Dostal jsem prostřednictvím Facebooku pozvání, abych se v neděli 17. dubna zúčastnil demonstrace tradičně každoročně pořádané pod názvem Pochod dobré vůle. Tentokrát s heslem Kulturou proti antisemitismu. I kdybych se chtěl vyvarovat politických rozepří, mohl bych odmítnout dobrou vůli? Bez ní se nedá udělat ani krok dopředu. Antisemitismus mi byl vždy protivný, nejen proto, že možná mám po biologickém otci židovské předky. Konstantou v mém životě je humanismus a k tomu patří i stejný respekt k různým národům a náboženstvím.
Nejsem sám kompetentní čelit antisemitismu právně, ale podporuji důslednější uplatňování paragrafů Trestního zákoníku věnovaných hanobení a podněcování k nenávisti a k omezování lidských práv na základě náboženské, etnické a rasové (domnělé nebo skutečné) odlišnosti. Narodil jsem se devět měsíců po skončení války, v níž byl poražen antisemitský nacistický režim, a jsem rád, že je to za námi a že to nemusím řešit na válečném poli. Postavit proti antisemitismu dnes právě kulturu, toho se nejspíš mohu zúčastnit.
Zároveň jsem si však (už při pozváních v minulých letech) přečetl, že pochod pořádá Mezinárodní křesťanské vyslanectví Jeruzalém. Je to organizace převážně evangelikálních křesťanů, tedy křesťanů zdůrazňujících osobní konverzi a křesťanskou misijní aktivitu. Tato větev evangelikálů uznává scénář blížícího se konce dějin. Součástí událostí, o nichž věří, že je Bible předpovídá, má být návrat Židů do Země izraelské a jejich hromadná konverze ke křesťanství.
Politickou aplikací této náboženské koncepce je takřečený křesťanský sionismus. Původní sionismus spjatý s Theodorem Herzlem (1860 – 1904) byl spíše sekulární, nacionalistický a spíše levicový. Jeho významným pokračovatelem byl první premiér Státu Izrael David Ben Gurion. Byl reakcí na antisemitismus, zdůrazňoval židovskou etnickou a kulturní identitu a očekával vznik sekulárního, sociálně spravedlivého židovského státu, i když snad zpočátku nebylo hned jasné, kde bude sídlit.
Část zbožných Židů přijala myšlenku návratu. V judaismu tvoří organickou jednotu náboženství, národ a země. Jiní však očekávají obnovu Izraele v biblickém smyslu až po příchodu Mesiáše, a stát, který vznikl r. 1848, pokládají za světskou karikaturu mesiánské říše očekávané proroky. Necítím se kompetentní mezi těmito názory volit. Stát Izrael je pro mne jedním ze států vedle jiných. Mezinárodní právo mu dává různé možnosti a ukládá mu různé povinnosti, a s tím se mohu shodnout.
Křesťanské sionisty na základě zmíněného scénáře návratu a obrácení Židů zajímají Židé v Izraeli a Židé v diaspoře, kteří se k pobytu v Izraeli připravují. Povzbuzují Židy k návratu, a podporují je po návratu.
Usídlení Židů na území dnešního státu Izrael a vznik státu r. 1948 doprovázel konflikt s obyvatelstvem, které na tomto území žilo po dlouhá staletí. Podle některých historiků jsou to částečně potomci Židů, kteří neodešli do exilu a přijali islám. Podle názvu, který tomuto regionu dali Římané, je dnes známe jako Palestince.
V sporu izraelských Židů s Palestinci o vlast, o půdu, o rodnou zemi se křesťanští sionisté staví na stranu Židů. Palestince (a izraelské Araby) pokládají za nelegitimní obyvatele této oblasti a nepřipouštějí, že by měli stejná práva. Liší se tím např. od organizace Rabbis for Human Rights, organizace rabínů a studentů rabínských studií z různých směrů judaismu založené r. 1988, kteří podporují rovná lidská práva všech obyvatel Izraele.
