V souvislosti s debatou o údajném konci sekularizace a nastávající resakralizaci společnosti se uvádí, že se přinejmenším v euroatlantické civilizaci neobnovuje tolik náboženství v podobě opouštěné v přechozích desetiletích. Sleduje se spíše vznik nebo rozvoj nových podob duchovního života. Zmiňuje se např. víra bez náboženské příslušnosti nebo spiritualita s volnou vazbou na konkrétní náboženské směry. Zvažuje se též role psychotropních látek v této souvislosti.
Formulace problému
Religionistika se nemusí zabývat jen tím, co je náboženstvím ve smyslu křesťanstvím recipovaného pojmu „religio“[1]. Nemusí jít o ucelený systém, který má svou „bibli“, svou „církev“, svá „dogmata“ či svůj „klérus“ V tomto smyslu by jejím tématem mohla být i spiritualita.
Budeme zde sledovat osudy kritiky náboženství na literatuře, která ji vyjadřuje, a na statisticky zpracovaných údajích o vztahu české populace k náboženství. Vytipujeme v primární literatuře přítomná svědectví o osobní orientaci, již nelze charakterizovat jako tradičně náboženskou, ale zároveň vykazuje některé rysy náboženství příbuzné. Ukážeme spojitost této orientace s užíváním psychotropních přírodních nebo syntetických substancí. V závěru se dotkneme spíše filozofického tématu svobody při vlivu psychedelik na chemismus mozku.
Filozofická kritika náboženství a kritika nenáboženských koncepcí
Pro pozdní novověk je charakteristické, že náboženské výklady světa se charakterizují jako ideologie ve smyslu „falešného vědomí“. Kritika náboženství, ať v podobě marxistického sociálního ateismu, nebo v podobě dnes v západní civilizaci vlivného scientismu se stala mezi vzdělanci téměř povinností. Přitom však nová vlna skepse a kritiky (především Michel Foucault[2], Jean-François Lyotard[3] nebo Paul K. Feyerabend[4]) zahrnuje všechny velké příběhy s ohledem na jejich imperiální nároky, náboženské i nenáboženské.
V nekončícím boji jistot a jejich skeptického popřeni, skepse a jejího odhalení jako nové ideologie se znovu vynořuje člověk jako bytost relativizující i relativitu, a pochybující o pochybnosti. Vystoupil znovu jako bytost tázající se a otevřená, bytost, která nikdy není plně sama sebou a přibližuje se k sobě tím, že se překračuje, totiž, že překračuje veškeré osudové či přírodní determinace. Znovu se odvažuje ptát se na transcendenci. Někteří odpovídají na kritiku náboženství a kritiku nenáboženských koncepcí možnými alternativními životními orientacemi překračujícími tento spor.
Sekularizační trendy a odklon od nich v hromadných datech
Kritika náboženství, jakož ani obrat tohoto trendu se neprojevují jen v intelektuálních interpretacích, ale i v tvrdých datech. U českých obyvatel v různých ukazatelích (klesající počty členů náboženských společností, ztráta důvěry k nim ze strany veřejnosti) se vývoj postojů jeví jako souběžný s postoji vyjadřovanými ve filozofické rozpravě.
Data ze sčítání lidu v létech 1991, 2001 a 2011 můžeme shrnout jako strmý propad počtu stoupenců pojmenovaných, deklarovaných náboženských příslušností, především větších křesťanských církví, spíše než menších uskupení alternativních k náboženskému mainstreamu. Byl to propad z 81 % r. 1950 na současných přibližně 14 % obyvatel hlásících se k jakémukoli pojmenovanému náboženskému směru.
Počet respondentů, kteří o sobě v létech 1991 a 2001 uvedli, že jsou bez vyznání, za první desetiletí stoupl zaokrouhleně ze 40 na 60 % populace. V roce 2011 je však překvapivě počet lidí uvádějících, že jsou bez náboženské víry, výrazně nižší než o deset a dvacet let dříve.[5]
Zatímco počet lidí hlásících se k jakékoli konkrétně pojmenované příslušnosti se propadl na méně než poloviční stav, příslušnost k menším uskupením vykázala násobný růst. Je víc i věřících nehlásících se k žádné náboženské společnosti či konkrétně pojmenovanému směru (7 % v populace[6]).
Spirituální postoje mimo obvyklý náboženský rámec
I mimo meze náboženských společenství, jejich případných normativních textů, doktrín, rituálů a autorit, lze mluvit o spiritualitě. Tedy duchovní život, kognitivní procesy a emoce obrácené ke skutečnosti míněné jako transcendentní.
