Jeden z autorů Nového zákona, křesťanské části Bible, píšící pod jménem Jan, má ve svém 1. listu překvapivou a velmi stručnou větu: Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí (1J 3, 13). Vede ostrou hranici mezi světem a společenstvím křesťanů, mezi služebníky temnot a služebníky světla. Tato věta je nebezpečná. Může vést k sektářskému postoji. K přesvědčení, že zde jsme my spravedliví a tam venku jsou hříšníci.
Takové povyšování Ježíš výslovně odmítá. V Lukášově evangeliu uvádí příklad dvou, kteří vstoupili do chrámu. Jeden, byl to farizeus, příslušník hnutí, které usilovalo o přísné naplňování Zákona, se modlí: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám. Celník, tedy člověk podnikající s platbami ve prospěch římských okupantů, si je vědom, že nemá Bohu co nabídnout a omezí se na prosbu: Bože, slituj se nade mnou hříšným.
Ježíš nepochválí toho spravedlivého, který si je vědom své spravedlnosti. Shrne poučení z příběhu: Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. (Lk 18, 9 – 14).
Na Ježíšovo podobenství zapomněli a Janovu větu si dobře osvojili křesťanští sektáři. Mám na mysli křesťany, kteří jsou přesvědčeni, že jsou těmi správnými, obrácenými a znovuzrozenými křesťany, zatímco my ostatní jsme politováníhodnými hříšníky. V USA je mohutné hnutí čítající desítky milionů stoupenců, kterému se tam říká born-again christianity, a které je oporou agresivní politiky.
A přece jsou situace, kdy se na začátku připomenutý biblický výrok ukazuje oprávněný. Asi ne v situaci, že by jím někdo chlubil sám a sebou a opovrhoval druhými. Přesto nutno uznat, že i mezi křesťany je smýšlení světské a smýšlení duchovní, služba světlu a služba tmě.
Po upozornění na odpor světa vůči Ježíšovým učedníkům pokračuje Jan v další větě výkladem: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. (1J 3, 14).
Jednat humánně, všímat si potřeb bližních, být ochotný pomoct, to je služba životu. Kdo tak činí, i když si nedává nálepku „křesťan“, slouží životu, uskutečňuje etiku úcty k životu, jak tomu říkal Albert Schweitzer. Kdo se odvrátil od civilizace smrti a jedná alternativně, jedná ve smyslu a duchu Ježíšově.
Činitelé křesťanských církví mají plnou pusu lásky k bližním. Autor 1. listu Janova jim adresuje prostou výzvu: nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. (1J 3, 18) Je-li kdo služebníkem života, je-li kdo ve službě světlu nebo smýšlí-li podle cynických měřítek úspěchu, vlivu, bohatství a moci, to se osvědčuje na konkrétních případech.
Naše doba je plná výzev, které neumožňují neutralitu. Řečeno podle Apokalypsy, závěrečného spisu Bible, lze být horký nebo studený, ale kdo je vlažný, je odmítnut (srov. Zj 3, 15,16). V těchto dnech je nepochybně takovou příležitostí ukázat, kam člověk patří téma migrantů.
Jistěže stát je charakterizován územím, obyvatelstvem a suverénní státní mocí. Žádný stát neumožňuje zcela volný pohyb obyvatelstva. Zejména moderní sociální stát počítá se službou státu občanovi v různých situacích (nemoc, ztráta zaměstnání nebo bydliště a podobně) a tuto službu si občané solidárně kompenzují odvody z příjmů na zdravotní a sociální zabezpečení. Tato služba státu tvoří navzdory rozvratným pokusům pravice stále daleko největší část státního rozpočtu.
Česká republika a obdobně jiné státy z našeho civilizačního okruhu chrání své území a trestá takové delikty, jako je násilné překročení státní hranice (§ 339), organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice (§ 340) a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (§ 341 Trestního zákoníku, č. 40/2009 Sb.), aniž by to někdo zpochybnil.
Samaritánství
V některých regionech východního Středomoří a v některých částech Afriky je však zoufalá humanitární situace způsobená zejména válečnými událostmi. Lidé zoufale hledají útočiště často také pro svůj původ nebo pro své náboženské přesvědčení. To vedlo k zvýšení nelegální migrace do zemí Evropské unie, pochopitelně nejvíc do zemí sousedících s regionem, jako jsou Malta, Řecko a Itálie.
Vzniká přirozený požadavek, aby těmto nejvíc zatíženým zemím solidárně pomohly jiné státy unie. Když se neprosadilo administrativní stanovení počtů migrantů pro jednotlivé země, dohodli se zástupci zemí dobrovolně na počtech lidí, kterým jsou schopny zajistit pobyt a adekvátní pomoc při začleňování do většinové společnosti. Skromně se připojila i Česká republika.
