Pro novověk je charakteristické, že náboženské výklady světa se demaskují jako ideologie. Ne ovšem ideologie v původním smyslu (podle Destutta de Tracy) jako věda o idejích, nýbrž jako falešné vědomí. Náboženství je charakterizováno jako ideové odůvodnění hmatatelných ekonomických a politických zájmů. Sledujeme-li silně zastoupené kulturní preference, nalezneme nejprve klasiky tohoto přístupu, mistry podezírání z 19. století, Friedricha Nietzsche, Karla Marxe a Sigmunda Freuda. Když se jednou náboženství dotkla tato skepse, nelze se už k němu vrátit v počáteční naivitě.
Režim prý navazující na Marxe byl sice smeten, ale těžko obhájíme náboženství proti Marxově nemilosrdné sociální analýze, která v náboženství odhaluje projekci naplněného lidství do nadzemských a záhrobních říší v podobě Božího či nebeského království. Náboženství podle něj často ukolébává utiskovaného člověka, zabraňuje mu pracovat pro zásadní ekonomickou a politickou změnu. To je zřejmé, i když můžeme být skeptičtí ohledně šancí sociální reformy v pozemských časoprostorových souřadnicích a když se můžeme dnes po zkušenostech minulého století přít o směr takové reformy.
Odcizení organizovanému náboženství pozorujeme i v jiném zdroji, než jsou takové filosofické a nakonec politické interpretace. Posun tímto směrem naznačují rovněž hromadná data, mimo jiné u nás vývoj v posledních třech sčítáních lidu (1991, 2001, 2011). Můžeme je shrnout jako strmý propad počtu stoupenců pojmenovaných, deklarovaných náboženských příslušností, spíše větších křesťanských církví, než uskupení menších, atypických a alternativních k náboženskému mainstreamu. Z počtu blížícího se polovině obyvatel brzy po listopadu 1989 se tento ukazatel ocitl na současných přibližně 12 % obyvatel, aniž by bylo možné se stále ještě vymlouvat na ateizační kampaně minulého režimu, ba naopak při silné, podle některých nadproporční, přítomnosti náboženských organizací v mediálním prostoru.
Přesto však počet těch, kdo o sobě v létech 1991 a 2001 uvedli, že jsou bez vyznání, ve sčítání lidu z roku 2011 poklesl, ovšem pod novým záhlavím „bez náboženské víry“. S novou metodikou sčítání konformní s metodikou v Evropské unii se objevila nová položka „věřící bez náboženské příslušnosti“. To vše je ovšem modifikováno okolností, že o 45 % obyvatel nevíme, zda zatajili nějakou náboženskou příslušnost nebo naopak nepříslušnost, pravděpodobně protože shledali, že státu do toho nic není. Věřících bez náboženské příslušnosti má být 7 % procent, což je údaj souměřitelný s 10 % římských katolíků, kteří i při tomto minoritním postavení jsou dobře viditelní a slyšitelní a silně ovlivňují veřejný prostor.
Nověji se v názorovém kolbišti západní, euroatlantické civilizace objevila další vlna skepse. Ta nyní zahrnuje náboženství i jeho kritiky. Všechny velké příběhy, ty tradiční včetně náboženských, i ty sekulární, nenáboženské a protináboženské, které je nahradily, jsou demaskovány, co se týče jejich imperiálních nároků. Poststrukturalista Michel Foucault (1926 – 1984) se studiem historie vědy dopracoval k její relativizaci. Jeho historicky dané epistémy a dílčí diskursy (podobně jako u častěji uváděných Kuhnových paradigmat) vylučují jakoukoli zavazující univerzalitu. Jean-François Lyotard (1924 – 1998) kritizoval univerzalistické nároky osvícenských koncepcí, stejně ostře jako doktríny vycházející z osvícenství kritizovaly tradiční filosofii a náboženství. V programové metodologické anarchii nastolené v návaznosti na Karla Poppera Paulem Feyerabendem není žádný přístup k faktům privilegovaný.
Klasická postmoderna, ať už se k ní, který z autorů sám přiznává nebo ne, ukazuje odlidšťující ráz náboženských, ale přinejmenším i některých protináboženských ideologií. Pluralita interpretací, které mohou být divergentní, vystihuje skutečnost lépe, než pluralita obrácená v jedno, jak to činí universalismus.
V pozadí radikálně pluralistické filosofie je (možná nepřiznaný) mravní imperativ obrany člověka, jeho osobní identity, jeho svobody, jeho integrity a nezávislosti, který musíme odlišit od paradoxní spíše žurnalistické absolutní relativizace. V nekončícím boji jistot a jejich skeptického popřeni, skepse a jejího odhalení jako nové ideologie se znovu vynořuje člověk jako bytost relativizující relativitu, a pochybující o pochybnosti. Opět se objevuje člověk jako bytost tázající se a otevřená, bytost, která nikdy není plně sama sebou a přibližuje se k sobě tím, že se překračuje, totiž, že překračuje veškeré osudové či přírodní predestinace, veškeré danosti. Znovu se odvažuje ptát se na transcendenci. Religiozita či spiritualita se prokazuje jako antropologická konstanta.
Pozici nových postkritických hledačů transcendence, kteří mohli právě přijmout identifikaci „věřící bez uvedené náboženské příslušnosti“ začalo být zvykem označovat jako spiritualitu v kontrastu s náboženstvím či religiozitou.
