Pane Jiří Vyleťale, děkuji Vám, že jste se vyslovil k mému článku s velikonoční tematikou. Respektuji Vaše stanovisko, dovolte však, abych Vám blíže vysvětlil, co mne vede k vyjádření na konci článku, na něž jste též reagoval. Ocenil jsem vděčně, že „v tom podivuhodném velikonočním konfliktu velkopátečních sil smrti s novými jarními silami života stojíme na kristovské straně“, a vyslovil jsem se, že k tomu „vůbec k tomu nepotřebujeme církevní autority a dogmata“.
Vy jste mimo jiné napsal, že význam Velikonoc lze přijmout srdcem a čerpat z něj sílu a nacházet ve velikonocích smysl života. Píšete: Myslel-li to autor takto, či nějak podobně, zcela souhlasím. S čím však souhlasit nemohu, je tvrzení, že nepotřebujeme církevní autority a dogmata.
Jsem přesvědčen, že právě tak lze vyjádřit křesťanský obsah dnes, způsobem přiměřeným současnosti. Sděluji tím aktuální zkušenost, co znamená být křesťanem (být osloven a zasažen Ježíšovými slovy a činy, odpovědět na ně) a jak mohu tuto zkušenost vyslovit s využitím svého vzdělání v teologii.
V čem tkví pravda evangelií?
Svědci událostí jeho života pojali vůči Ježíšovi důvěru, řečeno dnešními slovy, způsob života, jenž jim ukazoval svými činy a o němž s nimi mluvil (a který jim doporučoval), přijali jako cestu směřující k definitivnímu naplnění. Chtěli ho následovat.
Svou víru vyslovili převyprávěním Ježíšova života tak, aby s pomocí motivů židovské Bible (motivu smlouvy, Mesiáše, Syna člověka, Trpícího služebníka Božího) vyslovili, kým Ježíš je. Udělali to několikerým rozdílným způsobem a čtyři taková vyprávění se pak stala obecně uznávanými součástmi Nového zákona. Jsou připsány autorům Matouši, Markovi, Lukáši a Janovi.
Vyprávění kanonických evangelií jsou hluboce rozdílná, místy rozporná. Ježíšův příběh od narození do veřejného vystoupení u Matouše a u Lukáše, to jsou dva různé příběhy, jakoby šlo o dvě různé postavy. Kupříkladu topologické údaje v Janově evangeliu lze s textem v ruce krok za krokem na místě potvrdit, synoptici (Matouš, Marek, Lukáš) jakoby mluvili o neznámé krajině.
Různé verze příběhu nevadí. Nevadily už prvním křesťanům, a proto klidně postavili vedle sebe tato rozdílná vyprávění. Jejich pravdivostí není faktografická spolehlivost. Je to pravdivost životní, pravdivost o životě.
Není to pravda o Ježíši, nýbrž pravda, jíž je on sám, tak jak u Jana říká: Já jsem ta cesta, pravda a život. Jde o to, že v Ježíšově příběhu, v jeho osobě nějak promlouvá Život sám a že jeho životní cesta je cestou pro nás. 
Pravdivost evangelií není faktografická spolehlivost. Je to pravdivost životní, pravdivost o životě. Foto ancient-origins.net
Křesťané na začátku, aby mohlo být zřejmé vysvětlení Ježíše jako Krista (tedy Mesiáše), aby mohla být vyložena nová (univerzální) smlouva jako pokračování a obnova smlouvy počáteční, partikulární, národní, přidali ke svým kanonickým spisům i židovskou Bibli.
Ta se v době počátků křesťanství formovala (řecký alexandrijský kánon už měl konečnou podobu, palestinský kánon v hebrejštině dostal definitivní rozsah pravděpodobně v době počínající mohutné vlny exilu po Bar Kochbově povstání, přibližně po roce 120).
Křesťané se ve své zatím dvoutisícileté historii pozvolna učili, jak s textem zacházet. Museli se naučit rozlišit osvobodivý, inspirující smysl textu od jeho často zcela nepřijatelného lidského vyjádření. Museli pochopit, že text nespadl shůry, že není (jak jsou muslimové přesvědčeni o Koránu) doslovným přepisem nestvořené božské Knihy uložené pod Božím trůnem.
V Bibli jsou vážné vnitřní rozpory mezi částmi jejího textu, jsou tam rozpory s tím, co s přiměřenou mírou jistoty víme (o přírodě a dějinách) odjinud. Jsou tam kruté výzvy, mimo jiné na více místech výslovné Boží výzvy zabíjet ženy, děti a starce. Žalmista opěvuje to, jak bude o skálu tříštit hlavy nemluvňat a podobně.
