Křesťanství, jak naznačují spory zaznamenané již v Novém zákoně, nebylo nikdy dokonale jednotné. Přesto však křesťané dokázali společně, prostřednictvím biskupů zastupujících jednotlivé lokální církve, ve 4. století vyznat společně víru na všeobecných sněmech v Nikáji a Konstantinopoli (Cařihradě, dnes Istanbulu). Nedlouho poté, na sněmu v Efesu však část církve bez bratrského jednání s ostatními přijala nový věroučný článek. Na jedné straně se tehdy ocitla mohutná Apoštolská církev Východu s misiemi až v Indii, Číně a Japonsku a na druhé straně křesťané v Římské říši s centry v Římě, Cařihradě, Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. Došlo pak ještě k dalšímu štěpení v 5. století, v němž hrál roli i politický program nezávislosti na Byzantské říši.
Již v 9. století, zrovna v době, kdy k nám z Cařihradského patriarchátu přišli Cyril a Metoděj formovat svébytnou moravskou církev, došlo ke konfliktu mezi západní, latinsky mluvící, a východní řeckou (a brzy také slovanskou) částí církve. To se podařilo zažehnat. V 11. století římský patriarchát opustil systém pěti center, takřečenou pentarchii a vydal se vlastní cestou. Bez konzultace s ostatními křesťany změnil společně přijaté vyznání víry, doplnil tam nové, biblicky nepodložené tvrzení o Duchu svatém.
Nové ekumenické impulsy po II. vatikánském koncilu
Po staletích odcizení završeného při křížových výpravách, kdy západní křižáci sesazovali na dobytých územích legitimní biskupy a dosazovali biskupy západní, dochází k novému opatrnému sblížení až ve 20. století. Iniciátory byli papež II. vatikánského koncilu Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athénagoras. Setkali se v Jeruzalémě. Papež Pavel VI. se sklonil před patriarchou na znamení pokory a smíření. Bylo vyhlášeno zrušení vzájemné exkomunikace. Církve se od té doby nazývají sesterskými. Byl rozvinut teologický dialog a představitelé Říma a Cařihradu se navštěvují a slaví spolu bohoslužby.
Turecká situace
Konstantinopol jako poslední část Byzantské říše padla do rukou Turků roku 1453, stala se Istanbulem, na staletí hlavním městem Osmanské říše, která pak ovládla i Řecko a další části Balkánu a postupovala dál na sever a na západ. R. 1924 byl v Turecku nastolen republikánský režim. Stát se odloučil od náboženských vlivů. Turečtina se přestala psát arabským písmem a převzala latinku. Byl zaveden občanský letopočet stejný jako v západním světě. Neděle se stala dnem pracovního klidu. Náboženství bylo postaveno pod kontrolu státu. Náboženské záležitosti spravuje vládní úřad Diyanet.
Papež František a patriarcha Bartoloměj při návštěvě Jeruzaléma
Autor: Wikipedia.org / Nir Hason / Creative commons
Odmítnutí extremismu
Papež František v pátek 28. listopadu po protokolárním setkání s prezidentem a návštěvě mauzolea zakladatele republiky Mustafy Kemala, zvaného Atatürk, otec Turků, navštívil právě zmíněný vládní úřad a setkal se tam též s představiteli tureckého islámu. Jasně ukázal křesťanský postoj, který kombinuje odmítání extremistických projevů s připraveností k dialogu, sdílení a spolupráci. Při té příležitosti se vyslovil: My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu.
Setkání s Bartolomějem I.
Bojovný antiislamismus založený na iracionálním strachu z odlišnosti není křesťanským programem. Na tom se papež shodl i s patriarchou Bartolomějem I. Ten má jako ekumenický patriarcha čestné prvenství mezi všemi pravoslavnými patriarchy a jinými představiteli pravoslavných církví. Pečuje o kanonický pořádek ve všech nezávislých pravoslavných církvích. Náměstek Petrův společně s 269. držitelem biskupského stolce sv. Ondřeje Prvozvaného jménem svých dvou velkých církevních společenství zahrnujících kolem 1 300 000 000 křesťanů vyzvali k dialogu s islámem. Islám má být partnerem v odporu vůči všem formám fundamentalismu a extremismu.
Společné prohlášení papeže a patriarchy mimo jiné říká: Těžké výzvy, adresované světu v současné situaci, vyžaduje solidaritu všech lidí dobré vůle. Rovněž uznáváme, že je důležité podporovat konstruktivní dialog s islámem založený na vzájemném respektu a přátelství. Inspirováni společnými hodnotami a posíleni skutečnými bratrskými city, muslimové a křesťané jsou povoláni ke spolupráci v zájmu spravedlnosti, míru a respektu k důstojnosti a práv každého člověka, a to zejména v regionech, kde kdysi soužili po staletí v míru a nyní tragicky trpí spolu hrůzami války.
Významnými událostmi 2. dne návštěvy byly bohoslužby vedené oběma představiteli. Eucharistii, jíž v kostele apoštolské delegatury předsedal papež, navštívil patriarcha Bartoloměj a další církevní činitelé představující zhruba 2 % obyvatel Turecka, kteří jsou křesťany. Římský biskup, bratr František, jak ho oslovoval patriarcha, byl zase na oplátku na svaté liturgii v patriarší katedrále sv. Jiří ve čtvrti Fener na pobřeží zátoky Zlatý roh.
Patriarcha při liturgii v katedrále řekl papeži Františkovi mimo jiné i toto: Navíc nabízíte svým pravoslavným bratřím a sestrám aspiraci, že během vašeho působení bude obnova přátelských vztahů našich dvou velkých starobylých církví budována nadále na pevných základech naší společné tradice, která stále zachovává uznání primátu lásky, cti a služby v uspořádání církve, v rámci kolegiality, abychom mohli "jedněmi ústy a jedním srdcem" vyznávat trojjediného Boha a aby jeho láska mohla být vylévána na svět.
Ekumenická agenda do budoucna
Papež a patriarcha nepředbíhají v tom, co dialog mezi římskými katolíky a pravoslavnými ještě nevyřešil. Přesto však lze na jejich gestech a z jejich slov vycítit, že si přejí, aby jejich církve nebyly sesterské jen ve smyslu zdvořilé diplomacie. Oba musí čelit odporu. Ultrakonzervativní skupiny pravoslavných prohlásily ekumenismus posledních několika cařihradských patriarchů za blud a přerušili s nimi církevní společenství. Týká se to např. mnichů na Svaté hoře Athos, ale i Moskevského patriarchátu, který neoficiálně vznáší nárok na prvenství v pravoslavném prostředí a je v kontaktech se Západem jako ideová opora nového impéria mnohem zdrženlivější. Papežský ekumenismus odmítají lefébvristé a sedisvakantisté, ale stále otevřeněji oponují i někteří kardinálové a další vysocí činitelé.
Návštěva papeže Františka nebyla průlomová, navázala na podobné návštěvy několika předchůdců. Byla však dalším gestem potvrzujícím ekumenickou a mezináboženskou otevřenost, již si oba představitelé, jak se zdá, upřímně přejí. V tom je třeba je podporovat. A je třeba doufat, že kontakty nedegenerují ve svatou alianci proti reformačnímu křesťanství, alternativní spiritualitě současnosti a proti sekulární společnosti.
(Uveřejněno v Magazinu Christnet, http://www.christnet.cz/clanky/5413/papez_frantisek_v_turecku_u_krestanu_a_muslimu.url, 2. 12. 2014; úvodní foto: Papež a istanbulský velký mufti při společné modlitbě.)
2024 ©