Souběžně s pozváním na pochod mi přišel podnět, abych se připojil k demonstrantům, kteří cestu průvodu lemovali s transparenty citujícími některé izraelské politiky. Patří k nim například výrok připsaný izraelské ministryni spravedlnosti Ayeled Shaked o Palestincích: „Oni musí zemřít a jejich domy by se měly zbořit… jsou to naši nepřátelé, takže bychom měli mít jejich krev na našich rukou.“
V deníku New York Times vyšel společný dopis přeživších nacistickou genocidu a jejich potomků, kde má být i toto tvrzení: „Jsme alarmováni extrémistickou dehumanizací Palestinců v izraelské společnosti, která dosáhla vrcholu. Politici a znalci v Times of Israel a Jerusalem Post otevřeně volali po genocidě Palestinců a pravicoví Izraelci zaujímají neonacistické postoje."
Nepřijal jsem po váhání pozvání na pochod dobré vůle, ani na demonstraci vyjadřující nesouhlas s ním. Mám výhrady k jednostrannosti křesťanských sionistů a snažím se výroky a činy izraelských politiků stavět do širšího kontextu. Potřeboval bych je mít lépe doloženy. Svůj vztah k Židům jako občan a jako někdo, kdo snad smí být ještě pokládán za křesťana, jsem od začátku devadesátých let vyjadřoval jinak.
Roku 1991 jsme pod záštitou Václava Havla a za účasti např. Karla Schwarzenberga, dnešního římskokatolického pražského arcibiskupa Dominika Duky, evangelického biblisty Jana Hellera založili Společnost křesťanů a Židů. Na zakládající schůzi v budově židovské radnice v Praze v Maiselově ulici jsme definovali své poslání mimo jiné těmito slovy:
Společnost křesťanů a Židů je nevýdělečná organizace pro dorozumění a spolupráci mezi křesťany všech konfesí a Židy … vychází ve své činnosti ze společných duchovních kořenů křesťanů a Židů, z jejich pozitivních vztahů v minulosti, ale i z tragické zkušenosti vzájemných předsudků, zejména antisemitismu (antijudaismu), který poznamenal dějiny křesťanské civilizace a nepřímo přispěl ke genocidě Židů v tzv. Třetí říši. SKŽ proto pracuje pro vzájemné dorozumění a rozhovor, a to duchovními a kulturními prostředky, zejména: studiem Písma, tradice a literatury, … přednáškami a publikacemi ozřejmujícími místo židovství a křesťanství v kultuře, spoluprací s obdobnými společnostmi v jiných zemích a se všemi, kdo se zastávají práv rasových a náboženských menšin. SKŽ je členem Mezinárodní rady křesťanů a Židů.
Mezinárodní rada křesťanů a Židů (International Council of Christians and Jews) sdružuje 40 národních organizací. Vedle svého základního programu má rovněž své Abrahámovské fórum, které podporuje vztahy mezi těmito dvěma náboženstvími a islámem. V organizacích sdružených v ICCJ, včetně české SKŽ, jsou vedle křesťanských a židovských členů i muslimové.
Přál bych si, abych mohl zachovat kontinuitu. Abych mohl předstupovat s dobrým svědomím před přátele, kteří se hlásí k židovství etnicky nebo i nábožensky, a to k judaismu ortodoxnímu i reformnímu. Snažím se přispívat k překonání vzájemných předsudků. Jsem rád, že někteří křesťané studují židovskou tematiku a naopak. Přivítal jsem teologické posuny v obou náboženstvích vycházející vstříc partnerům. Cítím se povolán se hlasitě ozývat proti neofašistickým tendencím, proti oživovanému antisemitismu, a to i proti té jeho podobě, která vystupuje proti jiným národům mluvícím semitskými jazyky, např. Arabům. Rád bych se trvale držel přesvědčení, že na území dnešního Státu Izrael a na okupovaných územích mají právo na život v bezpečných hranicích a se všemi občanskými svobodami a lidskými právy všichni bez ohledu na etnickou a náboženskou příslušnost.
Chci věřit, že tato podoba přátelství mezi křesťany a Židy a mezi zúčastněnými etniky v sekulární společnosti je možná. Rád bych doufal, že tato podoba přátelství je nadějná.
(Článek uveřejněn v časopisu liberáních Židů Maskil, http://www.maskil.cz/5776/9.pdf, číslo za květen a červen 2016, článek je na s. 11; úvodní snímek vyjadřující spolupráci etnik a náboženství je volně přístupný na internetu.)