Papež, a ve shodě s ním církevní hodnostáři římskokatolické i jiných církví v poslední době často varují před relativismem. Na tuto nemoc nabízejí lék v podobě pevné a jednoznačné doktríny, souboru tezí, které vystihují všechny podstatné okolnosti světa a jeho člověka ve vztahu k Bohu. Jsou to teze neověřené a snad v tomto čase i neověřitelné, netýkají se totiž smyslově zprostředkovaného světa a platí-li při jejich interpretaci logika, je to logika měkká a velmi volná. My obyčejní smrtelníci o těchto tématech nemáme poznání, privilegovaní je však mají, jsou shůry chráněni před omylem, když nám ukládají, čemu máme věřit. Sotva můžeme vznášet nad výroky náboženských funkcionářů otázky, jsme vázáni vůči nim poslušností. Vůle i náš rozum se musí sklonit před autoritou pastýřů, kteří pasou stádo, jímž jsme my.
Slovo "relativismus" je ošidné. Na jedné straně určitě existuje destruktivní, barbarský přístup k hodnotám. Slyšíme, že je věc názoru, co je dobré a co zlé. Když se kritizuje nepsravedlivé jednání institucí a nespravedlivé systémy, které to umožňují, slyšíme, že je zbytčné se angažovat, protože žádné dobro není, je to jen fikce, všichni se chovají jen podle svých bezprostředních potřeb, všchni sledují slast, pohodlí, bohatství a moc. Slyšíme, že nezištné a ušlechtilé jednání neexistuje. Neměl by však vzniknout dojem, že všichni, kdo odmítají církevní morální dogmatismus, jsou relativisty v tomto smyslu. Že se lidstvo dělí na ty, kdo přijímají pokyny, od náboženských autorit a na ty, kdo se dobru a zlu vysmívají.
Toto schéma by nám vyhovovalo, kdybychom zapomněli, že existuje etika. Je to staletími potvrzené svobodné uvažování o mravních hodnotách. Ti, kdo si nenechají diktovat sociálními autoritami, se drží naděje, že mravní hodnota činů (ať teprve zamýšlených nebo už vykonaných) je poznatelná. Ale že není dopředu daná. Není to mocensky stanovená doktrína, jsou to průběžné výsledky filosofické práce. Filosofická tradice nabízí nějaká řešení pro praktické užití. Připisujeme si však právo dosavadní úvahy ověřovat. Nová zkušenost a nové úvahy mohou znamenat další krok na cestě etického poznání. Nechme stranou, jak etika pracuje, že je aplikací filosofické antropologie. A ta není převyprávění náboženských dogmat civilním jazykem. Je nezávislou disciplínou, ať vychází z předpokladů teistických nebo neteistických.
Poznání co "má být" je samozřejmě vystaveno větší nejistotě, než poznání toho, co je. V etice nevystačíme se smyslovými daty a racionálním kalkulem. V etice nevypadnou výsledky v podobě závazných mravních norem po vložení vstupních dat. O etických otázkách lze vést rozpravu a konfrontovat v ní různá řešení. Dokonce i sama římskokatolická církev je v tom zdrženlivá. Prohlásila sice r. 1870, že papež je chránen od omylu, když vymezuje doktrínu víry a morálky, přitom ale nikdy předtím ani potom nevyhásila žádné mravní dogma. Uvědomuje si, že dogmata mohou patřit k víře, ale v oblasti morálky je sporné neomylně udělovat pokyny pro složitá a proměnlivá rozhodování.
Cokoli, co tvrdíme, ohledně morálky i ohledně stavu světam je relativní aspoň v tom smyslu, že každé tvrzení je platné (nebo neplatné) jen v relacich, tedy ve vztazích k okolí. O pravdivosti mnoha, možná žádných výpovědí nelze rozhodnout bez znalosti kontextu. Svět je dynamický, procesuální a komplexní. Jednoduchá schémata ho nevystihují, k pravdě se vždy přibližujeme, nikdy jsme v ní definitivně nespočinuli. Můžeme se snažit jednat dobře a vyhýbat se zlu, ale sotva získáme jistotu, které řešení je správné a které chybné. Zůstane nám nejistota a s ní spojená pokora.
Přesvědčení "my máme vždy pravdu" a "my reprezentujeme dobro a kolem nás se rozkládají říše zla" by bylo v našem složitém světě jen komické, kdyby jako faktický důsledek nevyvolávala tolik utrpení. Ti, kdo s neochvějnou jistotou nesou hodnoty, světlo, dobro a pravdu k nám nízkým, ubohým a zatemnělým, zanechávají za sebou v dějinách bohužel širokou šmouhu popele a krve.
2024 ©