Vztahy mezi náboženstvími v současnosti lze popsat pomocí schématu tří strategií. Než řeknu k těmto strategiím pár slov, musí být něco řečeno k otázce, kdo jsou vlastně účastníci meznáboženských vztahů. Nabízí se, že jsou to jednotlivá náboženství. Představujeme si je jako jakési bloky stojící vedle sebe s tím, že zkoumáme, co se děje mezi nimi. Jenže tak jednoduché to není. Náboženství jako třeba křesťanství, islám nebo buddhismus jsou mohutné útvary, každé má v sobě různě smýšlející lidi, mimo jiné příznivce i odpůrce přátelských vztahů s jinými. A navíc hranice mezi náboženstvími jsou historicky proměnlivé, pružné a částečně prostupné. Skutečnými subjekty mezináboženských aktivit jsou spíš iniciativní jednotlivci a skupiny, které si vycházející vstříc různě daleko. Obvykle takový jednotlivec nebo skupina své náboženství oficiálně nereprezentuje. Vztahy mezi náboženstvími se mohou odehrávat i v nitru jednoho člověka. Tři strategie, o nichž chci mluvit napřed, vycházejí z představy jasně vymezených náboženských identit a hranic mezi nimi.
Za tradiční podobu vztahu k jiným náboženstvím se považuje náboženský exklusivismus, tedy strategie vylučující vše odlišné. Je koneckonců přirozené, že někdo pokládá své náboženství za cestu vedoucí k duchovnímu cíli a že jeho výpovědi pokládá za pravdivé. Lze být exklusivistou a dopřát jiným právo na omyl a být ochoten s nimi mluvit. To však je vzácné. Chová-li se exklusivisticky vyznání se silnou pozicí, vzniká náboženský monopol. Příkladem může být frankistické Španělsko v létech 1939 – 1975 s výlučným postavením římskokatolické církve. Dochází k omezování svobody vyznání uvnitř státu a ke konfliktům mezi státy. Může to vést ke střetu civilizací, který předvídá a přivolává americký politolog Samuel Huntington.
Špatné zkušenosti z mezináboženského násilí vedly k hledání opačné strategie, jíž je náboženský pluralismus. Je třeba ho odlišit od pluralismu politického. Nejde jen o to, že stát umožňuje náboženský život všem vyznáním. Je to náboženský postoj oceňující fakt náboženské mnohosti a různosti. Pluralista uznává, že každý má svou pravdu a svou cestu. I to však v sobě má riziko. Může to znamenat relativizaci náboženských tvrzení a relativizaci praktických cest k náboženskému cíli. A i když uznáme relativní platnost dogmatických výpovědí, může pluralismus být spíše lhostejností k tomu, co druhý věří a co je pro něj důležité.
Vedle exklusivismu a liberalismu se uvádí jako třetí strategie inklusivistická. Má dávné historické kořeny. V antice znali přístup zvaný interpretatio greca. Řečtí starověcí autoři měli tendenci bohy jiných národů označovat řeckými jmény, např. egyptského Amona nazývali Zeus, Usírev byl pro ně Dionýsos a Thovt se u nich jmenoval Hermés. Totéž pak činili Římané s bohy řeckými.
Inklusivismus je v zásadě interpretací cizího náboženství podle vlastního. Inkluse je zahrnutí. Některé křesťanské církve nebo jednotliví křesťané a jejich skupiny zaujaly ve druhé polovině 20. století k jiným náboženstvím víceméně inklusivistický přístup. To zlepšilo atmosféru mezi nimi. Byl nastolen jakýsi „širší ekumenismus“ nebo jen ekumenická mezináboženská zdvořilost. Podle neobvykle vstřícného římskokatolického vyjádření příslušníci jiných náboženství tím, že „upřímně praktikují to, co je dobré v jejich náboženských tradicích a následují příkazy svého svědomí … dosahují spásu v Ježíši Kristu, i když ho nepoznávají a neuznávají jako svého spasitele.“To lze pokládat za typický projev inklusivismu.
