
Dnes ve 13.04 hod. středoevropského času vstupuje Slunce do znamení Kozoroha. Je neníže na obzoru, světlá část dne je nejkratší. Lucie už 12. prosince noci upila, ale dne ještě, do dneška, nemohla přidat, protože ráno ještě minuty tmy přibývají. Lze říci, že světlo svítí ve tmě. Mohli bychom, kdybychom neznali pravidelný rytmus přírody, mít obavu, že temnoty světlo zcela pohltí. Ale dnešní astronomický obrat ukazuje, že k životu patří světlo i tma. A je otázka, čemu připíšeme definitivní vítězství.
Konfrontováni s vlastní smrtelnosti a se smrtí blízkých, někdy po dlouhém trýznivém utrpení, máme pokušení připsat vítězství chladu a tmě. Když sledujeme na sobě, na druhých lidech a na přírodě tu děsivou pomíjivost, byli bychom ochotni přistoupit na tepelnou smrt vesmíru, jednu ze starších fyzikálních hypotéz, bez ohledu na to, jak ji pozorování a výpočty podporují nebo vyvracejí. Máme tendenci přistoupit na skepsi vyjádřenou v biblické knize Kazatel (3, 19 - 21 citováno z půvabného kralického překladu): Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu. Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
Vzestup Slunce na obloze, postupné rozsvětlování dne, to probouzí naději. Je pravda, že ve středních zeměpisných šířkách se temné a chladné období střídá se světlým a teplým. Jakoby se smrt a život přelévaly do sebe. Jakoby se střídaly bez ohledu na člověka. Jako by platila ta stará cynická anekdota: Potkají se svě planety. Jedna se ptá: "Jak se máš?" Druhá odpovídá: "Ále nic moc, chytla jsem lidstvo." A ta první utěšuje: "To nic, to setřeseš."
Druhou možností je doufat ve vítězství světla. Vše má původ ve Světle. I v Bibli čteme, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (1 J 1, 5). Ten Bůh, když vyvolává proces tvorby, říká: Buď světlo a Bible stručně dodává A bylo světlo (Gen 1, 3). Tohle tušili a po tom toužily národy. Antičtí Římané vítali zimní slunovrat rozmařilými saturnáliemi, na zvláštních trzích nakupovali dárky a dávali je hlavně dětem. Později však zavedli na 25. prosince dies nativitatis Solis invicti, den narození Neporaženého Slunce. A křesťané vyznali, že Ježíš je pravý Helios, že je Světlo světa. Proto svátek jeho narození ve třetím století začali slavit v tento den.
Můžeme doufat ve Světlo, které vše vy-světlí, vše ob-jasní, smíme očekávat, že do všech otázek bude vneseno světlo. Světlo žije, jedná a trpí v říši barev a tvarů. Letošní slunovrat a na něj navazující vánoce jsou pro mne příležitost oživit si svou volbu pro Světlo a své odmítnutí materialistické ideologie smrti a tmy, která zapomíná, že hmota má rovněž původ ve světle a může být světlem pronikána a tak oživena, zlidštěna a zbožštěna.