Spiritualitu jakožto souhrn škol duchovního života v římskokatolické církvi zde pouze okrajově zmiňujeme jako původ názvu. Tam je spiritualita duchovním životem uvnitř náboženství.[7] Diskutuje se, je-li možná spiritualita bez myslitelného náboženského instrumentária, tedy spiritualita bez explicitní vazby na náboženskou příslušnost a počítající spíše s filozoficky formulovanou transcendencí. Zde bude zřejmě třeba počítat se sebeidentifikací lidí žijících tímto způsobem.
Jako příklad postojů, které pro své vyjádření náboženské výrazivo nepotřebují, může být uveden Erich Fromm (1900-1980), který se hlásil k inspiraci u Marxe a Freuda. Výslovně se distancoval od náboženství, a přece se charakterizuje, např. v knihách Umění milovat (zejm. v její kapitole Láska k bohu)[8] a Budete jako bohové[9] jako nenáboženský (resp. neteistický) mystik.
Autor, který radikálně rozleptal pokusy racionálně obhájit teismus, zejména ve své knize Útěcha z ontologie[10], tedy Zbyněk Fišer (alias Egon Bondy, 1930-2007), v pozdějším textu Juliiny otázky[11]připouští prožitky a postoje, které sice nepotřebují náboženskou terminologii a mohou být vyjádřeny bez ní, ale byly zřejmě zdrojem náboženství.
Setkáváme se rovněž se spiritualizovanou psychologií. Když tento obor překonal redukci psýché na chování či mozkové pochody a vrátil se ke zkoumání nitra, směřuje k člověku jako komplexní bytosti duchovní, duševní a tělesné zároveň.
Carl Gustav Jung (1875-1961) kromě spisů psaných s lékařskou zdrženlivostí psal texty, v nichž psychologii spojil s gnostickou interpretací skutečnosti.[12] Jeho spisem, vyjadřujícím imaginativní zkušenosti z let 1913-1916 je Červená kniha.[13] Obsahuje nejen texty, ale i nákresy vyjadřující jeho imaginace. Zde si Jung neklade omezení jako ve svých odborných textech a nabízí obrazy příbuzné náboženství a filozofii.
Italský psycholog Roberto Assagioli (1888-1974) se již názvem své metody psychosyntéza distancuje od redukcionistické psychoanalýzy. V posledním roce svého života shrnul svou metodu takto: Naším zájmem je syntéza všech oblastí osobnosti. To znamená, že psychosyntéza je komplexní, globální a inkluzivní. Není proti psychoanalýze ani proti behaviorálnímu přístupu, avšak trvá na tom, že veškerá potřeba smyslu, vyšších hodnot, duchovního života, je stejně reálná, jako biologické nebo sociální potřeby.[14]
Nová spiritualita a psychedelické látky
Australský autor Nevill Drury (1947-2013) představuje spíše narativně než analyticky novou spiritualitu, její myšlenky a praxi ve své publikaci Nové horizonty.[15] Integruje do svých intepretací mystiku různých kultur, západních či východních. Nabízí příběhy postav spojovaných s hnutím Nového věku a s transpersonální psychologií. Často jde o osoby, u kterých se prožitky interpretované jako mystické spojují s vlivem vědomě a programově užívaných psychotropních látek.
Psychologie, která přijala označení transpersonální, již názvem potvrzuje člověka v jeho personalitě, tedy pobývání za hranicí biologické a sociální determinace, ale zároveň osobu vztahuje k něčemu, co ji přesahuje, k transcendenci. Přitom jde nadále o psychologii a psychoterapii, nikoli o explicitní náboženství. Významnou roli sehrál americký psychiatr českého původu Stanislav Grof (*1931).
U Grofa můžeme sledovat v jeho (do češtiny překládaných) publikacích vývoj od raných spíše lékařských textů, kde spirituální či mystické prožitky mají pozici spíše látky zkoumané, pokud možno nepředpojatě, popisně a komparativně[16] k pozdějším a současným textům, v nichž odložil badatelskou opatrnost a oddaně se hlásí transcendenci (aniž by se výslovně přiklonil k některému náboženskému směru). Podrobně dokumentuje referované mystické prožitky s konkrétními psychoaktivními přírodními či syntetickými látkami, po jejichž požití v přesně dokumentovaném množství k těmto stavům podle sdělení zkoumaných osob došlo.[17]
Významnou terapeutickou autoritou ve volné vazbě na novou spiritualitu je americký autor Thomas Moore (*1940). S pevnou konfesní příslušností se, mimo jiné jako bývalý katolický řeholník, rozloučil, ve své psychoterapeutické praxi a populárních textech však se spirituálním rozměrem života nadále počítá. Sám své pojetí nazývá osobním náboženstvím nebo spiritualitou.
