Na Štědrý večer jsem byl doma sám. Když jsem to pak říkal přátelům a známým, tak mě litovali. Prý jsem mohl dát vědět, a mohli jsme posedět kolem stolu a u stromečku společně. Odpovídám jim na to, že večer jako večer. Určitě každý týden několik večerů trávím doma sám. Štědrý den je den jako každý jiný. Proč bych měl zrovna 24. prosince smutnit, že jsem se s nikým na ničem nedomluvil?
Další dny, kterým se připisuje zvláštní význam a očekává se jejich společenské prožití, i když už jiné než to rodinné, poklidné vánoční. Je to poslední den roku tradičně spojovaný se Silvestrem, prvním římským biskupem po konstantinovském postátnění křesťanské církve. Spojuje se s ním kolosální historická lež o Konstantinově donaci a s ní spojené politické a majetkové nároky církve. To Silvestrovi vysloužilo v osmém století svatořečení. Památný den, dnes už církví ne příliš připomínaný, byl umístěn na konec roku.
Následujícím dnem se zvláštním nárokem na oslavování a vyslovování přání je Nový rok. Kdybychom ještě brali vážně čas jako koloběh, v němž se po jisté etapě vracíme znovu na začátek, mělo by to smysl. Napovídalo by nám to ukončení jednoho oběhu Země kolem Slunce a začátek oběhu dalšího. Země se pochopitelně nevrací zpět na místo, kde byla před rokem, protože celá Mléčná dráha obíhá kolem svého jádra a galaxie spolu s dalšími zase kolem centra Místní skupiny galaxií.
Představu návratu a nového roku nám diktuje kalendář. Jenže roky jsou v různých kalendářích různě dlouhé. Židé a muslimové mají lunární roky. Jejich měsíce opravdu souvisí s Měsícem, zatímco v naší oblasti už z této souvislosti zbyl jen název. Lunární měsíc trvá od novoluní po další novoluní. což trvá přibližně 29,5 dne. Střídají se tedy měsíce o devětadvaceti a třiceti dnech, a takových dvanáct měsíců tvoří kratší rok. Muslimům běží roky rychleji. Od hidžry (vzniku první islámské obce) 16. července 622 nám uběhlo 1392 let, kdežto muslimům běží rok 1439.
Židé zhruba přizpůsobují svůj lunární kalendář oběhu Země kolem Slunce, a tím i gregoriánskému kalendáři tak, že sedmkrát za devatenáct let se vkládá do kalendáře před poslední měsíc cyklu zvaný adar ještě jeden měsíc stejného jména, takže pak jde o první a druhý adar. Následuje jarní a velikonoční (pesachový) měsíc nisan. Je první, ale nezačíná jím počítání roku. 
Simon Vouet: Čas přemožený Láskou, Nadějí a Krásou. Repro DR
Příležitost k rekapitulaci
Vychází nám to tak, že Silvestr a Nový rok jsou konvencí. Jsou příležitostí k rekapitulaci a předsevzetím. To se ovšem děje také v den narozenin. Někteří lidé každý večer procházejí celý čas od přítomné chvíle před usnutím až k rannímu probuzení. Sledují tak denně v jistém smyslu cestu od následků k příčinám.
Naše chápání času je technické, je to linie, jejíž začátek a konec není znám. Bez zjevného začátku a očekávaného konce se vrší rok za rokem, ale též den za dnem, hodina, minuta a vteřina za tou předcházející. Takový čas je nekonečně nudný. Žádný okamžik není privilegovaný. Je to čas jako řecký Chronos, který snad ne náhodou byl ztotožněn s Kronem, božstvem, které požírá své děti, podobně jako čas pohlcuje okamžiky našeho času a činí zbývající úsek života o něco kratším. Způsobuje skutečnou časovou tíseň, kdy minulost se vrší jako zátěž a budoucnost se zužuje a stává se bezvýznamnou.
Čas přestal být Kairos, již nemá, ale může znovu mít kvalitativní obsah. Je to doba vhodná pro jednání, je to čas příhodný, ten správný okamžik. Někdy takto pojatý čas znázorňujeme jako pohyb po šroubovici (někdy mylně označované jako spirála). Každý návrat a nový počátek je umístěn výše než minulý. Byl by to tedy čas umožňující návraty, zhodnocení, připomínání zkušenosti a nové iniciativy. Byl by to čas evoluční, doba, v níž se dosud skryté možnosti stávají skutečností.
Běh času nemusíme vnímat jako jednosměrný pohyb od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Dnešní vládnoucí mentalita oceňuje hlavně minulost a politici, ale i filosofové, umělci a náboženští činitelé se stále chtějí někam vracet. Novověké iniciativy jako renesance, humanismus, osvícenství a demokratické revoluce se považují za nedopatření. Kdekdo se chce vracet do středověku. Někomu ani to nestačí a hledá útočiště ve starověku či pravěku.
Kauzální diktatura vše přítomné určuje v minulosti. Nic současného nelze vysvětlit bez minulých příčin. O všem už je rozhodnuto na začátku, v jakémsi zlatém věku, v říši bohů.
Běh času můžeme brát opačně. Přece to, co je dnes přítomností, bylo napřed budoucností. V tomto smyslu vše přichází z budoucnosti, stává se to nepostřehnutelným přítomným okamžikem a odplývá to do nicoty minulosti. Zdroj je v budoucnosti. Slovo Bůh se v tomto pojetí překládá jako „absolutní budoucnost“. Ale o budoucnosti není rozhodnuto. Náš hotový svět je naším produktem. Je velkým uměním opravdu postřehnout tvůrčí okamžik, chopit se ho a ujmout se v něm díla.
Z tohoto hlediska není začínající rok s konečnou platností předurčen, v minulosti ani v budoucnosti. Stává se skutečností částečně nezávisle na nás, ale je našim dílem. Jsme (nebo můžeme být) přinejmenším spoluautory svého individuálního i sociálního příběhu. Svými rozhodnutími jako lidé, ale též jako občané uděláme rok 2018 křesťanského (a občanského) letopočtu takový, jaký ho chceme a dokážeme udělat. Uvidíme, zda nám 1. 1. 2019 bude trapno a stydno, nebo si budeme moct říct, že máme za sebou další kus díla.
(Publikováno 2.1.2017 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz; obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2025 ©