Osm let, která právě uplynula od zahájení služby papeže Františka, dávají příležitost rekapitulovat, jak to vypadá se změnami, které byly od prvních projevů této charismatické osobnosti očekávány. římskokatolická církev ?asto ozna?uje svou nauku v oblasti víry a mrav? za nem?nnou. Její teze mají být Bohem zjeveny nebo mají ze zjevených tezí s logickou nutností vyplývat. Proto se o?ekávání zm?n jeví jako nerealistické.
Katoličtí teologové jsou vázáni loajalitou, věři církvi, ale pracují též v akademické sfé?e, kde n?co není pravda jen proto, že to nějaká autorita prohlásila. Někdy se dají tyto dvě jejich vazby těžko sladit. Protoůpracují opatrně. Nepopírají, co bylo d?íve závazně uloženo, a také neobhajují to, co bylo jednozna?ně odmítnuto. Spíš mluví o intepretaci neměnných pravd. Pracují také s posuny důrazů. Na n?co dříve důrazně hlásaného se pozvolna zapomíná, něco řečeného při definování nauk o víře a morálce jen jaksi mimochodem, se posouvá do popředí.
Římská církev je někdy posuzována jen podle její etiky partnerského života, tedy podle morální teologie, která reflektuje a normativně se (prostřednictvím pověřených autorit) vyslovuje k lidské sexualitě. Je to trochu nespravedlivé. Pozoruhodný a chvályhodný vývoj můžeme zaznamenat například v té části církevní sociální etiky, která se zabývá lidskou prací a jejím vztahem ke kapitálu, nap?. v encyklice Jana Pavla II. Laborem exercens (1981). Nabízí se tam radikálnější řešení, než je dnešní kompromisní typ evropského sociáln?-tržního systému.
Velmi opožděný, ale žádoucí je oficiální příklon této církve k občanským svobodám a lidským právům. V době, kdy jsou demokratické a liberální hodnoty zpochybňovány, je významné, že r. 1963 papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris sice s četnými výhradami, ale přece jen hájí vedle sociálních práv (čl. 11) i svobodu projevovat sv?j názor a šířit jej (čl.. 12), právo shromažďovací (čl. 12) a sdružovací (čl. 24), svobodu pobytu a pohybu (čl. 25) a rozpačitě a slabě hájí politická práva (čl. 26, 27).
Papež František se občas spíše neoficiálně vyslovuje tak, že to vyvolává naděje na změnu oficiální doktríny. A někdy k takové změně opravdu dojde. Sotva lze pokládat za pouhý posun důrazu či intepretaci, když doposud n?co bylo morálně p?ípustné a najednou je to nep?ípustné. To je obrat o sto osmdesát stupňů. Zatím jediným příkladem je trest smrti, který byl v Katechismu katolické církve z r. 1992 prohlášen za přípustný v některých p?ípadech. O několik let později papež František čl. 2267 změnil. A „ve světle evangelia“ církev podle nového znění učí, že absolutní trest je nepřípustný. A velmi podstatné je, že se papež při odůvodnění tohoto bezprecedentního kroku odvolává na rostoucí povědomí.
Rostoucí povědomí a nové chápání se zcela bez pochyby objevuje i v hodnocení partnerského soužití mimo řádně uzav?ené manželství, včetně soužití osob stejného pohlaví. A nejde jen o názor sekulárních činitelů. Ani odpovědní ?initelé jiných křesťanských církví se nepokládají za kompetentní mluvit lidem do sexuálních aktivit. Rovněž katoličtí teologové, aspoň tam, kde mají do jisté míry zaru?enu ochranu svobodného vyjadřování, pokládají za morálně nep?ípustný spíše pohlavní styk nepodložený svobodným souhlasem, p?ípadně osobním vztahem.
Komise odborníků, jíž papež Pavel VI. svě?il přípravu encykliky Humanae vitae (O předávání lidského života), navrhla zmírnění církevních p?edpisů. Papež na to nedbal a zvolil v její kone?né podobě z roku 1968 dosavadní přísný model. To pak potvrzovali v dalších dokumentech i papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI.