Moore nereferuje výslovně o jednom mohutném, přelomovém zážitku, který by se dal nazvat mystickým. V bohaté šíři svých aktivit a publikací zmiňuje i psychedelické látky a připisuje jim podpůrný a terapeutický potenciál. Jde mu o osobní výběr podnětů z různých náboženství. Zároveň se hlásí k sekularitě (jako plnému přijetí světa s jeho potěšením a kouzlem i jeho tragédiemi a nedokonalostmi), i když ne k sekularismu.[18]
Spiritualitu pěstovanou velkým okruhem čtenářů můžeme spojit s americkým, původem peruánským autorem Carlosem Castanedou (1925-1998). Jeho třináct na sebe navazujících knih mělo být vydáno v sedmnácti jazycích (včetně češtiny) ve více než osmi milionech výtisků. Obsahují popisy paranormálních a magických zážitků, psychologické techniky, experimenty s psychotropními rostlinami (například durman a peyotl) a cvičení magických gest – tensegrita. Měl převzít a pro současného příslušníka západní civilizace upravit praxi mexických Indiánů.[19]
Významné svědectví o mystické zkušenosti v důsledně sekulárním kontextu poskytuje americký filozofující neurovědec Sam Harris (* 1967). Ve své do češtiny přeložené knize Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení[20] referuje dramatický proměňující prožitek při aplikaci MDMA. Prožitku chemicky navozeného se vzdal a rozhodl se otestovat, lze-li k němu dospět i osobním úsilím. Vypůjčil si praxi od tibetských meditačních mistrů, prošel stovkami hodin meditační praxe včetně delšího pobytu zcela v osamění. Nakonec zažil podobnou zkušenost, řekněme, expanzi vědomí, jíž připisuje stejnou intenzitu.
Vazbu prožitků interpretovaných jako mystické s chemickým působením na mozek zkoumá v současnosti český badatel v oblasti medicíny a aplikované neurovědy prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D. se svými kolegy z Národního ústavu duševního zdraví. Referoval o tom v příspěvku Může řešení psychofyzického problému přispět k účinné léčbě? na sympóziu Psychedelika věda & spiritualita r. 2019.[21]
Vnitřní pochody jsou dostupné nepřímo, podle toho, jak o nich subjekt v experimentu referuje. Při Horáčkově projektu s psilocybinem se vnitřní pochody v době intoxikace zjišťovaly dotazníkem. Účastníci experimentu referují o spirituálních či mystických zážitcích. Myšlenkové obsahy byly bohatší, ustupoval význam ustálených vzorců smýšlení a chování, práce mysli byla flexibilnější a kreativnější. Zkušenost odezní, ale může mít vliv na následný vztah k hodnotám a na chování. V tom Horáček shledává i jejich terapeutický potenciál. Odpovídají tomu i měřitelné změny ve fungování, ba i struktuře mozku.
Spiritualita, psychedelika a svoboda
Modus vědomí, který Kamila Němečková ve svém publikovaném výběru z disertační práce o nenáboženské spiritualitě[22] popisuje jako intuitivní, poetický, nelokální, uchopující realitu vcelku a umožňující transcendentní přímé zažití skutečnosti na rozdíl od modu racionálního úsudku a snahy poznávané rozlišovat, analyzovat a klasifikovat, je třeba doplnit o další aspekt. Je jím svoboda.
Je-li spiritualita životem ducha, má co dělat se svobodou. Obsah pojmu svoboda není uchopitelný exaktním způsobem. Vnější, zejména politická svoboda je volný prostor pro jednání, absence fyzického donucení. Mohu činit vše, co mi zákon nezakazuje, zatímco stát může činit jen to, co mu zákon umožňuje (přikazuje, dovoluje).
Vnitřní svoboda však znamená, že člověk je skutečným autorem (nebo přinejmenším spoluautorem) svého životního příběhu, že svobodné jednání tvoří radikálně novou skutečnost a že je tvořivé. Při pohledu z vnějšku nelze nikdy vyloučit určující biologické a sociální faktory ani to, že člověk je produktem neosobních, resp. podosobních sil. Pouze nepřenosná vnitřní zkušenost potvrzuje jednotlivci, že je svobodný.