K přijímání migrantů se vyslovila synodní rada, což je šestičlenný správní orgán Českobratrské církve evangelické zvolený synodem, nejvyšším orgánem, který se schází jednou za čtyři roky. Bylo řečeno mimo jiné toto: Považujeme úctu k člověku, solidaritu a pomoc bližnímu za podstatné hodnoty života i soužití mezi lidmi. Do okruhu víry v Boha patří také pomoc lidem prchajícím před násilím a válkou, kteří v současné době přicházejí do Evropy.
Naši politici prokázali v této věci minimální odvahu. Proto není divu, že nedokáží čelit populistům, kteří podněcují masovou paniku mezi lidmi, a vnášejí do společnosti nesnášenlivost a nacionalismus, které snadno podnítí násilné chování. Výsledkem je i to, že již téměř 60 % obyvatel odmítá uprchlíky přijmout.
České republice chybí politické morální autority, které by dokázaly lidem říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. To je to první, z čeho je třeba vycházet a co jako křesťané považujeme za podstatné. Když se někdo dostane do těžkostí, je potřebné hledat cesty, jak mu pomoci a ne v první řadě vymýšlet, jak se takovým lidem vyhnout, jak je nepřijmout, zbavit se jich, vyhnat je ze země.
Evangelíci nečiní rozdíly mezi migranty. Možná si přečetli Ježíšovo vyprávění o tom, jak člověka polomrtvého po útoku lupičů minuli kněz a levita, tedy náboženská elita, a jak mu účinně pomohl jeden z obyvatel Samařska (dnes palestinské území na západním břehu Jordánu okupované Izraelem), kteří i v novozákonní době na začátku našeho letopočtu měli se Židy špatné vztahy. Samařan však znepřátelenému Židovi pomohl. Podle toho se pomoc potřebným v podobných situacích označuje jako samaritánská služba.
Evangelíci nečiní rozdíly mezi migranty. Možná si přečetli Ježíšovo vyprávění o tom, jak Samařan pomohl znepřátelenému Židovi. Podle toho se pomoc potřebným označuje jako samaritánská služba. Ilustrace Wordpress
Česká biskupská konference společně s předsednictvem Ekumenické rady církví (zahrnující devět dalších křesťanských církví) vydala k tématu prohlášení, v němž mimo jiné čteme: Nabízíme vládě ČR v rámci kooperativních vztahů mezi státem a církvemi, že vyzveme naše farnosti a sbory k tomu, aby po dohodě s místními samosprávami i za spolupráce s lokálními Charitami a Diakoniemi mezi sebe přijaly rodiny křesťanských migrantů.
Významný římskokatolický činitel, papežský prelát Mons. Tomáš Halík se k tomu vyslovil s odvahou, jíž jeho přátelé od něj již dlouho očekávali. Připomíná ty, kdo jsou pronásledovaní pro křesťanskou víru, a říká, že ti si azyl opravdu zasluhují. Pomoc by měla vyplývat z naší lidskosti a povinnosti solidarity. Připomněl, že v České republice panuje největší strach z muslimů a přitom jich máme nejméně. Neváhal přirovnat občany, kteří hlasitě protestují se slogany a transparenty na demonstracích a v diskusích na sociálních sítích k davu, který ušlapal doktora Galéna v dramatu Bílá nemoc od Karla Čapka. Dodal, že se strašně bojí narůstající xenofobní nálady v naší společnosti. Je plná předsudků, sobectví a strachu, který pramení z neznalosti.
Pomoc křesťanů křesťanům je pochopitelná a je dobře, když je pomoženo aspoň někomu. Pomoc v duchu a smyslu Ježíšova humánního učení a praktického příkladu se však na vyznání nemůže ptát. Přizpůsobovat se v reakci na příliv uprchlíků nesnášenlivým, ba nenávistným v podstatě rasistickým náladám části společnosti v obavě o další ztrátu popularity už tak nevěrohodných církví, to je světské chování. V tom by křesťané nebyli alternativou.
Pomoc křesťanům, drúzům, jezídům, muslimům pronásledovaným jinými muslimy a komukoli dalšímu, to teprve je křesťanské v původním a pravém smyslu slova. To teprve je služba životu. Teprve tím by křesťané potvrdili, že jsou alternativou vůči světskému programu války civilizací. Teprve tím by ukázali ochotu ke kultuře dialogu a k tomu, co papež Jan Pavel II. nazval civilizací lásky.
(Původně uveřejněno 27.7.2015 v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, obrátek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©