zeleň, ale jinak nuda.
Na trávníky u domů a v městských parcích ve víceméně pravidelných intervalech nastupují sekačky a nemilosrdně utínají květy a klasy travin, vše přečnívající a zajímavé, rozmanité a obohacující. Vzhled tohoto vykrojeného kousku přírody se zkázňuje a umravňuje. Rozhodně se proto najde deset různých důvodů.
Přírodě zakomponované do prostředí lidských výtvorů, přizpůsobené člověku, zkrocené ve své původní divokosti, se říká kulturní krajina. S ní jsme spřáteleni a sotva bychom obstáli v její původní podobě, jíž by v našich zeměpisných délkách a šířkách pravděpodobně tvořil prales.
Evropskou kulturní krajinu oceňujeme v kontrastu s Amerikou, kde často jen kousek za městem začíná divočina. Jen malé části krajiny jsou upravené a zpřístupněné. Je to dáno tím, že původní obyvatelstvo zejména severní Ameriky nemělo tendenci krajinu ovlivňovat a nevytvářelo městský typ kultury. Potomci Evropanů s jejich aktivním, budovatelským přístupem jsou tam historicky krátkou dobu ve srovnání s předky některých evropských národů, již po více, než dvě tisíciletí aktivně krajinu spoluutvářeli.
Jenže posečený, zarovnaný trávník, který by klidně mohl klidně být nahrazen nataženým umělohmotným zeleným kobercem, to je spíš nekulturní krajina. Takto znásilněná příroda odpovídá šedi industriálního prostředí. Je to ztělesněný mrtvý racionalismus moderní civilizace, bez vkusu, bez citu.
Jednolité zelené a také hnědé a šedé horizontální plochy proložené šedými plochami vertikálními, které zpestřují jen okna nutná pro standardní bydlení nebo pro práci, to je svět, ve kterém je našim údělem žít.
A tento vztah ke krajině, k našemu vlastnímu životnímu prostředí je nakonec jen obrazem toho, co děláme s lidmi, respektive co děláme sami se sebou. Moderní společnost znamená vše řídit chladnou racionalitou, mrtvým myšlením. Znamená to diktát stejnosti. Od všech se očekává stejná tržní mentalita, stejné údajně hygienické zvyky, stejný styl odívání (dress code), stejné prefabrikované stravování, stejné nicneříkající společenské fráze.
Nemáme být pestrou loukou, nýbrž umravněným trávníkem. Sekačky represe a sekačky služebných médií startují pravidelně, aby vše přečnívající utnuly, aby zamaskovaly druhovou a individuální odlišnost. Setkávám se s tím i v akademické sféře. Na pracovišti, které jsem ještě před pár lety vedl, kdosi jednou zorganizoval team building pro členy katedry povinný, a mne postavil před hotovou věc. Mohl jsem na to reagovat jediným způsobem. Důrazně jsem všem kolegům oznámil, že akce je dobrovolná, že já se jí nezúčastním a že ctností akademika je jedinečnost, odlišnost a individualita.
Zarovnaná společnost bez rozdílů, se smazanou jedinečností nezastupitelných osob, společnost, ve které jsou popotahováni ti, kdo nedorostli a osekáváni ti, kdo přečnívají, to se tradičně spojuje s totalitním systémem. Připomíná se příslovečná šeď a zeleň, uniformita bytů a obchodů, pro tehdejší panelová sídliště kdosi zavedl označení králíkárny.
Při jedné z návštěv východního Berlína někdy na začátku osmdesátých let jsem jel S-Bahnem v části trati, kde okna hleděla přes berlínskou zeď přímo do západoberlínské ulice. Překvapilo mne, že tam vidím stejné králíkárny, stejně nudnou masovou zástavbu jako v komunistické Praze.
Přece jen jsem však na začátku devadesátých let doufal v rozvoj individuality, jedinečnosti, odlišnosti, pestré plurality, doufal jsem, že bude oceňován nezastupitelný osobní přínos každého jednotlivce.
Ukázalo se však, že příčinou zarovnávání a osekávání nebyl totalitní režim či jeho unavená diktátorská podoba v trapném a ubohém závěru jeho historické cesty. Despotický režim byl spíše projevem, než příčinou. Byl projevem mrtvého myšlení, projevem manipulativní racionality. Ta měla dvě praktické aplikace: pozdní kapitalismus a karikaturu socialismu. Dvě podoby, jak se ukázalo podobnější, než bychom mysleli.
Toužím po pestrobarevné, neukázněné louce i v sociálním a kulturním životě. Souvisí to se svobodou, s respektem k jedinečnosti každého člověka, tedy s liberálními hodnotami. Přemýšlím, za jakých okolností se takový přístup k životu uplatní, když vládnoucí neoliberalismus prosazuje nejen na trávnících, ale i v kultuře a životním stylu pravý opak. Neoliberalismus v praxi, tedy tržní systém bez přívlastků se velmi dobře snese s diktaturou jedné strany, jak ukazuje především současná komunistická Čína. Neoliberalismus hlasitě volá po omezení lidských práv, či takzvaného humanrightismu.
Uniformní stejnost se prosazuje, víme, že i krvavým násilím (Norsko, 2011), bojuje se proti multikulturalismu, ekologismu, feminismu a homosexualismu. Z těchto způsobů prosazování odlišnosti si obhájci racionální, umravněné, ukázněné a jednobarevné společnosti udělali mantry, stále je opakují, častěji než sami obhájci pestrého světa. Křičí o rozvratu, o výprodeji tradičních hodnot, o absenci autority.
Kéž by se obhajoby pestré sociální louky ujali ti, kdo touží po emancipaci dosud utištěných společenských vrstev, ti, kterým jde o sociální a ekonomickou demokratizaci. Bude-li člověk prakticky plnohodnotným, rovnocenným a nezastupitelným pracovníkem, tak jako už teoreticky je jedinečným občanem, dojdou snad i liberální hodnoty k plnému uplatnění.
(Původne v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz 2 června 2014)