Úmrtí jednoho katolického biskupa jistě není událost. Totiž není to událost o nic důležitější a o nic smutnější než konec života posledního a zcela obyčejného laika.
Smrt je vždy smutná, jakkoli je přirozeně dána, jakkoli se tento holý fakt omlouvá tím, že je třeba dát prostor novému životu. Vždy se totiž otevírá možnost, že jde o zmar, zkázu a krach. Když před několika dny zemřel ve věku 78 let polský biskup Henryk Hoser, můžeme mu jako každému přát, aby se jeho život uzavřel a naplnil a aby, nakolik je to možné, spočinul ve světle a v pokoji. A můžeme pokračovat v běžném chodu událostí.
Hoserovo působení ve vedení diecéze i po odchodu do emeritury nás může vést k úvaze, jaké pojetí církve a biskupské služby je v církvi preferováno. Svědčí o tom, které postavy papež a jeho aparát nechávají v nějaké podobě služby, pokud jim zdravotní stav, jako u Dominika Duky, umožňuje další plné působení a u Hosera veřejné vyjadřování stanovisek i v posledních letech.
Radikalita
Hoser nebyl jen ordinářem diecéze Varšava — Praga, což je zhruba polovina Varšavy na pravém břehu Visly. Působil jako kněz v době občanské války ve Rwandě, zapojil se tam tehdy na straně Hutuů do etnického konfliktu a připisuje se mu podíl na genocidě Tutsiů. To však nepřekáželo, aby ho polský papež po občanské válce jmenoval apoštolským vizitátorem právě Rwandy.
Po návratu do Evropy Hoser působil jako regionální představený Společnosti katolického apoštolátu ve Francii. V roce 2005 ocenil Jan Pavel II. jeho aktivity tím, že ho jmenoval arcibiskupem, aniž by mu svěřil do správy nějakou arcidiecézi. Nynější papež František Hosera jmenoval apoštolským vizitátorem v bosenské farnosti Međugorje, kolem které hoří v římské církvi spor ohledně údajných mariánských zjevení, která tam mají probíhat od roku 1981 dodnes.
Měl v zastoupení papeže v uplynulých třech letech podle vatikánského vyjádření „stabilně a trvale doprovázet farní společenství v međugorské farnosti a poutníky, kteří tam přijíždějí a vyžadují zvláštní pozornost.“
Hoser patřil ke skupině polských biskupů, kteří sepsali dokument, v němž odsoudili kromě umělého oplodnění a interrupce také eutanazii a antikoncepci, která prý otvírá cestu k nevěře a všeobecnému mravnímu úpadku.
Odmítavě se vyslovil k hnutí MeToo. Sexuální obtěžování žen mělo podle něj být vyvoláno používáním antikoncepce. Homosexuální partnerství označoval za degradaci člověka. Zvláštní pozornost si zasloužil tvrzením, že ženy nemají právo ukončit těhotenství ani v případě znásilnění, tělo prý takové oplodnění málokdy přijímá.
Když se v Polsku rozproudila vlna demonstrací proti rozhodnutí zmanipulovaného ústavního soudu ztěžujícímu přístup k interrupci, mluvil o účastnicích protestů jako o dezorientovaných ženách.
Prezidenta Bronisława Komorowského z Občanské platformy (v období 2010—2015) za podporu umělého oplodnění exkomunikoval, tedy vyloučil ze svátostného společenství církve, z možnosti přijímat svátosti.
Hoser — Duka — František
V českém prostředí se nabízí porovnat Hosera s Dominikem Dukou. Duka je však na rozdíl od Hosera se svým ultrakonzervativním pojetím v rozporu s ostatními biskupy České biskupské konference a se směrodatnými osobnostmi své církve. Hoser totiž kromě možného podílu na rwandské genocidě vlastně zastával jen standardní stanoviska římskokatolické církve a shodne se v nich i s papežem Františkem.
František sice k některým kontroverzním tématům mlčí nebo se vyjadřuje mlhavě, ale sotva by mohl podpořit homosexuální partnerství, interrupci nebo jinou antikoncepci, než je povolená Ogino-Knausova metoda plodných a neplodných dnů.
Papež hned v prvním roce svého působení, tedy v roce 2013, vzbudil značnou pozornost a očekávání, když novinářům odpověděl na otázku o vztahu k homosexualitě slovy „Pokud je někdo gay a hledá Boha a dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“ Letos ale vzal bez námitek na vědomí dokument, jímž Kongregace pro nauku víry zakázala obřady žehnání párům stejného pohlaví na společnou cestu životem.
Duka nás udivuje volební podporou politiků kandidujících za extremistická politická uskupení. Zdálo by se nám, že to není možné. Že církev, ke které se hlásili nebo hlásí kněží jako Tomáš Halík, Tomáš Petříček, Jan Rybář nebo třeba Zbygniew Czendlik a další její členové jako Daniel Soukup nebo Lukáš Senft, ve které má původ renesanční humanismus nebo třeba protikapitalistická sociální nauka, nemohou vést lidé jako Hoser nebo Duka.
Bohužel náboženství je lidskou záležitostí. Je lidské, až příliš lidské. Vedle ušlechtilé etiky, hluboké mystiky, výšin literatury, hudby a výtvarného umění je v ní doma i temná stránka lidství — zneužívání, násilí, lež a podvádění. A obojí je tam možná ve srovnání se světskou kulturou ještě zvlášť zvýrazněno. Hoserův život do samého konce uzavřený ve vysokých církevních pozicích ukazuje jednu možnost náboženství. A je těžko odhadnout, co se bude prosazovat dále. Čeho se tedy sekulární společnost od této církve (a dalších náboženských subjektů) dočká.
Původně uveřejněno v Deníku Referendum, https://denikreferendum.cz/clanek/33028-smrt-biskupa-henryka-hosera-a-temna-stranka-cirkevniho-provozu, náhledový snímek polské demonstrace převzat z DR.
2024 ©