Víme-li, že verba fata sua habent, že slova mají své osudy a nepřekvapí nás vývoj významu tohoto slova. Zpočátku vystopujeme význam spiritualit jako dílčích směrů a škol duchovního života v římskokatolické církvi podle řeholních komunit, vůdčích osobností nebo také podle příslušnosti k profesním skupinám, stavům, vrstvám, různému věku, k obojímu pohlaví a rodinnému stavu. Pak se objevuje rozlišení na vnější religiozitu či náboženství s organizačními strukturami, autoritami, texty a rituály a niternou, prožívanou spiritualitu. Toto rozlišení se jeví jako plodné, protože umožňuje (zatím snad bez formalizovaného pozorování) vysledovat náboženskou externalitu a náboženské vyjadřovací prostředky pravděpodobně bez odpovídajícího osobního postoje.
Vznikla však otázka, je-li možná niterná spiritualita bez patřičného náboženského instrumentária. Šlo by tedy o nenáboženskou spiritualitu. S její identifikací máme, chceme-li být metodologicky korektní, jisté potíže. Již výraz spiritus, duch, od nějž je odvozena, může nést významy od jakési řídké jemné látky, přes náladu či atmosféru nějaké doby, místa, události, skupiny lidí, a třeba přes strašidlo, až po bytostné jádro lidství charakterizované lidskou schopností sebepřesažení ve svobodném tvůrčím činu, jak ducha chápe personalistická filosofie.
Slovo spiritus zjevně souvisí s latinským spirare – dýchat a slovníky uvádějí pro spiritus i významy proud vzduchu, dech. I české slovo duch, případně lidový novotvar pro spiritualitu duchovno, jsou blízce příbuzná s dechem. Sanskrtské slovo átman sice dostalo postupně význam podobný německému das Selbst či anglickému self, tj. bytostné Já, leč ve starších literárních vrstvách indických tradic zjišťujeme význam dech, jazykově ostatně podobný německému der Atem – dech a řeckému atmoς – dech, vzduch. Původ souvisící s dýcháním zjišťujeme i u hebrejských slov pro ducha – ruach, případně i nešama. To ukazuje, že se obejdeme bez spekulací o nějaké duchovní substanci paralelní s hmotou, přírodou či tělem.
Blízko tomu, čemu jsme se zatím přiblížili jako k nenáboženské spiritualitě, mohou mít i postoje, které pro své vyjádření toto výrazivo nepotřebují. Zde bychom mohli uvést ateistického existencialistu Jeana Paula Sartrea s jeho pojetím transcendence jako sebepřesažení ve svobodném tvůrčím činu, nebo příklad Ericha Fromma, který se hlásil k inspiraci u Marxe a Freuda a výslovně se distancoval od náboženství, přece však o sobě např. v knihách Umění milovat a Budete jako bohové mluví jako o mystikovi. Podobně autor, který radikálně rozleptal pokusy racionálně obhájit teismus, zejména ve své knize Útěcha z ontologie, tedy Zbyněk Fišer (publikující některé své texty jako Egon Bondy), v pozdějších textech jako Otázky Juliiny připouští prožitky a postoje, které nepotřebují náboženskou terminologii a mohou být vyjádřeny bez ní, ale mohou být zdrojem náboženství.
Častou podobou nenáboženské spirituality je spiritualizovaná psychologie. Ta když překonala behavioralistickou nebo pavlovovskou redukci psyché na chování či mozkové pochody a vrátila se k exaktně neprokazatelnému avšak nárokovanému a odůvodňovanému zkoumání nitra, směřuje k člověku jako komplexní bytosti duchovní, duševní a tělesné zároveň. Tak to je u Carla Gustava Junga, který kromě spisů psaných s lékařskou zdrženlivostí psal, částečně do šuplíku, texty, v nichž psychologii spojil s gnostickou interpretací skutečnosti. Tak to je v logoterapeutické škole a existenciální analýze Viktora Emila Frankla, v psychosyntéze Roberta Assagioliho, v humanistické psychologii spojované především se jménem Abrahama Maslowa. Intenzivní posun tímto směrem můžeme sledovat od raných spíše lékařských textů k pozdějším a současným spirituálním vyznáním amerického psychiatra českého původu Stanislava Grofa.
Praktické překrytí látky příbuzné náboženství s psychoterapeutickými školami a směry znovu připomíná a radikalizuje současné diskuse, co z tradiční religionistické látky je a co snad není náboženství, tedy oblast, na níž se podle svého názvu zaměřuje např. Martin Fárek ve své publikované habilitační práci Indie očima Evropanů poukazuje se na to, že latinský výraz religio měl význam v předkřesťanském římském antickém kontextu a zásluhou křesťanského autora Tertulliana se křesťanství začalo nazývat religio, což pak na staletí dalo tomuto slovu význam, a to i u religionistů, kteří osobně křesťanské zázemí nemají. V této souvislosti Fárek podobně jako jeho inspirátoři z mladší religionistické a indologické generace hovoří např. raději o indických tradicích.
I v případě nenáboženské spirituality jde o jev, který může být předmětem religionistického zájmu, ale stejně tak se mu věnuje psychologie. Současná česká autorka Kamila Němečková ve své práci Nenáboženská spiritualita, která je částí její obhájené disertační práce, ukazuje proč je nenáboženská spiritualita skutečně nenáboženská. Nevylučuje přínos religionistiky, ale sama se tématem zabývá s odborným zázemím v psychologii.
Domnívám se, že vývoj na náboženské scéně povede k tomu, že religionistika si bude muset více uvědomit a prakticky více realizovat to, že je ve smyslu Jacquesa Waardenburga kontextovou religionistikou, že vedle vlastního přístupu bude muset intenzivněji zpracovávat, kriticky vyhodnocovat a možná i sumarizovat údaje a interpretace poskytnuté psychologií, sociologií, antropologií a dalšími humanitními obory.
(Předneseno 6. 10. 2016 v Olomouci na konferenci Náboženství a spiritualita z pohledu současné religionistiky; později bude tento text zpracován do podoby obsáhlejší studie; úvodní ilustrace volně přístupna na internetu.)
2024 ©