Žijeme ve věku prý skeptickém, racionálním a pragmatickém, ale vypadá to, že cosi jako mana, jakési téměř hmatatelné posvátno koncentrované do míst, předmětů a zejména osob je magnetem pro masy stejně jako dříve. Takový dalajlama je nábožensky představitelem jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu a politicky reprezentantem uznávaným vetšinou tibetského exilu a částí tibetské domácí protičínské opozice. Ale kdekoli se objeví, pijí z něj lidé posvátno. Jeho (ve srovnání třeba se Sogyalem nebo Trungpou) málo zajímavé, spíše povrchně frázovité texty mají mnozí v knihovnách, ale kdo z nich může brát podněty pro život? Obdivovatelům je celkem jedno, co říká. Ale dotknout se ho (aspoň pohledem), to je vyznamenání. To člověka nabije energií. Archaická vazba fungující i v éře internetu.
V bezbožném Česku je teď toto posvátno koncentrováno v nebývalém stupni. Dalajlama s papežem si téměř podávají kliku. Návštěva Benedikta XVI. může být důležitá pro toho slabého půl milionu českých aktivních římských katolíků. Ale podle médií národ a stát návštěvou tohoto představitele jedné z křesťanských církví žije. Vše tomu bude podřízeno. Hluboká krize, jež nás rozdírá, bude na pár dní zapomenuta. Novináři si snad dokonce na chvíli přestanou všímat, co dělá vláda a její úřady a jaké špinavé prádlo na sebe strany vytahují v předvolební kampani (bude-li pokračovat). Politiky, novináři i davy fascinuje, že tento kmet je hlavou organizace s nějakou tou miliardou nominálních členů. Jeho obrovská moc z něj vyzařuje a tryská a mnohé ohromuje, že k tomu nepotřebuje (jak se svého času vyjádřil Stalin) žádné divize.
Ale jaké lidské kvality tento pán vyzařuje? Jak si stojí vedle křesťanských osobností současnosti, jako je Dietrich Bonhoeffer, Matka Tereza nebo Charbel Makhlouf? Velmi inteligentní a odvážný teolog v prvních několika letech působení, zděšený pak (podle svědků) radikalitou reovluční mládeže r. 1968 se zcela dal do služeb instituce tížící západní křesťanstvo. Než se stal papežem, zastával celá desetiletí opovrženíhodnou funkci velkého inkvizitora (předsedy Kongregace pro nauku víry), která se liší od dob takového Torquemady jen tím, že demokratická, pluralitní společnost značně redukovala reálné dopady této moci.
Je to spíše muž doktríny, než muž víry. Působí jako muž Zákona spíše, než svědek svobody v Duchu. Od papežů ovšem člověk nečeká, že budou prošlapávat nové cesty (i když i to se ve 20. století aspoň jednou stalo). Spíše mají pečovat o hladký chod instituce, jíž vládnou. Kdyby konzervativně držel Instituci v pravidelném chodu bez zbytečných výkyvů, sotva co by se dalo namítnout. Ale tento muž dělá kroky, jichž se děsí i jeho nejbližší spolupracovníci a dávají to veřejně najevo zdvořilými, leč jednoznačnými slovy.
Je-li bavorskému sousedovi dnes žijícímu v Římě libo přijet na pár dní do Čech a na Moravu, ať se tu cítí dobře. Ale masové třeštění kolem jeho návštěvy nesdílím a musel jsem se takto veřejně podělit o to, že mne znepokojuje.