Pod až příliš lidským povrchem je však poselství, které bychom dnes, po dlouhých staletích civilizačního vývoje vyjádřili opatrněji. Je to však poselství, které přesvědčuje perspektivou, jíž nabízí člověku. Získává nás svým vlivem na uspořádání lidských záležitostí.
Biblí jsou inspirovány pokusy o spravedlivější uspořádání ekonomických a politických vztahů při zachování občanské svobody. Biblická antropologie inspiruje k odporu vůči tyranským a despotickým režimům.
Stálým motivem je pohostinnost a pomoc potřebným. Domyšlení Bible podporuje rovnost práv mužů a žen a ochranu menšin před zvůlí většiny. Text Bible mne (a domnívám se, že mnohé jiné) získává i tím, jak překonává beznaděj smrti.
Společné dění
Víra není pouze individuální záležitostí. Evangelium, na něž je víra odpovědí, se zvěstuje. Je tedy předávána. Vytváří se společenství těch, kdo víru sdílejí. Vyjadřují ji pomocí účinných znamení či symbolů.
Takové společenství nazvali v ponovozákonní době doslova svolání Páně, tedy κυριακή ἐκκλησία. Z řeckého přídavného jména KYRIAKÉ vzniklo v germánském prostředí například pozdější německé die Kirche, a Slované to převzali v podobě církev (cerkov a podobně).
Novozákonní výraz EKKLÉSIA (svolání) ukazuje dynamický ráz tohoto sdílení. Je to spíše děj, sociální děj, než instituce. Možná už na konci doby sepisování novozákonních textů a v době jejich pozvolného skládání v to, co od 5. století (pro velkou většinu křesťanů) tvoří Nový zákon v dnešním rozsahu a v dnešní podobě, dochází k tuhnutí tohoto děje v instituci.
Také v církevních institucích zůstává zřejmý impuls evangelií. V současné době ztělesňuje jeho živost papež František. Repro DR
Tvrdá institucionalizace se církvi nevyplatila, postavila ji do služeb tyranské politiky, církev sama se stala mocenským subjektem, nárokovala si právo diktovat politikům, násilně prosazovala své politické a ekonomické zájmy, stala se (v době avignonského papežství) největší bankou Evropy, zapletla se s novověkými totalitními režimy. Předávání údajných heretiků světské moci ke krutému potrestání a náboženské války, například války papeže s císařem, jsou smutnou karikaturou původního podnětu.
I v institucionalizované církvi žil evangelní impuls. Nemůžeme přehlédnout úžasné osobnosti, skupiny a iniciativy, které reprezentovaly a nabízely duchovní obnovu a reformu. Reformační iniciativy však také někdy, aspoň částečně, ve své pozdější etapě, degenerovaly v mocenské instituce.
Jako nosný program vyjadřující smysl Evangelia v kontextu doby spatřuji v dějinách církve křesťanský humanismus.
Jeho soustředěné vyjádření poskytuje již v 15. století spis, jehož autorem je Giovanní Pico della Mirandola. Tato jeho písemná příprava k obhajobě (disputaci) před římským církevním tribunálem, kde byl obžalován z kacířství, vyšla posmrtně pod názvem De hominis dignitate (O důstojnosti člověka). S ním tuto aktualizaci smyslu evangelia sdíleli jeho současníci a pokračovatelé, například Erasmus Rotterdamský.
Křesťansky zakotvený humanismus se ukazuje přiměřeným, sekulární společnosti se týkajícím novověkým vyjádřením toho co znamenalo rané přijetí Ježíšových podnětů. Někteří se domníváme, že je stále aktuální mluvit o tom náboženským nebo dokonce teistickým jazykem a vyjadřovat smysl událostí a myšlenek obřady, jako jsou křest či stolování s chlebem a vínem, který nám zpřítomňuje Ježíše.
Rozumíme si s těmi, kteří chtějí tuto symboliku (v tradiční či obnovené podobě) postrádat a s lidmi, kteří transcendentní rozměr života v prostoru naší pozemské imanence vyjadřují jinak, třeba jako Židé, muslimové nebo příznivci východních tradic. Oceňujeme globální étos vznikající tímto dialogem a společnou duchovní zkušenost v pozadí kulturních odlišností.
Nebylo to po konkrétních osobních zkušenostech snadné, ale naučil jsem se oceňovat vše živé, pravdivé a krásné i ve společenství, k němuž se hlásíte, pane Vyleťale. Také díky současnému papeži Františkovi. Věřím, že dokážeme zůstat u svých odlišností a přesto se respektovat.
Mám dojem, že tato diskuse se netýká jen nás dvou, a proto s ní přicházím po týdnu takto veřejně. Přeji Vám uprostřed životních trápení radost a mír.
(Původně v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, ze dne 4. 4. 2016, obrázky v textu převzaty z DR, úvodné snímek volně přístupný na internetu.)
2024 ©