Spiritualita se tedy zdá být v rozporu s psychedelickými látkami. Jsou-li zkušenosti interpretované jako duchovní testovatelně spojeny s konkrétními dávkami konkrétních substancí[23], je prožitek výsledkem chemických změn.
Při různých i současných, i monistických interpretacích psychofyzického (Mind-Body) problému se počítá s fyzickým, nervovým, mozkovým, biologickým aspektem jakéhokoli stavu mysli. Tedy i stavy rozšířeného vědomí označené jako přelomové, mystické, transcendentní mají svůj mozkový, anatomicko-fyziologický obraz, který by mohl být postupně objevován. Otevřené zůstává, je-li jeden z aspektů určující.
Již zmíněný Sam Harris ukazuje, že kvalita psychedelické zkušenosti souvisí s vnitřním naladěním uživatele.[24] Tedy zřejmě jde o shody i rozdíly. Má-li se zachovat svoboda jednotlivce, bude zřejmě třeba pokládat stavy navozené psychedeliky spíše za pozvání na cestu prohloubeného poznání, případně jako doprovod, snad i pomoc na této cestě. O zkušenost spirituální ve vlastním smyslu pak zřejmě půjde spíše tehdy, kdy se jí člověk otevře vlastní prací na sobě.
(Původně určeno pro Dingir.)
[1] Denisa ČERVENKOVÁ: Jak se křesťanství stalo náboženstvím: recepce pojmu religio v Tertuliánově Apologetiku, Karolinum, Praha, 2012
[2] Michel FOUCAULT: Diskurs, autor, genealogie, tři studie, Praha: Svoboda, 1994
[3] Jean-François LYOTARD: O postmodernismu, Praha: Filosofie, 1993
[4] Paul K. FEYERABEND: Rozprava proti metodě, Praha: Aurora, 2001
[5] KOL.: Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu, Praha: Český statistický úřad, 2014 s. 36-38
[6] KOL.: Náboženská víra, s. 4
[7] Stefano DE FIORES: Slovník spirituality, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1999
[8] Erich FROMM: Umění milovat, Český klub, Praha, 2010
[9] Erich FROMM: Budete jako bohové: radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice, Lidové noviny, Praha, 1993
[10] Egon BONDY: Útěcha z ontologie: substanční a nesubstanční model v ontologii, DharmaGaia, Praha, 2007
[11] Egon BONDY: Juliiny otázky a další eseje, DharmaGaia, Praha, 2007
[12] Stephan A. HOELLER: C. G. Jung a gnóze: sedm promluv k zemřelým, Eminent, Praha, 2006
[13] Jung Carl Gustav: Červená kniha: Liber novus, Portál, Praha, 2010
[14] Susan KEEN: The Golden Mean of Roberto Assagioli, Psychology Today, citováno z hesla Roberto Assagioli, adresa https://en.wikipedia.org/wiki/Roberto_Assagioli, poslední modifikace 12.7.2016
[15] Nevill DRURY: Nové horizonty, Votobia, Olomouc, 1996, s. 55-66
[16] Stanislav GROF: Dobrodružství sebeobjevování, Gemma89, Praha, 1992
[17] Stanislav GROF: Kosmická hra: zkoumání hranic lidského vědomí, Perla, Praha, 2004
[18] Thomas MOORE: Osobní náboženství: průvodce na cestě rozvoje osobní spirituality v sekulárním světě, Emitos, Brno, 2014, s. 166
[19] Zuzana Marie KOSTIĆOVÁ: Castaneda's Mesoamerican inspiration: the Tonal/Nagual: the cardinal points and the birth of contemporary Toltec spirituality, Religio, roč. 27, č. 2 (2019), s. 247-268
[20] Sam HARRIS: Spiritualita bez náboženství: Probuzení, Praha: Dybbuk, 2017
[21] Jiří HORÁČEK: Může řešení psychofyzického problému přispět k účinné léčbě? příspěvek přednesený na sympóziu Velký psychedelický pátek – Psychedelika, spiritualita & věda pořádaném sítí Beyond Psychedelics dne 19.4.2019 v Pražské křižovatce, dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=2_nSYME9a7o
[22] Kamila NĚMEČKOVÁ: Kapitoly k nenáboženské spiritualitě, Carpe momentum, Praha, 2016,
[23] GROF: Dobrodružství
[24] Sam HARRIS: Can Psychedelics Help You Expand Your Mind? přednáška online https://www.youtube.com/watch?v=XOET9n8wnmo
2024 ©