Potíž inklusivismu je v tom, že druzí jsou pro mne přijatelní jen potud a nakolik jsou podobní nám. Nejsou přijímáni ve své odlišnosti. Židé, muslimové a další jsou pro křesťanské inklusivisty žádoucí jen svou podobností křesťanství. Např. Židé pro křesťany tím, že jejich očekávání Mesiáše je vlastně očekávání druhého příchodu Ježíše Krista. Muslimové jsou pro křesťanské inklusivisty přijatelní především tím, že Ježíš je pro ně mesiášem, slovem od Boha, duchem Božím, prorokem a poslem Božím (i když ne synem Božím).
Přátelské zahrnutí druhých může dokonce degenerovat v jejich pohlcení. Bude to ten případ, kdy většina (například křesťanská) bude menšině (např. židovské) říkat: Proč bychom se odlišovali? Vždyť nám jde ve skutečnosti o totéž.
S těmito postupně během 20. století formulovanými strategiemi v pozadí se hledá zcela nový vztah mezi náboženstvími, který by samozřejmě nebyl konfliktem nebo chladnou koexistencí bez zájmu o druhé, ani pouhou tolerancí (která též může být lhostejností) ani laskavým pohlcováním druhých. Touto radikálně novou strategií vztahu je dialog.
Jaký typ rozhovoru mezi náboženstvími může být označen jako dialog ve specifickém, užším smyslu? Co už dialog je a co ještě ne? Na základě prvních zkušeností můžeme říci, že dialogem je rozhovor, který:
- má otevřený konec,
- každý účastník je ochoten ke změně,
- účastníci uznávají, že jsou si rovni.
Římskokatolická církev vydala dokument Dialog a hlásání, aby ukázala, že dialog a misie nejsou v rozporu. Celkové vyznění textu lze shrnout tak, že misie je součástí dialogu. Chce se tím říct, že v dialogu si mohou obě strany navzájem sdělovat obsahy svých náboženství nikoli jako informaci, nýbrž jako osobní vyznání. To by bylo v pořádku. Jenže křesťanská misie má za cíl dovést druhou stranu ke křtu, k víře a ke členství v církvi. A to už je v rozporu se zásadou otevřeného konce a rovnosti zúčastněných. Jedna strana vyžaduje změnu od druhé, sama ke změně není ochotna. Za takových okolností je možný vzájemný respekt a slušná konverzace, ale nejde o autentický dialog.
Dialog splňující uvedené předpoklady je zřejmě vzácný. V 60. letech minulého století bylo k němu nakročeno. Konzervativní revoluce, která pak nastala, a která zřejmě v plné síle pokračuje, vedla k omezení prostoru pro dialog. Dialog je možné ukázat spíše na příkladech.
Dvě nejbližší, na sebe navazující náboženství s rozsáhlou společnou látkou, judaismus a křesťanství, by mohla přirozeně být partnery dialogu. Historicky však mají křesťané vůči Židům značný dluh. Dopouštěli se omezování jejich práv a často i násilí jako vyhánění z domovů a fyzické útoky.
Vážné kroky ke vzájemnému lepšímu poznání, překonávání předsudků a k dialogu udělali křesťané až v době, kdy se stala známá nacistická genocida Židů. Svědomí křesťanů tváří v tvář této katastrofě se probudilo. Pozvolna jednotliví teologové a v závěsu za nimi i církevní činitelé začali nově interpretovat novozákonní a doktrinální texty vyznívající odmítavě vůči judaismu. Z iniciativy židovského filosofa původem z Německa, který později žil v Izraeli, Martina Bubera, pak vznikla Mezinárodní rada křesťanů a Židů (International Council of Christians and Jews, ICCJ) zahrnující v současnosti spolu s českou Společností křesťanů a Židů (SKŽ) 38 lokálních společností na několika světadílech. Tyto společnosti jsou tvořeny jednotlivci, kteří se chtějí angažovat v dialogu. Pokud jsou mezi členy křesťanští teologové, kněží, kazatelé a představitelé židovských obcí, nejsou do SKŽ vysláni a nikoho tam oficiálně nereprezentují. Každý je členem sám za sebe. K židovsko-křesťanskému sbližování se, někdy v rámci ICCJ, připojuje jako třetí partner islám. K dialogu směřuje vzájemné seznamování, všední lidské kontakty a společné aktivity.