Tam, kde nynější římský biskup p?echází od nezávazného vyjádření například pro noviná?e a má vydat oficiální, závazné stanovisko, přenechává podle své koncepce značný vliv na rozhodnutí biskupskému sboru církve. Není sice stanoviskem biskupů vázán, mohl by rozhodnout zcela suverénně, ale ve skute?nosti je fakticky odkázán na jejich souhlas. Sotva dnes lze biskupy k souhlasu donutit. Nebyl by to z?ejmě souhlas vnitřní, dobrovolně přizp?sobený papežovu stanovisku. Krom toho absolutistická moc papežského stolce, kterou by musel uplatnit, je v rozporu s jeho pojetím kolegiality církve.
Na biskupském synodu o rodině, který probíhal v letech 2014 a 2015, jak se proslýchalo, převládal Františkův názor, že vůči lidem, kte?í nemohou splnit dosavadní náro?né morální normy, je t?eba se chovat milosrdn?. Že není radno je p?ehnanou p?ísností vyhánět z církevního spole?enství. Měla se v projednávaném závěrečném dokumentu vyskytnout i formulace, že i lidé s preferencemi stejného pohlaví mohou být přínosem pro rodinu a církev. Názor však nezískal požadovanou dvoutřetinovou v?tšinu a papež se přizp?sobil stanovisku synodu. V postsynodální exhortaci Amoris laetitia, tedy v dokumentu o radosti z lásky v rodině z r. 2016 jsou jen velmi mírné posuny ve srovnání s dosavadní praxí.
Exhortace v osmé kapitole mimo jiné srovnává jiné formy svazků s k?esťanským manželstvím a říká o nich, že radikálně odporují tomuto ideálu, zatímco některé jej realizují alespoň částe?ně a analogicky, což je jistý posun. Církev podle něj nezapomíná v těchto situacích oceňovat konstruktivní prvky, které již nebo ještě nekorespondují s její naukou o manželství (čl. 292). O lidech, kte?í po občanském rozvodu platného manželství odpovědně žijí v novém svazku, pečují v něm o děti, se uvádí, že pro ně neexistují jednoduché recepty. Nemají se cítit jako exkomunikovaní, naopak mají se všemi možnými zp?soby více za?leňovat do k?es?anských spole?enství (?l. 299).
I takový posun, který není změnou závazné normy, nýbrž jen výzvou milosrdnému posuzování jednotlivých situací, vyvolal ostrou odezvu. Proti papeži se vyslovily různé skupiny uvnit? církve, mimo jiné čtveřice kardinál?. Lze vytušit, že dalekosáhlá změna ve smyslu současné křesťanské teologické reflexe by mohla vést k zásadnímu rozštěpení církve.
Papež František je v době kulturní konzervativní revoluce v mimo?ádně nesnadné situaci. Ač se n?kolikrát vyslovil vst?ícně o lidech žijících ve stejnopohlavních svazcích, byl nakonec postaven p?ed otázku možného žehnání párům téhož pohlaví na společnou cestu životem. Z katolického prostředí takové podněty přicházely a jiné křesťanské církve, i když také po vnitřních sporech, k takové praxi dospěly.
Navzdory přání exhortace, aby kněží pastoračně a liturgicky doprovázeli dvojice, které nesplňují tradiční církevní normy, vydala 15. března Kongregace pro věrouku stanovisko, které bylo p?edloženo papeži a on s ním vyslovil souhlas. Podle něj není možné udělovat požehnání vztahům a partnerství, které „předpokládají sexuální aktivitu mimo manželství“. Řeč je výslovn? o homosexuálním partnerství. Prefekt kongregace Luis Ladaria Ferrer se vyslovil, že by takový akt p?edstavoval napodobování žehnání manžel?m a svátosti manželství, což je z hlediska katolické nauky nepřípustné. Ani přítomnost kladných aspektů v těchto vztazích nestačí k tomu, aby se jim dostalo požehnání, dodal kardinál.
Laskavý a vst?ícný postoj papeže Františka se dostává do rozporu s jeho rolí nejvyššího p?edstavitele náboženské organizace, která se řídí vlastní vnit?ní logikou a její reakce na vnější podněty jsou mimořádně opatrné a pomalé.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Původně v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2021/03/papez-frantisek-a-nadeje-na-posun-katolicke-etiky-partnerskeho-zivota/, snímek p?evzat z NI
2024 ©