Abrahámovská ekuména je zatím nesmělým pokusem o dialog tří náboženství, judaismu, křesťanství a islámu.Povědomí křesťanů a muslimů o společných kořenech a společném obsahu víry není objevem 20. století. Na iluminaci v křesťanské liturgické knize z 12. stol. je vyobrazen praotec Abraham, u nějž sedí, částečně pokryty jeho pláštěm, postavy, podle oblečení Židé, křesťané a muslimové. Židovské kořeny křesťanství znovu objevil a ocenil a kontakty se Židy rozvíjel již renesanční humanismus. Prostorem pro překonávání bariér, sdílení společných hodnot, respekt k rozdílnostem a poučení z nich a spolupráce ve veřejném životě, vzdělání a sociální službě jsou různé organizace.
Nejširší rámec praktických mezináboženských vztahů představuje dnes iniciativa koncipovaná německým, katolickou církví odmítnutým teologem Hansem Küngem. V tomto prostoru se setkávají zástupci různých náboženství, publikují se výsledky společného studia a dávají se podněty školám. Jejich společným označením je Světový étos. Významným projevem tohoto směru je Parlament náboženství světa, označený tak podle vícestranného mezináboženského setkání pod stejným názvem v Chicagu již r. 1893. Po stu letech se obnovil a je dnes stálou institucí. Na svém prvním zasedání r. 1993 vydal Parlament prohlášení věnované sociálně-etickým otázkám a otevřel dveře k další práci, jejímž výsledkem je mimo jiné kniha Hanse Künga Světový étos pro politiku a hospodářství.
Abrahamovská náboženství s hinduismem a buddhismem propojuje meditační hnutí. Je to neformální síť iniciativ. Je nesnadné nalézt shodu v doktrinální nebo rituální oblasti náboženského života. Jako nadějnější se jeví právě meditace a meditační zkušenosti. Příznivci meditačního hnutí předpokládají se, že mystická shoda sahá hlouběji než pojmy a slova. Proto je možné si vypůjčit metody od jiných náboženství, například křesťané či Židé přejímají meditační postupy od buddhistů. Někteří křesťané již od 15. století s oblibou uplatňují adaptované postupy kabaly.
Prostředím příznivým tomuto typu kontaktů, je křesťanské mnišství. Klasiky mnišské linie křesťanského meditačního hnutí se stali americký trapistický mnich Thomas Merton, Raimundo Panikkar a jezuita Anthony de Mello. Díla těchto osobností jsou dostupná i v češtině. Vietnamský buddhistický mnich, činitel angažovaného buddhismu Thich Nhat Hanh (*1926) v exilu ve Francii založil meditační centrum. Buddhistická etika meditační praxe je tam dostupná křesťanům a lidem dalších náboženství.
Stojíme-li před úkolem zhodnotit stav mezináboženských vztahů, musíme konstatovat, že pravděpodobně většina příslušníků a činitelů náboženských uskupení všech směrů se nachází v pozici předcházející možnému mezináboženskému dialogu. Je těžké posoudit, převládá-li uzavřenost a lhostejnost nebo nedůvěra stupňovaná někdy až v nepřátelství. Oficiální stanoviska křesťanských náboženských autorit, např. Svatého stolce nebo Světové rady církví a často prezentovaná stanoviska islámských autorit jen nepatrně modifikují, možná jen zdvořileji formulují dosavadní převládající exklusivismus. Občasná inklusivistická a pluralistická stanoviska církví a jednotlivců vedla pak dál k dialogu.
Dialog se vůči setrvačnosti a aktivnímu odporu špatně prosazuje. Od dialogu se jeho angažovaní příznivci posouvají k hlubinnému ekumenismu. Zatímco instituční náboženství se těžko propracovávají k dialogu, ponor do hloubky spirituality vede k nalezení společné zkušenosti. Pro toto razil katolický mnich anglického původu, který žil v Indii, Bede Griffiths název interspiritualita. Hluboké sdílení mezi náboženstvími je nejlepším předpokladem společné práce ve prospěch ostatních lidí, společné péče o chudé a marginalizované, společného prosazování sociální spravedlnosti.
(Předneseno 3. 2. 2014 na semináři Od mezináboženského dialogu k mezináboženské spolupráci; pořádali v kapli Obce křesťanů v Praze na Špejcharu společně Univerzální federace míru, Obec křesťanů, Společnost pro mezináboženský dialog a Společnost křesťanů a Židů.)
2024 ©